Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.
Zakázal jsem si .......

Věnováno dvěma velmi blízkým srdcím, jež mě přivedli na cestu poznání zakázaného. Škoda jen, že moje zabedněnost byla větší, než se očekávalo, a tím pádem cesta k poznání o něco delší nejen pro mne, ale i pro mé trpělivé okolí. Vzdávám jim tímto svůj dík.

I stalo se to tak. Rozhodl jsem se vyvážit v sobě mužsko-ženskou energii, polaritu, energii, a co já vím ještě. No prostě aby mužské ješitné ego bylo ve vyváženosti s láskou a ženskou intuicí. Prostě jsem se rozhodl, že to jde, a věřil, že to funguje.

No řeknu vám, nic se nedělo. Teda nedělo se nic velkého. Malého ažaž. Najednou, zčistajasna, pomaloučku jsem byl postrkován životem tak, aby se ve mně rozehrávalo ego, které bylo z jedné strany podporováno láskou a z druhé strany se tam nějak dralo zlo, ale takové zvláštní. Jako bych ho znal od nepaměti. Jako by to byla moje stinná stránka mé duše. Existuje vůbec něco takového? Ze začátku jsem si to vůbec, ale vůbec nedával dohromady s mým přáním vyvážit v sobě obě polarity. A to mě stálo hodně sil. A ještě více nervů. Nejen mě, ale i další aktéry dramatu.

Prostě jsem byl zmítán mezi dvěma mlýnskými koly. Holenku, mě jen tak rychle nic nesemele, holedbal jsem se. Byl jsem semletý natotata, ani jsem nevěděl jak. Zlo, láska, zlo láska. Nejhorší na tom bylo to, že to zlo, to byla láska taky. Ale jiná, takovou jsem ještě neznal. A marně jsem si lámal hlavu, co že ten kolotoč znamená. Na svoje přání vyvážení energií jsem si vůbec nevzpomněl. Lekce gradovala, šrouby se utahovaly. Až hystericky jsem byl vzteklý, protože jsem nenacházel odpovědi na svoje otázky, na řešení celého případu. A zlo dostávalo navrch....

Kdesi vzadu, ale hodně vzadu a hluboko v mozku mě visela myšlenka, sdělení, že to je to vyvážení polarit, a že jsem si zakázal přijmout lásku. Je kolem mě, ale ne ve mně. Zcela jsem to ignoroval, nepopřál jsem tomu sluchu. A to mě taky stálo hodně sil a nervů. Nebudu to dramatizovat, po nějaké době, kdy jsem doslova byl v meziprostoru mezi nebem a zemí, ani tam ani tam, tak mě již kameny a reakce okolí přimáčkly tak, že jsem teda už musel popřát sluchu myšlence o zákazu přijetí lásky. Od té doby, co jsem se začal zabývat otázkou nevědomého, či podvědomého zákazu přijetí lásky, (nebo jakéhosi prastarého programu?), začalo vše dávat smysl.

Nejdříve jsem se musel lásky dotknout, čuchnout si k ní, uvědomit si jí, a po té jsem byl vystaven zkoušce zla, které nebylo nic jiného než projekcí mé stinné stránky duše/ega(?), abych si uvědomil, co že taky člověk v sobě má, co v něm je, a s čím musí počítat. Následovalo uvědomění si programu zákazu přijetí lásky v návaznosti na stinnou stránku sebe sama (úmyslně vložený program), no a závěrečné boření zákazů a barikád kolem sebe. Jo, to už byla sranda.

 A víte, co mě na tom překvapilo nejvíce? Vůbec, ale vůbec bych nečekal, že si člověk může něco zakázat, aniž by o tom věděl. Byť jsem to měl před očima, ale pro svoji velikost jsem to neviděl. Nevěděl jsem totiž, že to jde. Celou dobu jsem měl jaksi pocit, že to celé je zkouška, ale nedokázal jsem to vůbec správně pochopit a pak uchopit. Dlouho mě unikal smysl zla ve zkoušce. Bylo velmi těžké na to přijít.    

Libor Domas

designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart