Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Jsou skutečně za vším peníze?

Kdo by neslyšel otřepanou frázi: „Peníze hýbou světem". Je tomu opravdu tak? Je to skutečně ta hybná síla, která utváří náš charakter a osud? Donedávna jsem tomu částečně věřil.

Vždy mě fascinovalo, že lidé na jedné straně šetří každou korunu a na straně druhé vyhazují částečně použité věci, jako třeba papír jenom z jedné strany potištěný. Již ho nepoužijí jako šmírák, ale raději si vezmou jiný. Prostě některé věci využijí pouze z 30 - 40 % a již jejich ruka šahá po věci nové. Vždyť tamta je již „stará", je to otázka pár korun, tak proč si nevzít novou, že?

Nejvíce markantní rozdíl je mezi soukromými a firemními věcmi. Zatímco doma záchodový papír použijí z obou strana a škoda, že se nedá prát, tak v práci, jenom se ho dotknou a již berou ruličku novou. A tak je to se vším. Soukromá koruna má jinou hodnotu než firemní. A tak se firma dojí. Lidé nešetří, argumentují haléřovou záležitostí, a že na to firma má. Nelze jim vysvětlit, že je to plýtvání materiálu, elektřinou, surovinami. A konkrétně suroviny mě přivedly na tu myšlenku.

Víte, penězi je vyjádřena jakási hodnota výrobně-obchodní. Ale prvopočátek, prvopočátek je v Matce Zemi. Ta je nositelkou a výrobkyní všeho kolem nás. Peníze je hodnota vyjádřená pouze člověkem, nikolivěk Zemí. A tak si lidé neuvědomují, že plýtvají nikolivěk penězi, ale něčím daleko cennějším - zdroji naší planety. A tady se posouváme k jádru věci.

Lidé si neuvědomují, že nová věc se musí odněkud vzít. No jasně, z krámu. Mají tam toho plné regály, jen přijít a vzít. Vždyť je to tak jednoduché. Ano, takto myslí valná většina z nás. Ale není tomu tak. To je jenom to pozlacené tele pro nás. To jsou ty peníze. Skutečnost je naprosto jiná. Musí se to vyrobit, na výrobek se musí vzít nová surovina, nová surovina se musí vydobýt z Matky Země. Takže roztáčíme kola drancování přírodního bohatství naší planety. A to je ta hybná síla, co utváří náš charakter a osud.

Pokud se na planetu budeme koukat skrze peníze, budeme se až do soudného dne honit za stínem našeho vlastního přeludu. Budeme-li se však zamýšlet nad tím, že se věci dají použít jinak, vícekrát a to ne proto, abychom ušetřili a byli Skrblíkem, nýbrž proto, abychom co nejméně drancovali naši planetu.

Jde o to, aby si člověk uvědomil, z jakého zdroje vše kolem nás pochází, že jednoho dne třeba už nebude - a hlavně - že to Matku Zemi bolí. Bolí, když jí plundrujeme trhavinami, rýpeme bagry, kutáme v dolech. Uvědomit si, že hodnota věcí je úplně jiná, než si my myslíme skrze ty malé barevné, vodostálé papírky, na nichž jsou hlavy mrtvých.                                                            

Libor Domas

designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart