Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Imbolc na Malé Prašivé

Malá Prašivá, sv. Antonín Paduánský a Imbolc, jak to vše spojit? To jsme ještě týden před naším čtvrtým (druhým zimním) putováním po Beskydech opravdu netušili.

Malá Prašivá,  coby pobočný vrchol samotné hory Prašivá, tvoří spolu s nedalekou Godulou nejsevernější výběžky Moravskoslezských Beskyd. Název hory pochází z pohanských dob, kdy snad do těchto míst měli být vyváženi a na pospas dravé zvěři zanecháváni lidé „zlí", nečistí" a „prašiví". Později se sem údajně vyváželi živí i mrtví s cholerou, sebevrazi a vrazi. Nechávali se zde i koně, kteří byli taky nějak nemocní, či prašiví.

Dle legend leží pod horou velké jezero, a kdo na úpatí zasadil strom jen trochu hlouběji, okamžitě narazil na vodu. Pravdou je, že se jedná o velmi silné energetické místo, otevřené na sever zemi a na východ větru. Malá Prašivá, Godula, Čantoryja a řada dalších hraničních kopců v sobě nesou obrovskou sílu celých Karpat (trochu popsáno je to v článku o Velké Čantoryji). Nesou v sobě napětí kontrastu proti pláním polských nížin. Kouknete-li na okolní stromy a trochu přivřete oči, rázem vás jejich energie přenese na Čantoryji, či vzdálený Blaník, nebo dokonce i na Czestochovou. 

K Malé Prašivé patří také tato legenda:  " Když majitel frýdeckého panství hrabě Oppersdorf (okolo roku 1640), v  místech kol hory Goduly již týden lovil a vzdáliv se od družiny, spatřil mezi stromy statného jelena s nádherným parožím, jakého ani v knížecím těšínském zámku nemají. Jal se jelena pronásledovat a po dlouhé době, již pod horou Prašivou, když jelen nabíral dechu, jej postřelil. Jelen ve smrtelné křeči hraběte přirazil parožím ke kmenu mohutného stromu. Když se hrabě probral ze smrtelných mdlob, jelen byl již mrtev, ale on se nemohl ani pohnout. Takto ve strachu, bez jídla a vody, v okolí s divou zvěří trpěl tři dny a tři noci, než ho jeho družina našla. Uvědomil si, že zůstal na živu jen zázrakem a jako díkuvzdání zde nechal postavit kostelík."

Svatý Antonín

Díky stavbě kostelíku z jedlového dřeva z roku 1640 se později Malá Prašivá stala významným poutním místem. Zvon kostela je mimořádně účinný, jeho zvuk a vložené přání prý ovlivňuje i mraky. Od roku 1891 se zde konaly „tábory lidu", na kterých řečnili i poslanci slezského zemského sněmu. V období druhé světové války se kostel nacházel v ochranném pásmu hranic mezi Německou říší a Protektorátem, a byl nepřístupný. Poblíž kostela je též turistická chata, kde došlo k obnovení činnosti KČT teprve roku 1992. Kostel byl původně zasvěcen sv. Ignáci z Loyoly, zakladateli jezuitského řádu. Ale v roce 1673 došlo k přesvěcení a novým patronem se stal sv. Antonín Paduánský. Tak si říkáme, proč asi byla provedena tato záměna? Byl snad vybrán někdo, kdo více souzněl a v tomto místě více pomáhal? Antonín Paduánský se narodil v Lisabonu a zemřel v Padově. Jeho hrob se stal poutním místem. Jako františkánský mnich se vyučoval a pracoval v Itálii i Francii. Byl pozoruhodným znalcem bible a je zařazen mezi církevní učitele. Jeho kázání dokázala ovlivnit prostý lid i učence. I ryby údajně poslouchaly jeho kázání. Byl přísný a nebojácný, nemilosrdný k utiskovatelům bezbranných a slabých. A tady snad můžeme hledat důvod jeho patronátu zde. Těch nevinných „prašivých" zde bylo dosti. Zobrazení sv. Antonína najdeme už při úpatí hory na červeně označené turistické cestě. Hraje si s Ježíškem, na stole leží lilie. Podívejte se na fotky, Mojmír s Vítkem na zádech mu byl k „smíchu" podoben. Oba světcovy atributy vnímáme jako symboly čistoty, nevinnosti a nezatíženosti.  

Imbolc

Imbolc slavíme jako keltský svátek na přelomu ledna a února, jako oslavu zásnub a svatby, kdy snoubenec a ženich otec Vesmír si zadává a bere nevěstu matku Zemi. Nám „lidičkám" je umožněno být svědkem této posvátné události, z které na jaře vzejdou nové „děti". A dnes cítíme, že naší lidskou rolí není jen se dívat a radovat, ale také se aktivně zúčastnit. Na energeticky silném a významném místě matky Země potvrdit svou účast, roli a zodpovědnost v tomto spojení. Tentokrát tedy zde na Malé Prašivé, s milým patronem v zádech. Prostřednictvím meditace, jejíž obsah se ukázal už noc předem. Záměrem bylo pomoci krajině otevřením brány do Světla, k propuštění a odvedení všech a všeho, co mělo a mohlo odejít - upoutaným astrálním tělům, duším a bytostem. Po vybrání vhodného energetického místa, byl vytvořen kruh a zapáleny čtyři svíčky, které ohraničily bránu do Světla. Následně jsme vytvořili a vyvolali vlastní ochrany a průvodce, k ochraně byli pozváni a požádáni andělé, sedm archandělů, i ochránci tohoto místa a bohyně z dob minulých Isis a Selen.  Pak byli všichni zúčastnění lidé jeden po druhém očištěni zazvoněním na k tomu určený zvoneček.

A dál už autentický prožitek Jany: Já stojím od východu, nádherně svítí sluníčko, země je pokrytá bílou peřinou, trošku mrzne. Mráz ustupuje slunečním paprskům, vločky se blýskají a třpytí, celá krajina se nádherně leskne. Přinést jiskřící světlo i do zdánlivě věčných stínů - to je něco, co dokáže jen šikmé zimní slunce na sněhu. Po otevření brány jsem zřetelně cítila, jak jsem součástí společenství všech zúčastněných bytostí ve vzniklém kruhu a zároveň jsem se vnímala i mimo nás, tedy stála jsem i za hranicí kruhu. Uvědomovala si, že jsem nejen přítomná ve svém hmotném těle jako iniciátor dění i pozorovatel, ale jsem i jedna z odcházejících, loučících se „bytostí". Loučíme se, mávám, padají mi slzy, nedokážu pláč potlačit, vše je velmi silné. „Bytosti" odcházejí. Někdo uvnitř mi napovídá, proč nejsi pyšná, kde je tvoje ego, vždyť pomáháš, měla bys mít pocity zachránce a osvoboditele. Zamýšlím se nad tímto sdělením, ale odmítám jej. Ba ne, není potřeba vítězných pocitů, které bych jinak u tak významné události určitě cítila. Jsem, stejně jako my všichni, zodpovědná za minulost i současnost. Za všechna příkoří, jež jsme si vzájemně způsobili v současných i v minulých životech.  Snad konečně nacházíme cesty, jak pomáhat sami sobě i druhým, jak aspoň částečně napravovat křivdy, které jsme spáchali, a odpouštět ty křivdy, které byly spáchány na nás. Pocity neslábly, pláč neustával, brána Světla zůstává otevřená. Meditace skončila. Jsme tady a teď, objímáme se a děkujeme.

S úctou člověka k člověku i láskou k sobě.

Petr a Vlaďka Brzobohatí  a Jana Sikorová

Cesta na Malou Prašivou
Tam, kdes na - hoře
Kostel na vrcholu
Příprava meditace a rituálu
V pokoře, lásce a úctě
Imbolc - zásnuby
Turistická chata na Malé Prašivé
...nestal by ses medvědem
Mojmír a Vítek
Sv. Antonín a jezulátko

designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart