Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

21.12. 2012, nový začátek, jiný pohled

Všichni o tomto datu spekulují, ale nikdo nic moc neví, včetně mě. Dovolím si se s vámi podělit o poznání, ke kterému jsem došel logickou cestou otázka/odpověď, vylučovací metodou.

Ještě minulý týden jsem byl ochoten věřit tomu, že skutečně v tento den a dny následující, bude tma. Moc se mi to ale připouštět nechtělo. Nedávalo mi to logiku, kde by se jako ta tma vzala, to jakože někdo vypne Slunce? A že prý nepůjde proud. Tomu jsem věřil spíš, než té tmě. Pokud skutečně sem přiletí z jádra galaxie něco, co odstíní ochranný magnetický štít Země a to něco se naindukuje na rozvodnou elektrickou síť a ta přetížením zkolabuje (dost možná se i roztaje), tomu jsem byl ochoten uvěřit.

No jo, ale když klekne rozvodná síť, tak lidstvo (teda všude tam, kde je závislé na elektřině) bude měsíce bez proudu, nezatopí, nevyrobí, nepřepraví, nezaseje, nesklidí, neupeče, požere se a přežije doslova hrstka. K čemu by toto bylo? Miliardy duší pryč. To nedává smysl. To není to, za čím sem duše přišly.

Odpovědí mně bylo několik znamení. Není to asi tma fyzická, ale vnitřní. Proč se všude uvádí tři dny? Proč ne míň nebo víc? Protože slunce v období 21. - 23.12. má po dobu třech dnů na obloze velmi podobnou dráhu. Pro neozbrojené oko je rozdíl drah neznatelný. Jakoby se slunce zastavilo na své pouti nebem. Snad proto ty tři dny.

S Putujícími jsme často řešili, z jakého důvodu předchozí generace v hluboké minulosti velmi pečlivě sledovaly a hlavně hlídaly rovnodennosti, slunovraty, no prostě všechny ty astronomické úkazy, které se pravidelně ve stejně stanovenou dobu opakují již celé věky. Kolega vyslovil domněnku, že toto jsou viditelné astronomické události, které se s železnou pravidelností opakují. Napříč věky se opakují stále ty stejné okamžiky, kdy je Země ve stejné poloze vůči Slunci. Tudíž, v linii času se jedná o stále ty stejné události (výročí). Jsou to pevné časové body, kterých se lze chytit. A zároveň v těchto pevně daných časových bodech se lze chytit i energií, které je doprovázejí. Každý časový bod, má i svoji vlastní jedinečnou a neopakovatelnou energii. Svůj jedinečný zdroj a hodnotu informací. V celku - roku - se tyto informace shrnují, kumulují, jedna doplňuje a podporuje druhou a dají se vyložit jako celek ku prospěchu jak jedince, tak společenství.

Uvažoval jsem o tom, že v tyto dny to bude o středu. O středu v sobě. Zatím jsem nevěděl, jak bych to sám sobě vysvětlil. Do toho mě přišel časopis Týdeník Televize a tam článek o tomto datu. S dychtivostí jsem se vrhl do čtení. Inu -  napsali, že když jádro galaxie (střed mléčné dráhy) spolu se Zemí a Sluncem budou na jedné přímce, že dojde ke galaktické synchronizaci. Synchronizaci? A čeho? A dále pokračovali, že by měli lidé v sobě najít rovnováhu. V sobě, vůči ostatním, vůči přírodě. Být se všemi v rovnováze.

"Synchronizaci? Ale čeho?", vrtalo mě hlavou. A teď jsem si vzpomněl na ty rovnodennosti a slunovraty. Ano, jsou to body v přesně určeném čase a místě. V těchto pevných bodech se mohou lidé synchronizovat, najít odpovědi, rady, vize, ale také i rovnováhu! Každý takový bod je na něco zaměřený a lidé po generace mají na každý tento bod jiné rituály, odpovídající energiím (informacím) tohoto bodu ve vesmíru. Protože každý takový bod (i okamžik) je svoje vlastní událost, nezávislá na ostatních v roce, přesto se doplňující.

Ano, pak tedy onen datum 21.12 letošního roku je také bodem ve vesmíru, cyklicky se opakujícími a odpovídají nějaké energii, nějaké informaci. Vzhledem k celkem dost dlouhé době opakování (25 625 let), můžeme těžko usuzovat na typ energie, či na druh informací. Jo, jo. Takže máme synchronizaci a máme tady rovnováhu. To dost odpovídá mojí představě o středu v čase. Máme tady v podstatě jakousi možnost našeho vnitřního restartu na dalších cca 25 000 let. Pokud po ty tři dny najdeme způsob, jak pracovat s časem na výchozí úroveň bodu "0" (ona pomyslná časová startovní čára pro toto další delší období) a být při tom v rovnováze a harmonii, tak tím se vlastně předurčujeme, programujeme pro další období. No a to na mě byla silná káva! Přesně podle mého gusta.

Do toho mě volá kamarád: "Hele, přišlo mě na mysl ti brnknout. Co děláš?"

I vyjevil jsem mu, co se mně honí hlavou. On zas líčil svoje zážitky s dvěma vodopády, kdy mu oba, jednou horizontálně a následně vertikálně ukázaly jeho střed v JÁ a časovou osu jeho JÁ. Shodli jsme se na stejném.

Stojíme na prahu času dalšího období. Pokud budeme schopni dosáhnout sladění našeho vnitřního času vůči svému okolí a k tomu navíc ještě zůstaneme v rovnováze, máme dobře do dalšího Platónského cyklu našlápnuto. Všechna časová těla v nás budou opět seřízena do jednoho času - těla času, žádné z těl času nám nebude ulétávat mimo (tak jak se to nám děje nyní a my žehráme, že nemáme na nic čas), tím pocítíme svůj plný potenciál - tady a teď. To mě dávalo logiku. Proto ta tma, která nepřijde zvenčí. Tma bude tehdy, když vybočíme z rovnováhy času. Pak těžko budeme hledat a dohánět svá těla času. Ztratíme se ve tmě. Pak už nám skutečně na nic nezbude čas.

Co na závěr? Prosím o shovívavost, jsem jenom člověk omylný.

Libor Domas

designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart