Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Moravská Brána otevřená...

Kdo do ní vejde, tomu hlava sejde..., toho uvidíme a ulovíme... Možná i tak nějak si broukali paleolitičtí lovci mamutů z Předmostí u Přerova. Není divu, sídlili v ideální pozici, v nejlepších lovištích na návrších přímo v cestě migrujících stád. Ale nebyli zdaleka jediní, na úbočích širokého údolí se bydlelo od nepaměti a i v dobách pozdějších tady vznikala lovecká sídla, hradiště i středověké hrady na ochranu zemských stezek.  

Moravská brána je typickou tranzitní zemí, která je částí rozsáhlého území tzv. Předkarpatské sníženiny. Konkrétně jde o proláklinu mezi dvojím pásmem hor. Z jedné strany jsou Oderské vrchy a na ně navazující Jeseníky, z druhé strany souvislé pásmo Hostýnských vrchů, na které navazují Moravskoslezské Beskydy a další pohoří Západních Karpat. Sníženina je docela rovná a snadno prostupná, a současně je relativně úzká, vždyť v nejužším místě kolem Hranic má šířku jen asi dvacet kilometrů. Je tedy z kopců kolem dobře přehledná, ideálně tak slouží ke kontrole toho, kdo do země vchází či naopak. Terén z moravské strany zvolna stoupá podél řeky Bečvy, a po překročení geograficky nevýrazného rozvodí u dnešního města Hranice, se cesta zase skloní do povodí Odry, do Ostravské pánve a dál do Polska. Snadná průchodnost krajiny údolím a současně široká pásma hor okolo, předurčují Moravskou bránu jako dokonalý a snad i jediný možný koridor pro tah obrovských stád zvěře mezi severem a jihem Evropy. Toho si naši předkové pochopitelně povšimli, a proto snad každá vyvýšenina v tomto kraji je dnes potenciálním místem archeologických nálezů svědčícím o pravěkém osídlení loveckými skupinami. Později se zase význam koridoru zvyšoval s rozvojem cestování a obchodu. Vznikala hradiště doby bronzové na ochranu Jantarové stezky, což určitě byla jedna z nejdůležitějších spojnic severu a jihu Evropy, později pak i hradiště halštatská, připomeňme také veliké a jistě i mocné laténské hradiště na Hostýnu i jeho ranně slovanského nástupce. Zvlášť oblíbené a příznivé pro osídlení byly kopce na jihovýchodní, tedy beskydské straně údolí, zřejmě proto, že případní pozorovatelé měli slunce v zádech a nevadilo jim protisvětlo. Ve středověku pak napříč údolím byly vybudovány kamenné hrady a pevnosti Hukvaldy, Štramberk, Starý Jičín a především obrovský hrad Helfštýn u Lipníku nad Bečvou se strážní podporou hradu Šaumburk.

Podíváme-li se na zemské energie, nabízí zdejší krajina obvyklý mix energetických bodů na vrcholcích významnějších kopců. Na řadě z nich stojí středověké hrady. A skutečně zde chybí uzavřenost, celistvost území. Kromě některých, asi spíše pozdějších pokusů o uzavření koridoru energetickými liniemi napříč úvalem, je krajina otevřená podélně, a je podepřená zejména energií vody obou řek. Moravská brána tedy byla i z vůle Země předurčena pro migrující zvířata. Když lidé území zabrali, využili krajinu pro tranzitní dopravu. Ale na rozdíl od zvířecích stád, která táhla po pastvinách říční nivou, zemské stezky vedly spíš po úbočích úvalu po kopcích nahoru a dolů. Bylo to proto, že bahnité říční nivy kolem meandrujících řek byly plné mokřadů. Stezky zde byly bahnité a nesjízdné po velkou část roku. Naproti tomu, ze svahů kopců voda stekla rychle a nestihla rozmáčet kamenité stezky. Putování zde bylo sice obtížnější, ale bylo možné po většinu roku. Proto se ideální zemské stezky držely vrstevnic a hřebenů kopců. Klikatily se po svazích, sledovaly sice směr řeky, ale držely se kopců kolem. Pokud už musely překonat říční tok, vždy to bylo co nejrychleji a v kolmém směru na vodu.        

Starý Jičín

Za rozvodím u Hranic, už na slezské straně Moravské brány se údolí rozšiřuje do Ostravské kotliny. Zemské stezky se tady rozdělovaly. Zdá se, že stejně jako dnes, pokračovala jedna z cest podél Odry směrem na Ostravsko, zatímco východní větev směřovala po okraji Podbeskydské pahorkatiny na Frýdecko a Třinecko a dále na Slovensko. Coby jeden z nejdůležitějších strážních bodů křižovatky cest se nad Starým Jičínem tyčí pahorek Starojického kopce s masivním hradem. Východní stezka vedla přímo kolem hradu, ostatně významná silnice první třídy 1/48 směrem na Frýdek - Místek tudy vede dodnes. Před příjezdem k Novému Jičínu si tohoto dominantního kopce s vystupující zříceninou pevnosti povšimne jistě každý cestovatel. Méně už přitahuje pozornost protilehlá stráň pásu kopců od Petřkovické hory přes Kojetín na důležitý vrchol Svince. Dominantní pro krajinný ráz a lokální energii se tak jeví jen samostatný kopec s hradem Starý Jičín. Určitě je významným energetickým bodem a jeho funkce i podstata je jasná. Coby silný hrad i energetické místo je plný převážně mužských energií, spojených s ochranou území, a s dalšími silovými projevy. Strhává na sebe pozornost v tom dobrém i špatném. Je jako bojovník, který haraší zbraněmi a hrozí svým projevem každému, kdo by se odvážil ohrozit cokoliv, co chrání. Ale co to je?  Nu, pokud pohlédnete k jihu na táhlý hřeben, uvidíte i ten mnohem méně nápadný, ale i tak velmi důležitý vrchol Svince. Ten skutečně není dobře rozlišitelný od návrší kolem a ani se o to nesnaží. Přesto tvoří pro Starojický kopec velmi důležitý vyvažovací bod z hlediska krajinné harmonie. I z tohoto popisu je asi jasné, že na Svinci můžeme očekávat hlavně ženské energie. Mezi kopci je silná lokální energetická linie, vrcholy doplňují jeden druhého. Průchodem (či průjezdem) po státní silnici tuto linii protínáte, a pokud půjdete pěšky po žluté značce ze Starojického kopce na Svinec, tak od chvíle, kdy začnete stoupat od vodní nádrže pod Starým Jičínem ke Svinci, půjdete přímo po ní. Zcela stylově zde najdeme i další skvostné místo pro naše zastavení.

Oční studánka

Na nejkratší spojnici obou vrcholů, na trase žluté turistické značky, najdeme zdejší zázračnou studánku na severním svahu kopce Svinec. Jde o Oční studánku a její jméno napovídá, v jaký zázračný účinek tady můžeme doufat. U pramene se nalézá i umělá jeskyně Panny Marie Lurdské, kterou postavil v roce 1889 Johann Stieber po svém návratu z cest po poutních místech Svaté země. Je tedy jasné, že jde i o významné poutní místo zasvěcené této světici. Poutě se sem konaly vždy v říjnu. Ke zdejší vodě se vztahuje řada zázračných uzdravení, jak jinak než z očních chorob. Přesto sem dnes jezdí převážně lidé, mající zájem o velmi tvrdou vápenatou vodu k pití. Jedná se o kvalitní a robustní pramen s trvalým průtokem, v létě ledové a v zimě relativně teplejší vody. To svědčí o hlubokých zdrojích a velkém spádovém území pramene. Také vysoká vápenná mineralizace vody vypovídá o tom, že voda stráví v podzemí poměrně dlouhou dobu a nasytí se uhličitany, vyplavovanými ze zdejších hornin. Esoterní energie vody tomu odpovídá. Harmonie místa je dostatečně vysoká, tomuto prameni zatím vyschnutí nehrozí, i když i tady se dlouhodobé sucho projevuje. Severní svah kopce je porostlý hustým smíšeným lesem a těží se tady kůrovcem napadené smrky. Ale staré lípy a další listnáče žárlivě chrání zbytky chladných lesních zákoutí, které k odpočinku vyzývají hlavně v parném létě. Ve svahu pod pramenem se nachází rozsáhlé travertinové těleso, vytvořené dlouhodobým srážením vápníku z vody pramene. Nicméně je hodně porostlé lesem a ostružiním, takže skromné travertinové jevy můžeme pozorovat pouze v korytě potůčku od pramene. Občerstveni vodou z pramene se po žluté značce vydejme do kopce, na vrcholu Svince budeme za chvíli.

Svinec

Vrchol kopce je dnes chráněn coby přírodní rezervace. Na rozdíl od severních svahů už není porostlý lesem, ale jsou zde květnaté louky a pastviny, kde roste řada chráněných a vzácných rostlin. Jistě i to je důvod, proč se budeme držet cest a stezek. Jak řečeno, vrchol Svince je nevýrazný výstupek na táhlém hřebeni. A spíš než samotný vrchol s nadmořskou výškou 546 metrů, každého senzitivního jedince zaujme spíš předvrchol. Na mapě je označen jakožto vrchol, ale ve skutečnosti je o čtyři metry nižší. Nicméně jeho energie je tak vysoká, že skutečný vrchol doslova zastiňuje. Nalezneme zde velká boží muka a také vlajkový stožár.  Vrchol je holý a poskytuje dokonalý výhled nejen do údolí Moravské brány, ale i na druhou stranu k Lysé Hoře v Beskydech. Přímý vizuální i energetický kontakt (tedy ley-line)  je nejen na vedlejší Petřkovickou horu, ale i na Kelčský Javorník a dokonce i na Hostýn, kde bývalo hlavní keltské hradiště. I proto je víc než pravděpodobné, že tudy vedla strážní linie ochranných a varovných hlásek. Ale přesto Svinec sloužil hlavně jako svatyně. Určitě šlo o významné místo kultu Země s důrazem na ženské energie. Starojická hora s hradem Starý Jičín se vypíná na protilehlé straně, a teprve odtud ze Svince vidíme, že ve skutečnosti je o dost nižší. Jako věrný služebník, či partner, nastavuje tvář světu a přitahuje na sebe nežádoucí pozornost. Ovšem hlavní a nejsilnější místo je zde, na vrcholu Svince. Teprve odtud vidíme skutečné poměry v krajině, co je důležitější, a co více viditelné.  Je to velmi poučné místo, kde náš pohled na svět získává správné měřítko hodnot. Co je důležité a co není? Co je prospěšné a naopak? Svinecká svatyně slouží dodnes, a pokud necháte její energii do sebe vstoupit, budete odcházet moudřejší... A kam že budeme odcházet?

Požaha

Pro zmoudřelé se nabízí další cesta po žluté přes osadu Kojetín. Za vsí, kousek stranou od značky, kdysi stávalo malé, ale asi docela významné hradiště Požaha. Tento nevýrazný boční vrchol je i dnes zádumčivě střežen a vzpírá se turistickému zájmu. Zarostlý vrcholek nenabízí daleké výhledy ani rozvaliny středověkých zdí nějakého hradu. Jen pár zarostlých oblých valů, o kterých se dá jen s velkou fantazií přemýšlet jako o valech dávného hradiště. Pár archeologických sond a popisy na ceduli. Nicméně, jak to tak vždy bývá, neokázalost a ustupování do pozadí zájmu je častým ochranným prvkem míst, kterým je zájem a obdiv cizí či nepříjemný. Jen empatický a senzitivní poutník se zde může zastavit a s chutí se nadechnout nevnucující se čerstvosti luk a jarních květin. Najednou zjistíte, že tady panuje vzácná energie klidu a míru, na rozdíl od okázalého hradního kopce, přitahující na sebe pozornost širého okolí, i na rozdíl od vrcholu Svince, kde se konaly obřady a rituály. Že kopec býval střežen a obydlen už v dobách dávných, je zřejmé z archeologických nálezů datovaných do halštatské doby, pocházejících od tzv. púchovské kultury. A je dost pravděpodobné, že právě tady bydleli lidé, kteří se starali o chod svatyně na Svinci. Další cesta po žluté nás láká dál, k Petřkovické hoře a tamním dalším „lurdám". Ale to už dnes nestihneme...

Jiří Škaloud 

Regena 11/2020
Starojický kopec
Starý Jičín
Zřícenina
Pohled do Moravské brány
Oční studánka
Zázračná uzdravení
Tvrdá voda
Kouzelné místo
Travertinové těleso není zřetelné
Umělá jeskyně Panny Marie Lurdské
Pohled ze Svince na Starý Jičín
Svinec
Svinec
Strážní bod
Pohled ze Svince k Beskydům
Požaha
Požaha
designed by Panavis & Panadela | contents ©2020 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart