Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Páchnoucí dech podzemí  

Chceme-li se podívat k sirným pramenům, nezbude nám, než se vydat na Moravu. „Jakpak to?", ozve se patriot z Františkových lázní. S povědomím o síranech v tamních pramenech se mu přes celou republiku trmácet nechce. Nuže, věřte mně! Slibuji nevšední zážitky pro všechny smysly! Sbalte si baťůžky a vyrazíme. A cestou si povíme, jak to vlastně s tou sírou ve vodě je.

Není sýra jako síra

Jako "sirné" se totiž správně označují pouze ty prameny, z nichž vystupují sirné plyny, zejména pak sirovodík. Typickou oblastí pro takové zdroje vody u nás je právě Morava. Nalezneme je v pásu od Pálavy po Beskydy. Proč jen tady? Má to svůj důvod v geologii - sirovodík totiž v podzemí vzniká jako odpadní produkt činnosti zvláštních bakterií, které ke svému životu potřebují splnit tři podmínky - přítomnost síranů, vody a hlavně plynných uhlovodíků - zejména metanu. A ten se pochopitelně vyskytuje hlavně v oblastech nalezišť ropy a zemního plynu - u nás tedy na Moravě v takzvaném karpatském roponosném bazénu. Sirovodíkové prameny jsou tedy neklamnou známkou přítomnosti těchto látek v podzemí a není divu, že jsou v hledáčku pozornosti geologů a prospektorů. Charakteristickým a prozrazujícím znamením těchto pramenů je zápach zkažených vajec, či něčeho daleko osobnějšího. Však taky lidská zemitost dala těmto pramenům jména jako Prdlavka, Čertoprd, Sirčena, Vajcůvka, Smraďavka či Smradlava. Sirovodíkový pach a typickou nasládlou chuť vody opravdu budeme v pramenech v Čechách hledat jen těžko, přestože i u nás existuje řada tzv. "sirných pramenů". Snad jen prameniště Smraďoch ve Slavkovském lese, kde ovšem vodu probublávají mofety (sopečné plyny) a obsah sirovodíku je diskutabilní. Nemá cenu cestovat ani k Sirnému prameni u Jedlové v severních Čechách. To je sice krásný pramen, ale se sírou nemá nic společného, jeho žluto rezavou barvu způsobují železité bakterie. Také Sirný pramen v Krkonoších je falešná stopa. A tak tedy hurá na Moravu!

I přes nevábný pach byl léčivý účinek sirovodíkové vody rozpoznán už dávno, a prameny byly využívány v řadě sirných, neboli "sirkových" lázních. Mnohé lázně už zanikly, ale některé dnes znovu ožívají. Sirné vody jsou vhodné pro koupele i k pití. Sirovodíkem ve vodě se léčí choroby pohybového i oběhového ústrojí, nervové nemoci, kožní choroby a nezanedbatelný je i kladný vliv rozšiřování cév a obecně ovlivňování hladkého svalstva. Sirovodík má dokonce pozitivní vliv i na erekci. Případným zájemcům je teď namístě zdůraznit, že ve vyšších koncentracích je sirovodík značně jedovatý plyn a jakékoliv amatérské experimenty s ním se nedoporučují. Lepší jsou prameny - v nich nám příroda nabízí bezpečný "bioprodukt", koncentrace jsou nízké právě tak, aby byly blahodárné pro naše těla, smysly i výkony.  

U lidí měla síra vždy blízko k peklu a z toho je vidět, jak je pro nás tenhle prvek důležitý. Síra patří k biogenním prvkům, tedy k těm základním, které naše tělo nutně potřebuje, je obsažena zejména v aminokyselinách. Ale stejně jako je síra životně nutná, tak nás může i spolehlivě a bolestivě zabít. To krásně vypovídá o našem vztahu k sirnému peklu - potřebujeme síru (i čerta), ale musíme ho držet pěkně na uzdě - nesmí ho být ani málo a už vůbec ne moc... Síra je nezbytná v řadě „čertovských" vynálezů - třeba ve střelném prachu, vulkanizovaném kaučuku nebo sádře. Obecně řečeno - se sírou (a nejen s ní) jsme čertovi podali prst a zapletli se s ním do nerozpojitelného propletence. Na jedné straně si sírou v podobě kyselých dešťů likvidujeme životní prostředí, na straně druhé nám poskytla pneumatiky, sádrové trpaslíky a preservativy. Tak tedy, budiž chvála síře!  A teď vzhůru, vystupujeme! Náš virtuální vlak sklouznul z kopců Vysočiny na úrodnou Hanou a Olomouc je na dohled. Tady se pro dnešek zastavíme, první sirné prameny jsou nedaleko. Nezavání tady zdaleka jen olomoucké syrečky. Nechci v tom hledat nějaké hanlivé spojení, ale naopak poučení a inspiraci: "Není vše zlato, co se třpytí, a hnůj, co... nevoní."

Slatinice

Přestože by tady u Olomouce nikdo žádnou hranici nehledal, přesto tady je. A dokonce důležitá - zemská, geologická. Nacházíme se v oblasti, kde se stýká zemská deska Českého masivu s mořskými i sladkovodními sedimenty karpatskými. A proto je to první místo (směrem od Čech), kde na sirné prameny můžeme teoreticky narazit. A opravdu, kousek od Olomouce najdeme lázně se sirnými prameny ve Slatinicích a dál pod Prostějovem ještě menší lázně ve Skalce. Sem se podíváme, protože je tady nejedna zajímavost. A jak už víme, v přírodních zajímavostech se vždycky schovávají silné poselství a zprávy.

Historická obec Slatinice se rozkládá asi čtrnáct kilometrů jihozápadně od Olomouce, na úpatí hanácké kultovní hory Kosíř. Počátky osady spadají už do 13. století. Obec dostala jméno podle rozsáhlé rašeliništní slatiny, která se nalézala ve spodní části obce. Mokřad byl odnepaměti napájen mineralizovanými sirnými prameny a průsaky. Voda ve zdejších pramenech jde z velkých hloubek, sbírá se na zlomových puklinách. Hydraulické napětí a tlak vody v podloží pravděpodobně vzniká nevelkou vzdáleností masivu Kosíře, z jehož území se voda může sbírat. V podzemí se nachází velký průlinčitý vápencový blok, pravděpodobně i s krasovými dutinami. Ve vápencových puklinách se voda mineralizuje vápníkem i hydrogenuhličitany. Současně z dalších přítomných a starších hornin karpatských získává sírany a zjevně je přítomen i metan nebo snad i ropné vrstvy, což je nutnou podmínkou pro vznik sirovodíku ve vodě. Díky vápencům je voda pramenů mírně zásaditá, což v kombinaci se sirovodíkem dává zvláštní kombinaci sladké chuti. Zásaditost vody je zajímavá i z hlediska existence velké rašelinné slatiny se silně kyselým faktorem. Přestože rašeliník je milovník kyselého prostředí, mohutně tady rostl a evidentně se mu tady dařilo. Původní přirozené prameny dnes nalezneme v obci pod jmény Svatý Václav a Svatý Vít, místními laskavě zvaný Vítek. Oba tyto prameny jsou vzorně upravené a tečou celoročně. Pramen Václav je velice silný, průtok kolísá kolem tří vteřinových litrů. Vítek je slabší, ale podle mého subjektivního dojmu chuťově lepší a silnější. Voda má dost vysokou teplotu, kolem 16°C, což opět svědčí o hloubce zdroje. O účincích zdejší vody píše už v roce 1580 zemský lékař Markrabství moravského Tomáš Jordán z Klasenburku ve svém díle "Knijha o Wodách Hogitedlných neb Teplicech Morawských". Toto dílo je mimochodem jedno z nejstarších děl o minerálních pramenech a zmiňuje i řadu dalších moravských lázeňských míst. Dnes si na Moravě vybavíme spíš lázně Luhačovice nebo Klimkovice, ale svého času patřily Slatinice k těm nejlepším a nejznámějším moravským lázním. Už proto, že jsou to lázně na Moravě nejstarší. Původní lázeňské domy se nedochovaly, byly dřevěné a stály přímo u pramene Václav. V 18. století byly na popud majitelů panství Lichtenštejnů vybudovány lázně nové. Původně měly stát opět přímo u pramene, ale měkké podloží slatiny zděnou stavbu nedovolilo. A tak byl nový lázeňský dům postaven výše v obci. Jde o současný hlavní lázeňský dům Morava, zdařilé dílo z roku 1735, které se dodnes pyšní zachovaným původním vzhledem. Pramen Václav byl využíván až do čtyřicátých let minulého století, pak byl i on převrtán. Později byly navrtány i další zdroje, které jsou dnes využívány v lázních. Umělý vrt ovšem nikdy nemůže nahradit přírodní vývěr. Je možná lepší z hlediska kvalitativních chemických, biologických i fyzikálních parametrů, ale jeho voda cosi ztrácí. Je jako urychlené víno, ztrácí část svého zrání, ztrácí příběh a vypovídací hodnotu. Stává se plochým a jednotvárným produktem.     

Skalka

Ves Skalka nalezneme osm kilometrů od Prostějova, kousek od dálnice. Stejně jako ve Slatinicích, i ve Skalce byly sirné prameny odedávna. V místě zvaném Bařiska býval rybník, napájený minerálními prameny. To, že oboje lázně mají původní přírodní vývěry, je důležitý detail.  Napovídá nám to, že příroda nám tady nabídla svůj dar sama od sebe. I proto bylo zřízení lázní v těchto dvou lokalitách naprosto v souladu s původním určením a energiemi místa. Ve Skalce byly ale lázně založeny až v roce 1928, kdy byl rybník zrušen a prameny byly vyčištěny a další nově navrtány. K původním dvěma tak přibyly další dva. Dnes tedy nalezneme pod poněkud futuristicky moderními altány prameny čtyři - Jana, Julinku, Svatopluka, Cyrila a Metoděje. Ne, nepřepočítali jste se, jsou opravdu jen čtyři, neboť Cyril a Metoděj se jako vzorní bratři dělí o jeden společný pramen. Původní přirozené prameny jsou Jan a Julinka. Přestože leží těsně vedle sebe, každý pramen má trochu jiné složení a slouží tedy pro léčení jiných potíží. Indikace jsou vzorně popsány na cedulkách, takže si můžete snadno vybrat ten váš. Prameny se pyšní unikátem celostátního významu. Je jím přítomnost sylvínu ve vodě. Sylvín není místní hlídač, ale minerál - chlorid draselný. Je rozpustný ve vodě, a je v našich minerálních vodách vzácností. Běžný je v mořské vodě, nalezneme ho v lázních alpských a italských, ale v českých pramenech nikde jinde než ve Skalce není. Jeho přítomnost právem řadí zdejší minerální vody k unikátním. A díky sirovodíku jde i o sirné prameny se širokospektrálním léčivým záběrem. Mají protizánětlivé účinky a jsou tedy vhodné ke koupelím i k pití proti nemocím pohybového ústrojí, trávení i ledvin, jater, hypertenze, i proti kožním onemocněním. Lázně jsou moderně zrekonstruované a jsou vhodné zejména pro milovníky soukromí a klidu. Ubytovací kapacita je tak komorní, že si zde opravdu můžete připadat jako v soukromém penzionu. Nicméně kvalitou minerálních vod se místo vyrovná daleko známějším lázním. V pocitové rovině vnímání energií, místo působí tak nějak "skutečně", bez předstírání a okázalosti. Laskavost a výjimečnost, na první pohled překrytá každodenní všedností. Zemské energie jsou tady opravdu zemité - taková ta mateřská energie, která nás pozoruje jen po očku, aby nás moc nekazila rozmazlováním, a přesto je plná pochopení pro naše slabosti a neduhy. Bez velkých cirátů nám tady Země zhurta přistrkuje talíř plný léčivé, byť páchnoucí a hořkoslané polévky. "Chceš pomoci? Tak nemel a jez," taková je prostá zpráva tohoto přirozeného místa.   

Vřesovice

Dva kilometry vzdušnou čarou od Skalky najdeme ves Vřesovice. Tady je další sirný pramen, který má tak trochu smůlu - namísto vyhlášeného turistického cíle leží ve stínu známějších pramenů slatinických a skaleckých. Složení vody je zde velmi podobné a pramen je velmi silný. Nejen značným průtokem, ale i vysokým obsahem sirovodíku. Voda se valí v průtoku kolem pěti vteřinových litrů a zápach se šíří široko daleko. I když si ucpete nos, stejně se sirovodík neomylně prozradí barvou koryta. Dno i břehy jsou bílé, tahle barva je dalším typickým průvodním jevem sirných pramenů. Povlak je tvořen vrstvou a nánosy sirných bakterií. Někdy jsou ovšem sirné prameny i černé, nebo dokonce sytě fialové. Tady ve Vřesovicích je pramen navrtaný a navíc je na soukromém pozemku. Ale majiteli budiž chvála za to, že v plotě vytvořil výklenek pro pramennou niku, kam je voda svedena, aby si lidé mohli vodu nabrat. Vzácný příklad tolerance.

Tak si v téhle vyvoněné a laskavé společnosti s chutí sníme svačinu, zapijeme jí sirnou vodou a pak hurá někam na kutě... Za měsíc budeme pokračovat za dalšími voňavými prameny Moravy.

Jiří Škaloud

Regena 04/2012
Slatinice - lázeňský dům Morava
Slatinice, nový pramen
Slatinice, pramen v interiéru lázní
Slatinice, pramen sv Václav
Slatinice, pramen sv Václav
Slatinice, pramen sv Vít
Slatinice, pramen sv Vít
Skalka lázně
Skalka, prameniště v lázních
Skalka, prameniště v lázních
Skalka, prameniště v lázních
Skalka pramen Cyril-Metoděj
Skalka,  pramen Svatopluk
Skalka, pramen Jan
Pramen Jan a Julinka
Pramen Svatopluk a zmrzlý autor
Pramen ve Vřesovicích
Pramen ve Vřesovicích
Pramen ve Vřesovicích
Pramen ve Vřesovicích
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart