Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.
Novodobé „megality" v Čechách (II. část)

Víme už, že „pravé" megality v České republice nenajdeme, původní neolitické vtyčené kameny se soustřeďují zejména v pobřežním pásu západní Evropy. Patří sem pochopitelně hlavně oblast Bretaně, ale i Španělska, Portugalska a Velké Británie. Ale kupříkladu současná podoba Stonehenge už je z pozdějších dob a to, co tam dnes vidíme, už mezi megality vlastně nepatří.  Stejně tak je mladší původ doložen u většiny dnes existujících kromlechů (kamenných kruhů). Potíž je, že datace původního vztyčení kamene je extrémně obtížná. Kameny jsou postiženy druhotným a pozdějším využíváním těchto staveb po tisíciletí. Naprostou většinu samostatně stojících kamenů není možné datovat vůbec, protože nestojí v původních pozicích, byly přemístěny nebo znovu vztyčovány. V průběhu věku možná i mnohokrát. Takže archeologie může datum postavení jen nepřímo vyvozovat z poblíž ležících mohyl a hrobek. Při neuvěřitelně dlouhé kontinuitě používání, boření a opětovného vztyčování a udržování kamenů se jistě nedá tvrdit, že kámen, pod kterým nalezneme třeba středověké nálezy, nestál v daném místě už třeba tisíc let před tím. Ale nelze pochopitelně tvrdit ani opak. Kameny se tak dostávají (z archeologického pohledu) do role prakticky bezcenného nálezu, protože neposkytují nálezové souvislosti. Kameny samotné na zvídavé otázky většině lidí neodpoví. A těm, kterým vyprávějí, se zase moc nevěří... O to cennější mohou být kameny, které by se snad zachovaly v původních pozicích. Z rozboru vrstev nánosů kolem, i radiokarbonovou metodou rozboru organických příměsí se dá určit přibližné období vztyčení.  Z tohoto pohledu si dovolím malý povzdech - dnešní amatérské pokusy o „důkazy" umělého vztyčení dodnes stojících „neznámých" menhirů mohou nenávratně poškodit nálezovou situaci. A proto například keramický střep, jehož stáří se dá určit a je nalezený pod či vedle kamene, může být cenný jen při znalosti logických vztahů a detailů a neporušených vrstev nánosů. Dnešní archeologie už zná metody radiokarbonové analýzy uhlíkových zbytků, termoluminiscenční metodu datace keramických střepů, a hlavně stratigrafické metody datace usazených vrstev půdy. Neporušený půdní profil, nálezový horizont (vrstva) a její stav (neporušenost) je extrémně důležitá pro určení doby vztyčení kamene. Nastupují metody 3D skenování, letecké prospekce porostových příznaků, magnetometrie, detektory atd. Dá se předpokládat, že metody průzkumu se budou i nadále zlepšovat. A tak je skutečně někdy lepší ponechat alespoň některé nálezy v zemi a potlačit svou zvědavost. Vyhneme se tak chybám, které v dobré víře páchali už naši předkové, jejichž (z dnešního pohledu) chaotické a zbrklé vykopávky nenávratně poškodily mnohá místa. Nehledáme přeci poklady, ale informace!  
Ale pochopitelně to platí i naopak! U kamenů, které jsou spadlé, vyvrácené při těžbě dřeva či odtažené ke krajům cest či polí, je nálezová situace už stejně dávno zničená a nové vztyčení takového kamene tedy není na závadu. Přestože milovníci tzv. „skutečné" historie novodobým stavitelům zazlívají, že matou veřejnost, mění historii a vytváří cosi „nereálného", nemusí být žádný podstatný rozdíl mezi kamenem vztyčeným minulý rok a kamenem ze středověku či od Keltů. V Čechách je totiž těch „skutečných", historicky doložených, vztyčených kamenů jen několik. Jsou dávno zaznamenané a žádný z nich stejně není prokazatelně „megalitický". Navíc žádný zřejmě není v původní pozici. Jak nejznámější menhir u Klobuk, tak i menhiry u Drahomyšle a Slavětína jsou prokazatelně znovu vztyčené a téměř jistě i přemístěné do jiných pozic. Vědecká archeologie existenci megalitických památek v českém prostoru zatím nedoložila. Umělý původ vztyčení kamenů se pochopitelně lépe prokazuje u složitějších kamenných struktur, jako je třeba mohyla, kromlech, dolmen či přímá řada kamenů. Umělé navršení a skládání více kamenů na sebe se dá poměrně snadno odlišit od přírodní činnosti podle přerušených lomových vrstev a podobných projevů. Také nepřirozená geometrická souměrnost řad, linií, symetrických obrazců (zejména kruhů) prozrazuje velmi pravděpodobný lidský zásah.
Je jisté, že s naprosto zásadním množstvím volně ležících kamenů a balvanů v naší krajině bylo a je manipulováno. Ve většině případů z naprosto racionálních důvodů. Ať už z důvodů stavby, uvolnění půdy pro polní či lesnickou činnost, nebo vytýčení hranic a cest. Zdá se nám dnes, že vyskládat kameny do pracných zídek je zbytečnou ztrátou času a lidské práce? Že manipulovat s obrovskými balvany na mezníky pozemků je zbytečná práce, když stačí kůly či plot? Ale uvědomme si, jaký hlad byl ve středověku po využitelné půdě, a jak žárlivě lidé střeží své majetky! Nešlo jen tak vyházet kameny na „sousední" pole. Kam tedy s nimi? No - do výšky. Na mezi mezi poli vznikaly „hradby a hrobky", co nejužší, nejmenší a tím i co nejvyšší. Navíc to byl také dobrý větrolam i ochrana proti vodní erozi a v neposlednmí řadě i překážka pro zvěř i jezdce...   
Kamenných řad jsou u nás tisíce. Valná většina vznikala z tohoto pragmatického důvodu. Lidé při čištění skalnatých pozemků stahovali kameny k hranicím a tam z nich skládali zídky hlavně proto, aby se jich na co nejmenší prostor vešlo co nejvíc. Samozřejmostí byly i zídky a patníky kolem cest. Cesta byla většinou současně i hranicí pozemku, tedy neobdělávatelnou půdou a tady místem vhodné skládky kamenů. Ty nejenže pomáhali s vytyčením, stabilizací a snazší identifikací cesty třeba v zimním období, ale současně byly i materiálem pro případné zpevňování cest. Kdo zná problematiku starých cest, dobře ví, že formani i jezdci volili vždy co nejlepší cestu. O tom svědčí řady paralelních úvozů a erozních zářezů v místech kopců i mokřadů. Jet po louce nebo přes pole? Žádný problém! Ostatně - děje se to i dnes. A sedlák jen skřípal zuby a zachraňoval, co se dá. Proto majitelé pozemků i správci zemských cest ochotně povolovali tento „přísun" kamenů z lesů a polí k cestám. Šlo o stabilizaci cesty nejen kvůli její sjízdnosti, ale i jako ochrana před „fluktuací" cestní linie. Linie velkých kamenů často vznikaly i jako hranice pozemků a panství. Spory o půdu jsou nám bytostně vlastní a historie jich zná tisíce. Kdo někdy zažil válku sousedů o každý centimetr pozemku, ten ví, že žádná práce s usazením obřích kamenů na hranicích není zbytečná. Čím větší „menhir" či skála je na hranici, tím lépe se dá tato identifikovat! V době neexistence map a katastrů byly přírodní krajinné a identifikovatelné prvky jediným způsobem dlouhodobé fixace hranic. Žádný kůl, který rychle shnije! Zasadit strom a než vyroste, doplnit ho velkým kamenem! Určitě se to dělo dříve a děje se i dnes.
Pro dnešní hledače dávných geomantických stop a menhirů situace může být zkomplikovaná tím, že potenciálně aktivní kameny i menhiry se mohly do kamenných řad dostat i druhotně, právě při stažení ze zemědělských a lesních ploch. Proto dnes v příkopech, zídkách u cest a na mezích najdeme tolik krásných a aktivních kamenů. Neznamená to často nic jiného, než že kameny byly odstraněny ze svých původních pozic a skončily na „skládce". A pokud náhodou či záměrně je na libovolné hranici jakéhokoliv geomantického celku skutečně aktivní kamenný zářič, pomáhá i vytvářet hranici energetickou, tedy ochrannou. Tady cítím velkou funkci vztyčených kamenů - a tou byla ochrana. Povíme si o tom příště.
 
Jiří Škaloud

Pokračování
designed by Panavis & Panadela | contents ©2022 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart