Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Vědomé putování

Putovat krajinou se dá různě. Někdo kráčí pevně za svým cílem a putování je pro něj jen nutnou námahou při přemísťování. Samotná cesta není smyslem, ale prostředkem k dosažení cíle. Jiný poutník má cíl v samotné cestě - putuje bez cíle, jen pro pouť samotnou. Cíl není důležitý. Mnoho lidí utíká do přírody i ve chvíli, kdy řeší své starosti, a pak se jim příroda stává konejšivou mateřskou náručí, která uklidní a pomůže. Jiné to je, když putujeme krajinou s cílem jí poznat a pochopit. V tu chvíli bychom měli vždy putovat vědomě, prezentně. Co tím myslím?

V případě vědomého putování není okolní krajina nikdy pouhou kulisou a scénou, po které se pohybujeme. Nejsme herci, kteří se předvádí před ostatními. V přírodě nejsou diváci a herci - všichni jsme účastníci stejné reality a nikoliv divadla. Jsme součástí krajiny a přírody a to přednostně té, v které se zrovna nacházíme. Buďte si jisti, že živá příroda - rostliny i zvířata nás perfektně vnímají. Cítí, že přicházíme, odhadují nás, vyhodnocují naší potenciální nebezpečnost, nasazují ochrany či masky, kladou nám do cesty překážky, dávají nám návnady, aby odvedli naší pozornost od toho, co se snaží ukrýt. Ať už v rovině reálné nebo i duchovní. Také neživá příroda to dělá na své úrovni úplně stejně. Telurické síly, chemie minerálů i hornin, optika, akustika, geomagnetická pole, elektromagnetické síly a rezonance elektrických biopolí, přitažlivost, patogenní zóny - s tím vším jsme v interakci. Neboli, jsme tím ovlivňováni a do jisté míry to sami ovlivňujeme. A nehmotné entity, duchovní rezidua, informační koncentráty, astrálové, bytosti inteligentní i tzv. neinteligentní, pozitivní či negativní..., ti i ty to dělají také a často mnohem úporněji a efektivněji.

 My lidé přinášíme do krajiny spoustu energie, která je vnímána, analyzována, přijímána nebo odpuzována, zeslabována, posilována a měněna. Je na nás útočeno, jsme odháněni, strašeni nebo naopak jsme nebezpečnými útočníky, bořiteli křehkých vztahů, ničiteli neviditelných pavučin. A ještě naopak jsme chráněni, vítáni a dychtivě očekáváni s nadějí a vírou v naši pomoc. Příroda i Země na nás reaguje v mnoha rovinách všech energií životních i neživých forem. Proč se tuto interakci stále snažíme potlačit nebo ignorovat? Stejně tak jak nás vnímá okolní příroda a krajiny, měli bychom ji vnímat i my. Být trvale ve vzájemné vazbě. Žádná krajina, žádný strom, květina či kámen není tak fádní, aby si nezasluhovaly naší plnou pozornost a přítomnost v „tady a teď". Tohle proklamované a tak málo naplňované heslo „tady a teď" je v našem vztahu k okolí velice zřetelně vidět. Vědomé putování krajinou by vlastně mělo být dlouhodobou meditací. Nedovolit myšlenkám, aby bloudily kdesi v problémech minulosti nebo v představách a plánech do budoucna. Každá chvilka, kterou procházíme v čase i v prostoru krajiny je určena k plnému kontaktu s okolím.

V praxi to vypadá přesně naopak - jdeme a povídáme si o práci, o dětech, o partnerech či sexu, o realitách minulých, či představách, zkušenostech, plánech, radách. Svět kolem je kulisou, která se připomíná jen v kratičkých chvílích zintenzivnění zážitků - třeba když nás kousne hmyz, spálí kopřiva, objeví se zajímavý kámen, hrad nebo strom, nebo třeba když nevíme kam jít a konečně se rozhlédneme kolem. Nebo třeba když hledáme vodu, hospodu nebo stín. Takové vnímání krajiny je velice sobecké a subjektivní - vnímáme jen nejsilnější impulsy a signály, a to jenom ve vztahu k pohodlí či nepohodlí vlastní osoby. K trvalému kontaktu, neboli „napojení", to má hodně daleko. Když už se to stane a najednou třeba zjistím, že jsem ušel kraj světa a vlastně jsem tam nebyl, nevnímal jsem, nekomunikoval, protože jsem si třeba povídal s přítelem, co s tím? Je to stejné, jako když vám v meditaci „ujedou" myšlenky někam jinam, do nepozornosti a představ. Je důležité se zastavit a rozhlédnout se, vnímat na co se vlastně dívám, co mi okolí říká a naznačuje. Poslechnout ptáky, ochutnat vzduch, podívat se na nebe. Znovu se „napojit" a zůstat tak co nejdéle.

Člověk, který se snaží „naciťovat" přírodu pouze v místech zvláštních a tajemných, třeba v energetických uzlech, by si měl položit následující otázky: „Jak můžu poznat a rozlišit, kvalifikovat a kvantifikovat místo zvláštní, když neznám to obyčejné - normální? Když nemám etalon, měřítko? Když nemám vytvořenou citlivost pro běžnost, každodennost?" Když neprožívám a neposiluji svou přítomnou existenci v realitě?

Příroda se o nás opravdu stará. Ve chvílích naší bolesti, smutku, problémů a starostí nám poskytuje útěšnou náruč plnou energie. V lese na pasece často najdeme řešení i sílu k řešení. Něco dostaneme. Neměli bychom na to zapomínat i při chvílích, kdy je nám do skoku. Pohodový výlet s přáteli je dobrou příležitostí, abychom Zemi vrátili něco z energie, kterou nám dala. Energii a podporu, kterou jsme dostali ve chvílích zlých, můžeme vrátit ve chvílích pohody. Jakožto civilizovaní lidé jsme velmi otupělí k přírodním informacím a silám, kterými jsme obklopeni. Ale naštěstí máme rozvinutou jinou schopnost - inteligenci, rozum a schopnost předávat si informace a učit se. A díky tomu jsme schopni si snáze uvědomit a pochopit vlastní chyby a omyly. A jsme schopni (pokud chceme) se měnit a změnit.  I k tomu může vědomé putování přispět...

Jiří Škaloud

Z NAŠICH CEST
 
KDE JSME BYLI
 

designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart