Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Klíč

Máme u nás strmou horu a ta se jmenuje Klíč. K čemu je to klíč? Někomu třeba k poznání, že jeho fyzička už dávno není tím, čím bývala. Jinému může být klíčem k pohledům do okolního kraje, někomu pramenem k poznání skutečného světa.

Hora Klíč je součástí Lužických hor, najdeme jí poblíž Svoru. Výrazná silueta ostrého vrcholu upoutá pozornost každého, kdo pojede po silnici od Nového Boru. Hora dosahuje výšky 759 metrů a je tvořena znělcem a trachytem. Ve třetihorách vyvřeliny prorazily starší pískovce a vytvořily podzemní lávovou čočku, která se následnou erozí dostala nad povrch a dodnes se špičatí pýchou na svou odolnost. Hora je zajímavá i svou šedesátimetrovou skalní stěnou na jižní straně hory a také velikým suťovým polem balvanů. Oblast vrcholu je přírodní rezervací, chrání se tu společenstva stovek bylin i dřevin. Díky množství dutin a chodeb mezi kameny se tady objevují termické jevy spojené s akumulací tepla a prouděním vzduchu. Mezi kameny se udrží led i v létě a naopak v zimě teplý vzduch vydechuje na vrcholu suťového kuželu. Kapsy a spáry ve znělci jsou plné vody, vydestilované do zvonivého třpytu. Tahle voda léčí i zvukem svých kapek.

Klíč je pramenem...

Klíč je docela zvláštní jméno pro kopec. Evokuje představu místa, které cosi otevírá. Jako by bylo branou k čemusi - snad ke vstupu do kraje, či snad k poznání a pochopení? Strategickým klíčem k ovládnutí země vůkol? Hora je dominantou okolí a v dávné minulosti tu bývalo strážní stanoviště se signálním ohněm. Ale hrad tu nikdy nestál, na strmý kopec se nikomu škrábat nechtělo. Na nejstarší mapě z roku 1720 je hora označena jako poněmčený Kleis, nicméně se předpokládá, že původ tohoto jména je třeba hledat ve staročeštině, kdy existovalo v podobě Ključ. Etymologové klíč považují za všeslovanské slovo, tedy slovo se stejným významem a podobné si tvarem i výslovností ve všech slovanských jazycích. Nad záhadným pojmenováním hory se snad trochu rozjasní v jiné podobě slova klíč, tedy „klučit" - mýtit les, neboli vlastně otevírat mýtinu pro zemědělské použití lidmi... I klíček rašících rostlin je něčím, co otevírá semeno, a proráží cestu na povrch země. Klíč je tedy otvírač, něco se s ním umožňuje, něco začíná, klíčí. Asi tedy už nepřekvapí, že dalším významem slova ključ je - pramen. Neboli místo, kde se země „otevírá" a voda proráží na povrch. Místo, kde klíčí řeka. Ale snad i místo, které je klíčem ke zdravému životu v podobě nezávadné vody.

A pramen klíčem...  

Tedy klíč je pramenem a pramen klíčem. A opravdu, na jihozápadním úbočí výrazného vrcholu se pod sedlem nachází veliké prameniště. Zvláště v minulosti muselo být toto prameniště významné, a klidně mohlo dát jméno celé hoře. Je tedy „klíčová" záhada vysvětlena a hora se prostě jmenuje podle silného pramene, který zde vyvěrá? Možná, a možná také ne. Možná se jen brána k tajemství a „klíčové" místo hory přesouvá z vrcholu skály dolů k prameni, k místu setkání skály, vody a člověka. Většina vody pramene je dnes zachycena vodovodem, což svědčí o vydatnosti zdroje. Část vody ovšem uniká temnotě potrubí - pro poutníky je v místě stále zachován pramen s vynikající vodou. Studánce se říká Kamzičí, a je přesně taková jaké studánky mají být. S dřevěným domečkem, hrnkem na hřebíku a s trvalým proudem vody z přepadové trubky. Aby voda nevymílala dno, je pod dopadající vodu umístěna kamenná miska, dokonce ozdobená jakýmsi vytesaným sluníčkem. Tohle místo samo kouzlí úsměv na tváři, přináší úlevu tělu a mír a klid duši. Pod dohledem majestátní skalní stěny a suťového pole, ve stínu a v závětří ochranných buků a jasanů tady leží šťastné místo.

Co klíč odemyká?

Hledejme ale dál klíč k poznání. A zkusme se inspirovat ve starých lidových zvycích. Dodnes známý a praktikovaný je obřad, či spíš jakýsi rituál otevírání a zavírání vody i pramenů. Otáčení klíče ve vodě je silným symbolickým aktem, i když dnes se stává spíše jakousi vodáckou recesí a původní smysl uniká. Otevírání a zamykání vody se dříve dělalo hlavně u pramenů. Otevírání studánek není výmyslem Bohuslava Martinů, tenhle zvyk má kořeny v hluboké minulosti, a přes všechen trvalý odpor církví se udržel v lidových zvycích dodnes. Podobně jako Vánoce, Velikonoce nebo pálení čarodějnic, mají i tzv. Letnice tradici, která svou silou přežila tisíciletí. Nepomohlo ani přejmenování svátků a jejich překrytí jiným křesťanským významem. A tak se na Letnice slaví svátek Svatého Ducha. Svatodušní svátky se konají padesátý den po Velikonocích, tedy od půli května do začátku června. Tedy v době, kdy začíná předletní čas a spolu se suchem začíná stoupat význam pramenů. Je třeba je vyčistit a připravit na dobu, kdy jejich voda může být životně důležitá pro lidi i zvířata. Usmířit bohy vod a požádat je o pomoc proti přílišné krutosti letního slunce. Řečeno esotericky - je třeba dát naší lidskou energii ku pomoci slábnoucímu vodnímu živlu, uvolnit jeho pouta a závazky.  Otevírání studánek a řek nemá nic společného s povolením či zákazem splouvání vodních toků, ale dává živlu volnost a podporu v době jeho nebezpečného oslabení. Naopak podzimní zamykání je snahou ochránit se před ničivou silou vodního živlu v zimních bouřích a jarních povodních. Jak pragmatické... A kde jinde to dělat, než u pramenů? Vždyť už přeci víme, že „program" vložený u pramene se roznese do celého povodí. Čistá a „nepočatá" voda pramene je tím nejlepším nosičem informací. Chcete-li něco s vodou dokázat, dělejte to u pramenů. 

Otáčení pramenem.

Snad i proto se (na svatodušní svátky) konaly obřady otevírání, či svěcení studánek. Mladé dívky se vydávaly k pramenům. Mužům byl na tyto obřady vstup zakázán, jejich úkolem bylo prostor chránit v širokém kruhu. Dívky se oblékaly do bílých šatů a zdobily se věnečky na hlavách. Obřadně vyčistily studánku od starého listí a nečistot. Jistě se tak dělo pod dohledem vodních víl a dalších bytostí pramenů. Dívky pak volily ze svého středu čistou pannu „vodo-panenku", kterou nahou ponořily, či ji polévaly vodou z pramene, což musel být v ledové vodě zážitek jistě nezapomenutelný. Určitě se to odehrávalo ve smíchu a veselí příjemné tradice, ale současně cítíme vážnost toho spojení - na jedné straně rodící se ženské energie, vyrůstající k neuvěřitelně silné a vitální kontinuitě člověčího druhu, na druhé straně zjevující se obrovská síla vodního živlu. Spojení probouzející se ženskosti s vodou pramene vytváří přátelství a spojenectví dvou obrovských sil, z kterých se rodí zdravý a silný svět. Každá taková dívenka a její pramen jsou jedním z tisíců kořínků rostliny, jejímž květem je láska. Láska těchto sil je klíč ke službě a pomoci vody všem lidem. Před povodněmi nás ochraňují protipovodňová opatření a svěcení studánek může být jedním z nich.

Jiří Škaloud

Regena 10/2010
Výhled z Klíče na západ.
Cestou na Klíč
Suťová pole na jihu.
Prameniště na Klíči
Vodárenský sběrač
Kamzičí studánka
Voda kouzelná
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart