Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Místa darovaná a uzmutá

My lidé s přírodou manipulujeme, to je zřejmé. A týká se to i energetických míst. Svou lidskou činností je umíme měnit a posilovat k úžasné síle, umíme je dokonce i vytvářet, ale také je můžeme snadno změnit k horšímu, přeprogramovat, nebo docela zničit. Pojďme se podívat na dva příklady - dvě studánky - obě bezesporu krásné, obě léčivé a zázračné. Přesto je jedna darovaná a druhá uzmutá.

Energetická místa, která nám příroda nabízí, ne vždy vyhovují naší potřebě. Třeba polohou - nechce se nám škrábat bůhvíkam na kopce, či vyhledávat odlehlé studánky v místech, kde nám je příroda sama nabízí. Snažíme se přírodu předělat tak, aby sloužila tak, jak chceme. A tak stěhujeme kapličky a kostely blíž k našim domovům, a od pramenů táhneme vodovod. Naše technické možnosti nás přesvědčují, že sílu míst můžeme přesunout. Ale naše „nerozumné" cítění ví, že to tak snadné a často ani možné není.

I v případě, že ctíme samotné místo, které příroda vytvořila a naši předkové ho objevili, i tehdy se často snažíme místo upravit. Když ne jinak, tak alespoň lepší přístupovou cestou, dlažbou, přístřeškem proti nečistotám, vyzděnou studánkou s pohodlným přepadem, nebo kapličkou, kostelem či chrámem. Ať už z důvodů náboženských, politických, turistických, hygienických či rádoby estetických vytváříme poutní či turisticky „zajímavější" místa. Původní a syrový genius loci je často nahrazován novým programem - plným lidské vůle, lidských příběhů a jejich energie. Pokud je tato lidská energie v souladu s původním určením místa, místo vzkvétá a je radost na něj pohledět. Pokud je to naopak - místo můžeme snadno zničit. 

Stejné je to s takzvanou „pozitivní a negativní" energií. Tyhle označení dráždí každého fyzika. Energie není ani pozitivní ani negativní, nemá polaritu. Pokud tedy hovoříme o kladné a záporné energii, mluvíme o jejím působení na člověka. Neboli - negativní energie jsou ty, které člověku (většinou) neprospívají a pozitivní člověku naopak pomáhají. A tady se objevuje problém - ve své sebestřednosti máme často pocit, že pokud místo neslouží „dobře" nám lidem, je třeba ho přetvořit, či odstranit. A protože často netušíme, k čemu vlastně místo původně sloužilo, předěláváme ho k „obrazu svému." Je to stejné jako s ostatními přírodními překážkami - při jejich „likvidaci" někdo něco získává, ale někdo také ztrácí - buď tedy my lidé, nebo zvířata, rostliny, či někdo další. Stejně jako v rovnovážných ekologických řetězcích - zlikvidujeme-li „škůdce", často to vede k nestabilitě systému a k ještě větším a obtížněji napravitelným škodám. Důsledně chápáno - ve vyvážené přírodě neexistuje nic škodlivého zbytečně. Tedy - rozpoznat a „odsoudit" jakékoliv místo jakožto „negativní" je snadné. Ovšem před jeho „nápravou" bychom se měli hodně rozmýšlet. Ptejme se po širších souvislostech, a spíš obcházejme některá místa velkým obloukem, než abychom je odstraňovali či přetvářeli.         

U kněžny

Pokud neznáte polesí kolem Křivsoudova na Vysočině, budete kapličku a studánku, které se říká „U kněžny", hledat docela s obtížemi. Na turistické mapě jí sice najdete, ale nevede k ní žádná značená cesta a je třeba se spolehnout na odhad. Až při bloudění po lesích nedaleko Petrovy Lhoty zapadnete do bláta a mokřin, rozhlédněte se dobře po okolí. Kaplička se studánkou bude nejspíš nedaleko. Pramen je totiž typickým helokrénem, což je odborný název pro prameniště, kde se voda sbírá z mnoha rozptýlených a neviditelných průsaků v rozsáhlém a podmáčeném území. Ale takovýhle typ pramene lidem moc nevyhovoval, a tak byla část mokřadu odvodněna příkopy a voda byla stažena do klasické a jistě rozkošné studánky. Kaplička Panny Marie stojí uprostřed mýtiny a v ranní mlze vypadá velmi mysticky. Název studánky bývá podle pověsti spojován s kněžnou Svatavou a stojí za to si tuhle kněžnu trochu připomenout. Málokdo ji zná, přestože byla významnou postavou našich dějin. Jakožto manželka Vratislava II se stala první českou královnou. Dožila se na tu dobu neuvěřitelných osmdesáti let, přežila svého chotě o třicet tři let. Zažila (a přežila) čtyři státní převraty, za jejího života se na trůně vystřídalo sedm jejích příbuzných. Z pěti svých dětí přežila čtyři, přežila dokonce i své vnuky. Jistě byla i významnou politickou postavou našich dějin. A protože byla současnicí Kosmovou, tento kronikář se o jejím osudu zmiňuje velmi podrobně. Podle lidové pověsti byla kněžna Svatava v dobách, kdy její choť válčil s pozdějším císařem Jindřichem, schována zde na Vysočině na malém hrádku v okolí Křivsoudova. Tady byla chlípným správcem panství nespravedlivě obviněna z cizoložství, a za trest byla oslepena. S pomocí služebné se jí podařilo uniknout tajnou chodbou z vězení a utéct do lesů. Zde, i díky motlitbám, nalezla zázračnou spásu ve vodě studánky, která jí spolu s pannou Marií navrátila zrak. O údajném oslepnutí se sice Kosmova kronika nezmiňuje, nicméně pravda to být musí. Důkazem budiž existence krásné studánky U kněžny, a to, že Svatava určitě viděla velice dobře, a ostrým zrakem sledovala půtky svých švagrů a synů až do své smrti.

Podle jiné verze to byla kněžna z rodu Auerspergů z čechtického zámku, která se zde omývala vodou z pramene a zázračně se uzdravila. No, ať to bylo, jak chtělo - voda studánky byla a je považována za léčivou. Novodobou kapličku zde dala zřídit paní Františka Vošická v roce 1919, a první neděli v červenci se tu konají bohoslužby i dnes. Voda je skvělá, trpká, měkká a velmi kyselá lesní voda. Ta správná a léčivá voda na stažení ran těla i duše. Snad zvládne i vypíchnuté oči, ale raděj bych na to nespoléhal.

Přesto však je v trpkosti vody ukryta zpráva o tom, že si lidé v tomto místě přivlastnili léčivý zdroj a silné místo, které původně nebylo určeno (pouze) jim. Lesní mokřad přeci nebyl místem jalovým a neužitečným! Předtím, než člověk odvodnil a vysekal paseku a postavil kapli, bylo toto místo výbornými vodoléčebnými lázněmi pro všechny lesní tvory - divočáci se váleli v kalištích, vysoká si tu léčila kopýtka a parazity, ptáci pili z tůní a jistě i víly a ostatní lesní bytosti tančili na sítinách po měsíčních kobercích. Člověk si místo podmanil a přírodu odsunul za pomyslný plot paseky. Pomáhající síla a energie místa byla sice posílena duchovností katolické kapličky, ale jen pro člověka. A tak dnes už jen za časných rán, skryti v mlžném závoji, se po špičkách přibližují bývalí obyvatelé, aby opatrně užili daru, který kdysi patřil všem, a který si člověk přivlastnil.

Studánka sv. Jana Křtitele

Dobrá zpráva hned úvodem - u téhle studánky je všechno v nejlepším pořádku! Harmonie místa je dokonalá, člověčí náboženský obsah studánce a místu velmi sedí a není v rozporu s původním záměrem tohoto místa a Země. Jistě je to i proto, že studánka vyráží ze skalnatého svahu kopce Stražiště prudce a v jediném místě.  Přestože tudy vede zpevněná cesta a zděná kaple je spíš malým kostelem, pramen je schovaný pod stavbou a přepad vody je veden trubkou pod cestou do studánky vyzděné z kamenů, a dokonce s ozdobnou mříží. Přes to všechno je energie místa velmi harmonická, les drží toto místo v konejšivé náruči a střeží ho s láskou. Důvod je prostý - je to místo určené pro poznání člověka a jeho duchovní povýšení a jako takové je špičkou pozitivních zemských míst.     

Nad studánkou se táhne žulový hřbet Stražiště. S výškou 744 metry je nejvyšší v regionu, a vrchol je silným energetickým bodem. Jak napovídá i jeho jméno, býval pravděpodobně i místem, kde planuly strážní varovné ohně. Při návštěvě studánky bychom kopec určitě neměli vynechat - patří k tomuto místu a významně ho dokresluje a doplňuje. Buky a habry, pokrývající stráně od pramene k vrcholu, vytvářejí tu správnou chrámovou náladu. Voda ve studánce zvoní svatou vodou přírodní křtitelnice. Ostatně věnování pramene pod ochranu Jana Křtitele svědčí o vnímavosti našich předchůdců. Jistě ani Keltové - ti velcí uctívači vody a pramenů - nenechali takhle silné místo ležet ladem, a již oni skvěle propojili duchovnost pramene s duchovností lidskou. Podle dochované pověsti studánku na Stražišti objevil jistý barvíř Mikuláš z Pacova, který se o ní v roce 1673 dočetl v jakési staré knize. Zakrátko se krajem roznesla zpráva o léčivých účincích a sláva místa byla založena. Časem zde vyrostla kaple, která pod sebou ukryla samotný pramen. Přepad vody je ale přístupný - je vyveden do kamenné nádržky s krásnou kovanou mříží. Voda je vynikající, a je podobná například vodě ze Stříbrné studánky na Křemešníku. Snad také obsahuje stopy stříbra, ostatně i na Stražišti byly kdysi stříbrné doly. Takováto místa mám moc rád - vše je pokojné, harmonické, klidné. Spolu s místem na hřebenu Stražiště vytváří pramen typickou místní energetickou dvojici. V této vazbě se lokálně vyrovnává vliv živlových energií. Tak to má příroda ráda - rovnováha je jejím nástrojem dlouhodobé stability. Děje se tak na všech úrovních bytí i žití, a živlové energie nejsou výjimkou. Bazální rovnováha základní čtveřice vytváří stabilitu celé planety. Naopak krátkodobá nerovnováha živlových energií je motorem všech změn v přírodě, od koloběhu vody a geologických přeměn až po vznik života. Všechny tyto procesy v přírodě, včetně života, vedou k tlumení živlových nerovnováh na tisících, či milionech úrovní. Od harmonie přírodních míst až po rovnováhu ve zdravém těle živého organizmu, a snad i v rovině duchovní, či informační. Na základě tohoto prvotního principu se převaha ohně a vzduchu na vrcholcích hor, skal a kopců vyvažuje s prameny či mokřady v údolích. Každé z míst plní roli podle své povahy, ale v jejich propojení vzniká harmonie krásné, plné, a fungující krajiny Země.       

Jiří Škaloud      

(podzim 2010)

Regena 10/2011
Kaplička na lesní pasece
Se studánkou U Kněžny
Skvělá lesní voda pro léčení kopýtek
Kaple sv. Jana Křtitele
Na úbočí Stražiště
Studánka s živou vodou
Vodu ani podzim nezastavíš. Nebo ano?
Správný dohled
designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart