Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Prameny Země české

Na našich toulkách kolem pramenů a studánek nemůžeme vynechat naše dva nejslavnější prameny. Vltava a Labe jsou řeky, které formují českou duši. Zatímco Vltava přináší ženské energie, Labe je řekou plnou mužské síly. Dynamické spojení obou principů pod mělnickým zámkem je struhujícím divadlem a zážitkem, který by si nikdo neměl nechat ujít. Ale vezměme to pěkně od začátků... 

Labe

Pramen Labe se nachází vysoko v Krkonoších. Určitě je to jeden z nejznámějších a nejvýše položených českých pramenů. Prameniště leží ve výšce kolem 1300 metrů nad mořem, nad Labskou boudou, kousek od Zlatého návrší. Jeho sláva je velká a návštěvnost až děsivá. Od pramene naší největší řeky se očekává kdovíco. Přestože se sem musí pěšky, nemusí být výstup na nejvyšší hřebeny Krkonoš náročný. Ze Špindlerova mlýnu se lze nechat vyvést lanovkou na Medvědín, odkud je výstup kratší a snazší. A úplně nenáročná trasa vede autoturisty na parkoviště v Horních Mísečkách, odkud dál jezdí na Vrbatovu boudu místní ekobus. Vyveze turisty přímo na Zlaté návrší, odkud je čeká k prameni Labe už jen pohodlná tříkilometrová hřebenovka. Cesta okrajem Pančavské louky nabízí jedny z nejhezčích pohledů na Krkonoše. Za jasného počasí se před námi otevírají strhující pohledy do Labského dolu na meandry mladého Labe, na Pančavský i Labský vodopád, strhující scenérie skal pomíchaných s klečí a zakrslými břízami i úchvatné pohledy na hraniční hřeben, Kozí hřbety, Luční horu i masiv Sněžky. Samotný pramen Labe je na tisíce turistů náležitě připraven a opevněn - plocha je vydlážděná kameny, ohraničená plůtky, samotná voda je zavřena do poměrně ošklivé skruže. Ve vodě se usadily řasy a celkový dojem z pramene je víceméně nijaký. Vody se odváží napít málokdo a nejvyšší zájem upoutají barevné erby měst ležících na celém toku řeky a dřevěná plastika jakési vodní víly. Realisté musí odcházet od pramene s pocitem, že tenhle pramen opravdu za moc nestojí, žádné tryskání vody, žádné bublání, ani jiné vodní představení se tady nekoná. Nebýt prameniště označené a zdůrazněné dlažbou a kameny, člověk by asi tuhle mokřadní louži minul bez povšimnutí.

A jak působí pramen pocitově? Byl jsem dost překvapen, ale pramen Labe je stejně prázdný i po této stránce. Voda vytékající z mokřadu je sice pitná, ale je to mělká a informačně prázdná voda, je opravdu jen vodou z louže. Mlaďounká, sněhová a dešťová voda, střádaná materiálem vrchovištního rašeliniště. Překvapeně se rozhlédnete kolem. Tohle že je místo, kde začíná nejsilnější česká řeka, která už dole ve Špindlu nese energii dominantní mužské síly? Ba ne, tady to nemůže být! Cítíte energii všude kolem, ale tady to není! Energie místa je podobně slabá jako reálná skutečnost, virgule se skoro nehne. Zemské energie slaboučké. Pramen Labe není silným energetickým místem. Tohle místo je asi jen lidským začátkem řeky, řeknete si, energetický začátek Labe bude jinde. Ale kam tedy jinam? Jsme v národním parku, mimo cesty se oprávněně nesmí. Nezbývá, než se vydat po proudu níže a hledat odpovědi a informace virtuálně. Naštěstí turistická cesta sleduje směr toku mladého Labe, údolíčko v náhorní planině se postupně zařezává, a potok sílí sbíráním desítek bezejmenných průsaků. Všechny jsou stejně oprávněné nosit titul "pramen Labe". Prameniště Labe je mokřadní a vějířové, těžko hledat ten pravý začátek. A jak začnete tušit a vidět, není ani důležité hledat konkrétní jedno malé místo. Celá náhorní planina Pančavské a Labské louky je totiž obsazená jedinou obrovskou přírodní bytostí, či egregorem, nebo uzavřeným ekosystémem, chcete-li. Síla vody se postupně sbírá z miliónů kořínků, z mechů, trav, kleče a rašeliny a vytéká doslova z lůna této obrovské entity. Celý kilometr čtvereční tohoto vrchovištního rašeliniště se slabými zemskými energiemi je o to silněji napojen nahoru k Universu, k informacím. A kousek pod Labskou boudou to začne. Labe se řítí známým vodopádem asi ze stometrové výšky. Tam konečně dochází k silnému propojení se Zemí, tam se zemské energie z kaňonu vzpínají k nebi a spojují se s energií stvořitele prostřednictvím přírodní bytosti. Tam začíná to pravé Labe, tam získává právo a sílu stát se nejsilnější českou řekou. Tam, nejlépe na vyhlídce nad vodopádem hledejte a meditujte. Tam je místo, kde vzniká Labe.

Vltava

Pramen, či lépe řečeno prameny Vltavy se dnes nachází na zvláštním místě. Smrkový šumavský les všude kolem umírá pod náporem kůrovce. Suché stromy tvoří smutnou kulisu kdysi tak idylickému místu. Je to jev dočasný, nicméně dává vyniknout pocitu a poselství, které zdejší voda nese. Podívejme se ale nejdřív, jak je to s tím množným číslem pramenů. Vltava nepramení pouze v jednom místě. K tomu nejznámějšímu turistickému prameni je voda přivedena trubkou. Pro pohodlí turistů i kvůli ochraně přírody, byla voda od jednoho z pramenů ve svahu Černé hory přivedena k cestě, kde byla vytvořena známá a pěkná studánka. Ve skutečnosti ovšem Vltava vzniká v celé šíři svahu celou řadou pramínků. Stejně jako u Labe budeme i tady těžko hledat jediný "pravý" pramen Vltavy. Nedávno byl učiněn další pokus zvolit lepší pramen a bylo vybráno místo vysoko ve svahu Černé Hory, kde voda vytéká ze skalní rozsedliny. Místo je to velmi pěkné a voda vytékající ze skály je skvělá. K prameni se dostaneme po dřevěném chodníku a po schodišti nad úrovní terénu. Turisté tak mohou přijít k prameni, aniž by ničili svah kopce. Umírající les všude kolem tomu dodává poněkud zvláštní ironii. Pramen je skutečnější než ten dole, přestože se jedná o výtok ze zřícené štoly středověké stříbrného dolu. Pokusy o nalezení pramene vypovídají o lidské snaze zjednodušovat, o touze po jasných symbolech, o snaze mít začátek a zrození v protikladu ke konci a smrti. Zatímco konec má každá řeka, o pramenech to často neplatí. Místo zrození řeky je často skryté v močálech, či v rozsáhlých zvodněných stráních. Ten skutečný „lidský" pramen si pak musíme zvolit a udržovat. Vodě i řece to je jedno, dostává se na svět nepopsaná a nenaprogramovaná. A v případě pramenů Vltavy je to voda vynikající, plná stříbra a tedy léčivá na té nejvyšší úrovni. Stříbrná voda, která by patřila na stůl faraónů. Pramenící voda Vltavy ještě neví nic o své roli páteřní české řeky. Energii "Matky řek" tady nehledejme. Ovšem to, co tu můžeme hledat a cítit, jsou silné ženské a zemské energie zrození. Energie spojené se vznikem života, které jsou tu momentálně ve zdánlivém protikladu k umírajícímu lesu. I proto je tohle místo v současnosti tak dramatické.

Energie začátků a konců

Prameny Vltavy se nachází v oblasti bezzásahové zóny národního parku Šumava, tedy v místech, kde se člověk rozhodl ponechat přírodu, aby si poradila sama. Přemnožený kůrovec zde tedy zvítězil nad smrky. Přes všechny řeči o tom, jak příroda tento problém překoná a časem se obnoví, si tady člověk momentálně připadá spíš jako na hřbitově. Všude stojí mrtvý les a podél cest jsou uschlé stromy snad z bezpečnostních důvodů uřezány asi pět metrů nad zemí. Aby rovný řez vysoko nad zemí tolik netloukl do očí, jsou řezné plochy motorovými pilami vykousány do jakési hvězdice. Při pohledu zdálky to ještě jakžtakž ujde, ale zblízka to je děsivé. Za pár (desítek) let tu snad bude zase hezky, ale teď je pocit úzkosti ze zániku a energie umírání důvodem, proč je u pramenů Vltavy docela teskno.

Anebo to tak není?  Vždyť už mezi kmeny vyráží naše příští naděje - semenáčky nových stromů. Energie zániku totiž motivuje k novým začátkům, je to signál a životní impuls nového. Ženské energie se umí se smrtí vypořádat! Něco umírá, něco se rodí - to platí pro každou životní formu, pro stromy stejně jako pro člověka. Proto je energie smrti a zrození totožná. Přirozená obnova života ve hmotě je taková - je načasovaná v železných zákonech biorytmů, plyne v rytmu střídání. Vše to nejsmutnější i nejradostnější v životě splývá v jednu obrovsky silnou a emotivní energii. Ta je u pramenů Vltavy momentálně hodně cítit. Smrt stromů provokuje vzedmutí vlny energie zrození nových rostlin i zrození řeky. Energie je to velice úzkostná a současně i velice krásná.

Záleží jen na nás, kterou stranu stejné mince si vybereme - smrt nebo zrození? Často nemáme na výběr, ale tady ano! Vltava i její voda nabízí možnost volby - můžete nabrat stejnou vodu, stejnou energii a odcházet odtud posíleni a spokojeni a znovuzrozeni, nebo naopak oslabeni, shrbeni a v depresi. Působí stejná energie, ale volba jejího účinku je jen na nás.

Soutok

Málokteré místo v Čechách je tak známé, a přitom tak málo navštěvované. Viděly ho už milióny lidí, ale kolik z nich tam skutečně bylo? Stovky, nebo jen desítky? Krásný příklad toho, jak řeky rozdělují náš civilizovaný svět. Nevede tam most? Pak ovšem stačí jediný pohled a hodnocení z dálky - vždyť tam stejně nic není... A tak naprostá většina lidí obdivuje úzkou kosu mezi oběma řekami pouze z vysoké vyhlídky od mělnického zámku. Jen malá část diváků zatouží dostat se na to místo, kde dochází k prvnímu kontaktu našich dvou největších řek a jen nepatrný počet z nich to doopravdy uskuteční. Dostat se fyzicky přímo tam, kde poslední kámen odděluje proudy obou řek, není totiž úplně snadné. Pokud nemáte loď, čeká vás pěší trmácení cestou necestou z Obříství, nebo od Zákolan. Pěší poutník musí být ve své vůli úporný. Už proto, že kraj sevřený mezi Labem a Vltavou se Úpor jmenuje. Celé území tvoří zátopovou oblast a nikdo tu nebydlí. I zemědělský dvůr Úpor je dnes opuštěný a zdemolovaný. Lidé v poslední době znovu poznávají, že řeky potřebují svůj prostor a nedají se jen tak spoutat. Když se Vltava vzbouří a odmítne vstoupit do labského područí, pak trpí kraj i lidé v něm. Země si s tím umí poradit, záplavové území konejší vzpurnou vodu a poskytne jí čas a prostor k uklidnění. I proto jsou energie Úporu klidné, chlácholivé, pozitivní a neagresivní. Jdete-li po zužující se špici země k jejímu konci, energie ostrohu mezi oběma řekami je měkká jako tající vosk a postupně se rozplývá v  energii vody. Země tu ustupuje vodě ve fyzickém i duchovním rozměru. Chcete-li gradovat a zhodnotit prožitek tohoto místa, zujte botky a stoupněte si jednou nohou do vody Vltavy, druhou do Labe. Snad, při slunka západu také uslyšíte tu skvělou Smetanovu skladbu, která se zalíbila i samotné řece. Vltava - matka řek - přináší ženské energie, Labe je naopak mužská řeka. I proto je jejich spojení velmi energetické, i proto vstupuje Labe do Vltavy a ne naopak, i proto vítězí jméno Labe pro spojený tok, přestože Vltava je prokazatelně větší i delší řekou. To prosím nemá nic společného s maskulinismem, to jen řeky pojmenoval někdo, kdo cítil přírodní a zemskou logiku obou polarit, kdo ctil úlohy a energie obou pohlaví i obou toků.  V dobách, kdy celý kraj kolem soutoku byl ještě lužním lesem plným mokřadů a slepých ramen, docházelo ke spojení vod pozvolna. Tak jako milenci, kteří se poznávají na mnoha schůzkách, ochutnávalo Labe vody Vltavy a naopak. Prstíky Vltavy se splétaly s labskými v pevném stisku souzených si bytostí. Ale dnes, kdy řeky jsou svázány do pevných koryt, je jejich spojení jako svatba, kterou předem dohodli lidští rodiče. V místě prvního setkání proto graduje napětí a očekávání. K našemu štěstí ale vzájemná přitažlivost přetrvává a spojená řeka pod mělnickým mostem už vydechuje spokojenou úlevou nad dramatičností soutoku a směrem k Roudnici už zase zpívá píseň o krásné české zemi.

Jiří Škaloud
 

Regena 12-01
Pohled od Zlatého návrší
Hořce na Zlatém návrší
Pramen Labe
Pramen Labe
Pramen Labe
Labský vodopád
Labský vodopád
Pančavský vodopád
Tradiční pramen Vltavy
Tradiční pramen Vltavy
Tradiční pramen Vltavy
Tradiční pramen Vltavy
Tradiční pramen Vltavy
Druhý pramen Vltavy
Druhý pramen Vltavy
Druhý pramen Vltavy
Kůrovec vítězí
Kůrovec vítězí
Vltava
Soutok Vltavy a Labe
designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart