|
Menhiry Českého Meránu III. (krátký dokument, natočený v produkci společnosti MILD production naším spolu-putujícím přítelem Miloslavem Doležalem můžete shlédnout v sekci VIDEO, ZDE.) Pivovarská hora (Mapku s polohou naleznete v předchozím článku, tedy zde) Pivovarská hora je nenápadný vršek s menhirem v blízkosti Vysokého Chlumce. Není daleko od předešlých dvou kamenů, od kterých se dá k němu snadno dojít pěšky po červené turistické značce, z které v závěru odbočíte na neznačenou cestu. Nebo můžeme sednout do aut a objet les přes Počepice k Vysokému Chlumci. Podle přiložené mapky se místo dá dobře nalézt. Kámen nalezneme přímo na vršku, nedaleko výškového nivelačního bodu. Jen v samotném závěru se nesmíme nechat odradit hustou smrkovou mlazinou, chránící samotný vršek před nepřipravenými a neodhodlanými zvědavci. Tenhle kámen jsem už navštívil na samostatné výpravě, a napsal o něm článek, takže jsem s napětím očekával, nakolik se mé poznatky sejdou s ostatními. Petr: Chráněný porostem, stojí tu menhir s okem z jedné strany připomínající lebku. Funguje ukázkově. Posloucháme Jirkův příběh o „zarudlém oku" a jeho zážitcích když tu byl sám. Vybavuji si příběh dvou ruských vojáků, kteří zde nedaleko mají své hroby. Vyprávěli nám ho nedávno přátelé z Vysokého Chlumce. Vojáci si ve vesnici vypálili alkohol, bohužel asi spíš metylalkohol, a zde ho pak vypili a otrávili se. Naskakuje mi spojení metylalkoholu s oslepnutím s rudým okem. Ač nikoliv moc směšné, zasměji se - řeknu rudé oko k rudému oku, a v mlazině se objevují dva houbaři, v červeno/rudých teplácích, zvláštní, nebo ne? Dvoják Přesuneme se k jihu o dalších asi deset kilometrů. Nedaleko Petrovic, u Žemličkovy Lhoty se nalézá známý turistický cíl Petrovické kameny. Dvoják je součástí kamenného uskupení kolem Husovy kazatelny. Kolem kamene vede okruh naučné stezky, přesto kámen není označen. Podle plánku ho naleznete snadno, poznáte ho podle charakteristického rozštěpu na dvě nestejně velké části. Je evidentní, že kámen byl původně jediný blok, který se rozdělil. Ať už přirozeným erosním procesem, nebo zásahem člověka. Kdo pochybuje o erosních schopnostech vody, mrazu a slunce, nechť se podívá na nejdražší tankodrom na světě - tedy dálnici D1. Dnes mezi betonovými panely najdete místy až dvaceticentimetrové podélné mezery (vyplňované asfaltem). A to prosím po pouhých třiceti letech usilovné činnosti škodolibých erozních trpaslíků a dupajících aut. To ale jen tak na okraj, vraťme se ale ke Dvojáku. Není tedy důležité se ptát, zda se jedná o lidské dílo, či přírodní proces. Důležité je se ptát, jak a k čemu tenhle kámen využít. Nejen ze zvědavosti, ale čistě z praktického důvodu - k čemu mi může tenhle kámen pomoci? To je jako obvykle daleko důležitější, než uspokojování zvědavosti. Přímé působení na tělo i duši - to by mělo být hlavním cílem návštěv takovýchto energetických míst. Petr: Velký léčivý kámen rozdělen na dvě poloviny. Pro léčení a harmonizaci ženských a mužských energií. Která část je která? Je zvláštní, že názor mezi mnou a přítomnými dámami se lišil. Nejlépe tedy je člověku vstoupit mezi obě půlky aktilitu a bez rozdílu pohlaví slaďovat obě složky. Místo bylo vhodné pro společnou meditaci, sladění kruhu, v sobě i vně. Harmonizaci a sladění našeho propojení. Zde skupince již srdíčka radostně bila ve společném rytmu kruhu. Pokud se vydáte dále po naučné stezce směrem k Husově kazatelně, uvidíte dva kameny s miskami a před nimi stojí strážce! Nezapomeňte na něj. Poděkujte mu, požádejte o svolení a prokažte se čistými úmyslem. Jana: Místo je velmi laskavé. Podle mého vnímání nese polaritu spojení muže a ženy, snad i poselství posvátné sexuality. Energie místa mne konejší, laská a rozněžňuje. Pocitům se nebráním, přijímám je a zároveň odevzdávám. Mám pocit, že dochází k dokonalému propojení, rázem se přes hmotné zemské ocitám v duchovním nebeském. Je mi sděleno, že sexualita je velký dar a je jen na nás zda a jak ho přijmeme. Libor: Vcelku pěkný kámen, v průrvě jsem cítil malý průvan a chlad, ale nevím, zda-li jsem si to jen nenalhával. Husova kazatelna a okolní areál Husova kazatelna je nádherný viklan, který určitě stojí za návštěvu. Místo je dobře značené v mapách, a je zde vytyčena i naučná stezka, kterou si určitě projděte. Celý vršek je opravdu místem silných dojmů. Ale jak to tak přečasto bývá - děly se tu v lidské historii věci dobré i zlé. A proto mohou být vjemy z tohoto místa dost rozporuplné. Těžko soudit, jak na vás zapůsobí, vždy záleží, jak jste naladěni, k čemu jste citliví, či přecitlivělí. A tak zde můžete načíst lidské rituální oběti, velký smutek i strach, ale i nadšení, pohodu, klid či fanatismus. Celý kopec je složitým a členitě rozděleným systémem. Dovoluji si tvrdit, že ho stavěla matka Země s pomocnicí své věrné pomocnice eroze, ale člověk se ho naučil využívat už velmi dávno. Některé kameny v okolí můžete využít jako léčivé, některé k meditacím, jiné ke komunikaci. Jan Hus viklan využil dle pověsti jako kazatelnu na táboře lidu. Nutno dodat, že se o viklan dělil s čertem, jehož jméno kazatelna také nese. Snad i v tom je vidět, jak rozporuplné je to místo (i když pro někoho Mistr Jan s čertem stále splývá v jedno :-) ). Snad nejzajímavější pro mě v tomhle místě je - zvláštní nutkavá chuť si na viklan vylézt. Zažil jsem to tam pokaždé, když jsem tu byl. Chodíte okolo a úplně vás svrbí prsty, jak to láká. Vylézt na viklan ale není úplně snadné, ale není to ani nemožné. To je mimořádně důležitá zpráva a poněkud škodolibý test. A abych nekazil hru - nechť si každý zodpoví sám, co se za touto hádankou skrývá. Petr: Místo plné rituálů, čistých i nečistých, krvavých i světelných. Byl jsem již zde před pěti lety a tak i přes Jiříkovo varování jsem si potřeboval vyzkoušet na tomto místě postavení k světovým stranám a na kazatelnu vylezl. Je totiž rozdíl, pokud třeba stojíte k východu zády, či čelem. Pokud zde Jan Hus opravdu byl, mohlo to být velmi zvláštní a určitě tu nebyl sám. Teda pokud tu opravdu kázal. Okolí se jeví jako megalitický energeticky - léčivý a zasvěcovací areál. Kameny s miskami, kamenná křesílka, obrovské lůžko, a jiná seskupení, včetně již zmíněného viklanu. Něco podobného, ale ve větším jsme viděli před lety v Rakousku. Skupinka se zde věnovala individuálnímu prociťování a léčení. Libor: Cesta od kamene Dvojáku k Husově kazatelně byla krátká, nicméně zajímavá. Před Husovou kazatelnou jsme narazili na skupinu kamenů strážců, která strážila přístup do celého komplexu. Tam jsem se skutečně vyřádil. Celý areál mně připomínal Blockenheide v Rakousku, leč v mnohem menším měřítku. Vše je víc pohromadě. Puklinový kámen, kam se vejde celý člověk, sedátka, kameny různých tvarů a velikostí, travnaté místo uprostřed jako dělané pro skupinové terapie. Saze ve mně chytly ve chvíli, kdy jsem šel na hranici areálu a tam v poli ležel stůl. Přesněji řečeno kámen, který mě připomínal operační stůl. Ano, pak to celé mně dávalo smysl. Pracovně jsem to nazval nemocnice, protože mi jí to celé připomínalo. Místo léčení. Celý ten areál k tomu vyloženě vybízí nejen svým rozvržením, ale hlavně skladbou kamenů. Když jsem si kameny prohlížel, tak mě připadalo, že každý kámen má svůj účel. Každý kámen svým tvarem vyloženě nabízí vysvětlení, k jakému účelu sloužil. Prolínaly se ve mně obrazy, jak zasvěcený ke kameni přistupuje, stává se jím, kámen mu dává rady, připravuje ho, nabíjí. Po té zasvěcený odchází na travnatý plac a provádí rituály (léčení). Celý areál Husovy kazatelny je pro mne moc příjemný. Vinice K návštěvě tohoto místa nás inspiroval Pavel Bartl svým popisem v knížce Kamenný svět. Vinice je kopec nedaleko od Dublovic poblíž Sedlčan. Nejlepší přístup je neznačenou místní silničkou od Břekovy Lhoty. Vyjedete ze Lhoty a na konci stoupání se objeví vlevo bílá kaplička mezi stromy. Odtud se pěšky vydáte polní cestou doprava a později pěšinou až k lesu. Od kraje lesa je místo vzdáleno maximálně 80 metrů a dnes k němu vede rozpoznatelná cestička. Velký balvan má v sobě krásnou misku plnou vody. Kámen původně ležel šikmo na zemi a miska byla zarostlá a prázdná. Pan Bartl kámen na jednou konci nadzdvihl a podepřel malou opěrnou zídkou. Miska je tedy už vodorovná, kámen snad sloužil k věštění z vodní hladiny. Vedle leží další skalní bloky, které původně mohly být „nohami" dolmenu. Při diskuzi o odhadované hmotnosti kamene jsme se vyhýbali otázce, nakolik jsou oprávněné zásahy do původních megalitických památek. A nakolik je správná snaha o znovuzapojení kamenů a jejich energií do života a myšlení lidí? Nakolik chceme žít ve skanzenu a mrtvé minulosti, a nakolik ve funkční, propojené, živé a zdravé krajině? Nechávám prostor vašemu názoru, jen za sebe nesměle říkám - ano. A pokud teď přemýšlíte, k čemuže to „ano" patří, dosáhl jsem svého :-). Nedaleko od dolmenu na Vinici se nalézá ještě jedno skryté místo na hřebeni kopce. Místo je nedaleko od velice nenápadného mezníku - vrcholové kóty Vinice. Jde o subtilní sakrální prostor, napojený nahoru. Nehledá se snadno, je nutné se spolehnout na vnitřní pocit. Je to dost křehké místo, a je dobře, že ho objeví jen někdo. Zajímavou okolností je snad i název kopce - Vinice. Je možné překročit první představu o triviálním pojmenování podle pěstování vína? Tady na Sedlčansku, v nadmořské výšce přes 400 metrů? Snad, ale nemůže třeba tohle jméno pocházet od „viny", a tedy místa odsouzení a trestu? Dalším podobným místem může být i vrch Šibenný nedaleko odtud u Hrachova. Pro tyhle „šibeniční vrchy" byly totiž s oblibou využívány místa starých kultů, menhirů a pohanství. Buď byly místa pacifikovány stavbou kapličky, božích muk, či kostela, nebo byly zatíženy odpudivým strachem z trestu a popravčích míst. Tenhle úporný boj svědčí o síle takových míst. Hledejme je... Jana: Já nevím, prostě se mi nelíbilo, jak a na čem je ten kámen položen. Měla jsem pocit, že to tak nemá být, že ležící trpí a nemůže projevit svou sílu. Postavit ho a vestoje obejmout - ano. Na vršku kopce jsem cítila a viděla ochranný kruh a měla jsem z toho radost. Poděkování v meditaci opět proběhlo v pocitech štěstí. Na detaily si již nevzpomínám. Vím jen, že jsem zavřela oči a někdo říká - jsi ve výtahu, jedem a šup byla jsem jinde... Petr: Pavel Bartl zde znovu postavil kámen s vodní miskou, kdysi používaný k věštění. První co mi přišlo, je úcta k jeho zapálení a práci. Ono, běhat po lese z hupcukem a tahat se s kameny (a že můžou vážit), to klobouk dolů. Přišlo mi, že kámen funguje jako dolmen. Oba směry, nahoru i dolů se potvrdily. Místo je to pěkné, ale více mi již neoslovilo, což už mohla být i únava z celého dne. Svatyně nahoře, to je ale „parádička" K dohledání tohoto místa zarostlého ostružinami a houštím museli jsme použít kyvadla a je jen dobře, že od nás vyžadovalo dostatek odhodlání a trpělivosti. Místo je označeno malým kamenem, dále pak ještě jeden pro rovnováhu dolů. Napojení „nahoru" funguje skoro téměř okamžitě. Když jsem to zde zkusil dolů, jako bych se odrazil od betonové desky, velmi prudce a rychle zpět ve víru nahoru. Putující léto 2011
|
|
|
