Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Zrcadlo.

Kdo prochází údolím Plakánku u Kosti nemůže snad minout studánku Roubenku. Je to velmi idylické místo, zvlášť takhle zjara, kdy vše je ještě mladé a šťavnaté. Brčálově zelená louka s miliónem květů pod šmolkovým nebem a šťastné včely, co na chvíli přestaly pospíchat. Vždyť všude je tolik nektaru, tolik dychtivých rostlin! A hlavně je na všechno tolik, ach tolik času! Kam pospíchat, když před námi je celé dlouhé léto plné hojnosti?  

I člověk podléhá tomu jarnímu blaženému přebytku, vlastní stáří a smrt je v nedohlednu věků. Bez brblavého mentorování starců je v tomhle bujarém jarním mládí smrt tak vzdálená, tak nepředstavitelná, tak... neslušná. A tak člověk s chutí spočine v blaženém nicnedělání, ulehne na teplá prkna, do úst stéblo trávy a ruce zkříží za hlavou a pohlédne do tváře studánkové víly. Snad je to víla či nymfa, či snad jen dřevěná plastika štíhlé dívky? Mlaďounká dívka s postavou jako proutek, s plnými ňadry a s náručí plnou květů, dohlíží na čistotu vody i lidských duší. Co na tom, že její tvář je prázdná - snad umělec nechal záměrně její podobu naší fantazii. Jen fantazie přece umí stvořit ideální krásu pro každého. Křišťálově čistá voda studánky má hladinu hladkou jako zrcadlo a ukazuje nám svět vzhůru nohama.

Ukazuje nám vzhůru nohama svět, anebo snad spíš čas? Pohleďme na odraz plastiky v hladině tohoto stroje času, a z mladice bez tváře je rázem shrbená stařena s holí v kostnaté ruce, či snad - ó, hrůzo jarního času - snad se díváme do tváře samotné smrti? Pohleďme tedy do tváře vlastní neodvratné smrti, jak na nás čeká na sklonku podzimu života. Pohleďme do tváře, která sice může smazat povýšenecký úsměv v jarním přebytku zdravého mládí, ale zato nás férově připravuje na to, co bezvýjimečně přijde. Ať budou příčiny smrti jakkoliv nespravedlivé, morbidní, bolestivé či kruté, samotná smrt je bytostně spravedlivá. Přichází z jakési cizí vůle osudu a koná bez radosti i bez slitování. Na smrt je možno myslet v každém čase, a jde to i bez strachu, bez smutku, bez spěchu, bez přání, bez zloby, bez smlouvání i bez očekávání.  Přijetí jistoty vlastní smrti vede k odpovědnosti za vlastní i cizí životy. A pokud se vám myšlenky na vaši smrt nelíbí, klidně si otočte obrázky zase vzhůru nohama. Kmotřička smrt docela určitě zmizí, zas zbude jen mládí a šťastné včelky.

Jiří Škaloud

foto: autor a Vladimíra Brzobohatá

12.11.2010

Studánka Roubenka
Odraz na hladině
Zblízka
Ahoj!
designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart