Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Prameny kolem Řípu

Říp je český omfalos, pupek světa.  Zná ho snad každý Čech. Ovšem o studánkách pod horou to už zdaleka neplatí. Ale kde jinde slyšet zvěsti o praotci, stoupajícím na horu a oznamujícím konec strastiplné cesty kmene Čechů, než u pramenů? Nuže vzhůru - dolů! Na úpatí Řípu se dnes nachází tři studánky. Poslechněme si jejich povídání. 

Význam hory Říp pro českou zemi asi není třeba zvlášť zdůrazňovat. Vždy byl horou kultovní a posvátnou. Na vrcholu vždy bývaly svatyně. Soustřeďovaly se sem naděje i víry ve zde přítomná božstva, ať už byla jakákoliv. Okolí Řípu bylo osídlené od nejstarších časů doby kamenné až dodnes. Hora vždy lidi přitahovala jako magnet, což je víc než jen obrazné vyjádření. Zdejší čedič obsahuje značné příměsi magneticky aktivních nerostů a ovlivňuje nejen kompas, ale i magnetorecepci zvířat, tedy i tu naši lidskou. Z pohledu geomantie na Řípu začíná řada energetických linií, a to i dálkových, propojujících horu s řadou významných míst nejen v naší vlasti, ale i v cizině. S určováním linií je trochu potíž, protože azimuty se nedají kompasem s jistotou potvrdit vzhledem k magnetickým anomáliím. Na vrcholu Řípu je silné energetické místo, ostatně celý kopec je takový. Ovšem prameny přímo na kopci nehledejme, k těm musíme dolů - tam, kde cesty vzhůru začínají...

Říp na vodě

Trojici dodnes dochovaných studánek na úpatí Řípu nalezneme na půloblouku kolem kopce od jihozápadu k východu. Představíme-li si Říp jako široký zvon, tak prameny hledejme vždy na okraji lemu zvonu. Tedy nikoliv přímo pod prudkým stoupáním na vlastní temeno kopce, ale až tam, kde dávný suťový kužel přechází do okolních rovin. Umístění pramenů má své geologické důvody. Jak známo, Říp je pozůstatkem sopky z třetihor. Když sopečná aktivita skončila, Říp se začal vlivem eroze rozpadat. Dešťová voda snadno pronikala do spár mezi čedičovými sloupy a vlivem mrazu je trhala na stále menší kousky. Původně vysoký vulkán se změnil na dnešní zvonovitý kopec, jehož svahy jsou pokryty sutí a balvany. V pozdějších čtvrtohorách pak bylo v okolí Řípu moře a sutě byly zaneseny pískem, zpevněny vápenatými sedimenty a překryty sprašemi, jíly a hlínou. A aby toho nebylo málo, i dávná pra-Vltava původně tekla jinudy. Obtékala Říp ze západu a zanechala tady zbytky koryta i náplavy písků a říčních štěrků. Dodnes můžete na polích kolem Řípu nalézt kromě čedičových kamenů i krásné oblázky odkudsi z jižních Čech. Úpatí rozpadlého kopce, (což je právě široký okraj zmíněného zvonu) je tedy potřeba hledat poměrně daleko od samotné hory. A tam vyvěrají i prameny vody, která se ze štěrbin mezi kameny suťových polí dostává na povrch po dosud pevném podloží.

Pramen Hamlouf

Hledajíce pramen Hamlouf, potkal jsem vlčáka. Protože jsem měl v ruce hůl, bylo to setkání z mé strany klidné. „Co tu chceš?", blafnul pes a nejistě máchnul ocasem směrem k holi.

„Hledám Hamlouf, nevíš kde to je?"

„Tak pojď za mnou.", zavrčel pes, a zmizel v křoví.

Nu, šel jsem za ním a bylo to správně. A pak, že se zvířaty se nedomluvíš. Povídavá byla i jeho majitelka. Když Sultánovi od plic vynadala za toulání, poskytla mi řadu cenných informací. Pravdou je, že studánku s podivným jménem Hamlouf naleznete snadno i bez psí pomoci. Vyrazíte-li na cestu k vrcholu ze starobylé obce Ctiněvsi na jihovýchodě Řípu a budete stoupat do kopce po červené turistické značce, kousek nad vesnicí narazíte na samoty zvané Hamlouf. Zdejší prudký svah je právě zmíněným okrajem řipského "klobouku", a tedy je třeba se rozhlížet po prameni. A opravdu! Po levé straně cesty nad staveními je malý rybníček, napájený pramenem. Podle dávných pověstí pramen vznikl tak, že zde praotec Čech před výstupem na Říp zabodnul svou berlu či snad prut. V místě vytryskla voda a slovanští poutníci zde založili svůj první tábor. Praotec pak údajně vystoupil na vrchol Řípu a pronesl slavné věty o medové krajině... Ctiněves tedy mohla být prvním sídlem kmene Čechů. Ves je v kronikách označena i jako místo posledního Čechova odpočinku. Avšak údajná mohyla nebyla nikdy nalezena.

Ovčí zmatky

Jak němčináři jistě pochopili, Hamlouf je místo, kde kdysi stával ovčín. Na mapách opravdu toto místo najdeme pod jménem Ovčín, ale usedlíci mu říkají Hamlouf. Už proto, aby odlišili tuto lokalitu od jiného místa, kterému se pro změnu říká - Na Ovčíně. Pastva ovcí byla v minulosti na Řípu velmi rozšířená - víme, že kopec byl kompletně odlesněný a pastva byla snad jediným smysluplným zemědělským využitím skalnatých strání Řípu. Aby těch ovčích zmatků nebylo málo, je od polohy Na ovčíně zase blíž k jiné studánce, Mnetěšské. Těžko pak soudit, u které studánky se vlastně příhoda se zarážením hole mohla stát. Ať u té, či oné, obě jsou moc pěkné a stojí za návštěvu.

Neměli bychom také podléhat iluzi, že se pramen Hamlouf dochoval v původní podobě. Přes všechnu posvátnou úctu k vodě i studánkám, byl původní pramen pravděpodobně jinde. Dnes voda vytéká jako přepad z betonového vodojemu, který je napájen z nedaleké studánky, ukryté pod plachtou a zakryté kameny. Samotné prameniště je ale ještě výš, kde nalezneme malý rybníček a mokřadní rákosiště. Tady se voda objevuje nejdřív. I toto místo vykazuje znaky umělého lidského zásahu. Stejně jako v řadě dalších míst kolem celého Řípu, byly i tady těženy čedičové sutě. Dnes jsou staré těžební jámy zarostlé a nenápadné, ale jejich umělý původ je evidentní. Voda se pak mohla objevit a stáhnout do takových prohlubní, kde se jí cesta na povrch zkrátila. Asi tedy není úplně možné přikládat dnešní pozici studánek nějaký zvláštní esoterní význam, na druhou stranu, celkově jsou místa určitě původní. Odpovídá tomu i energie míst a kvality propojení, které zde můžete vytvořit.  

Mnetěšská studánka

Studánku nalezneme na jihozápadní straně Řípu v oblasti zarostlých remízků, opět na úpatí řipského zvonu. Dá se sem dojít od Hamloufu, budeme-li se pohybovat po vrstevnici k západu. Nebo můžeme vyrazit z vesnice Mnetěš, odkud sem vedou polní cesty. Značená cesta sem zatím nevede, je třeba se orientovat podle mapy nebo se doptat. Potíž s hledáním podřipských studánek je ta, že od nich nevedou žádné strouhy, podle kterých by se prameny daly najít. Přestože jsou zdroje vody poměrně silné, voda se objevuje na povrchu jen nakrátko. Pod pramenem jsou malé rybníčky a z nich se voda opět ztrácí pod zem, aby se znovu objevila až v průsacích a mokřinách kolem Ctiněvsi a Mnetěše.

Samotná Mnetěšská studánka je schovaná v uzamčeném domečku, ale voda je trubkou vyvedena do jakési vany, kde se můžete klidně i vykoupat. Pokud by praotec stoupal na Říp přímou cestou od této studánky, vybral by si tu nejhorší cestu. Stráně jižního svahu jsou skalnaté a velmi strmé. Na druhou stranu - kdo hledá snadnou cestu, většinou vyplýtvá drahocenný čas hledáním a k cíli nedojde.

Motiv moudrého poutníka je starý jako lidstvo samo a najdeme ho v řadě mytologií. Praotec Čech se tím připodobňuje třeba k Mojžíšovi. I motiv dvou putujících bratrů najdeme v mnoha variantách. Nás bude zajímat hlavně keltská pověst o Bellovesovi a Segovesovi, kteří vedli expanzi keltských kmenů. Na rozdíl od krajně nejistého podání českých kronikářů o příchodu Čecha a Lecha, je keltská pověst dobře dokumentována u římského historika Livia Tita už někdy kolem počátku našeho letopočtu. Podle této keltské báje se bratři rozdělili, a zatímco Belloves se vydal do Itálie, Segoves šel s keltskými kmeny do srdce Evropy a podél řeky Agary (Ohře) se dostal až do centra Hercynského lesa (Čechy) k hoře zvané Riph. Jak víme, Riph (Říp) je jméno keltské a znamená jednoduše - hora. Takže je možné, že naše pověst o praotci Čechovi má o tisíc let starší keltský základ. Není to až tak nemožná „keltomanie", jak by se mohlo zdát. Vždyť o slovanské kolonizaci našeho území se vždy hovoří jako o nenásilné. Dokonce je možné, že Slované se k nám dostali jako otroci či kolonisté, které sem násilně přivedli tehdy vládnoucí Germáni odkudsi ze Slezska. Naše území bylo v té době jen řídce osídlené, germánští dobyvatelé tady pravděpodobně vládli zbytkům keltských kmenů. I proto je možné, že Slované se smísili s původním obyvatelstvem a porobení Keltové byli jejich přirozeným spojencem proti Germánům. U této esoterní skutečnosti by mohla začínat celá historická nit naší slovansko - germánské řevnivosti a naopak našeho tíhnutí a sympatii k Francouzům a Angličanům. Paměti národů jsou neskutečně dlouhé a kontinuální, to bychom neměli podceňovat. Splynutím Slovanů se zbytky Keltů se původní keltské báje mohly dostat do naší slovanské mytologie. Ať už tedy byl praotec Čech Kelt nebo Slovan, je zarážející, jak přesně pohanské báje popisují geomantické vnímání krajiny. I "zarážení berle" je způsobem aktivní práce s energiemi Země. Velkou tečku za vnímáním přírodních sil přinesla drakonická inkvizice a racionalismus moderní doby. Dnes se jen můžeme snažit, aby se "velká tečka" změnila jen na hodně dlouhou pomlčku. Toho je Mnetěšská studánka optimistickým důkazem. Byla nedávno obnovena a je moc hezká.

Na Hýkovině

Pokud se od pramene Hamlouf vydáte na opačnou stranu, než leží Mnetěšská studánka, můžete s trochou štěstí nalézt i poslední z trojice podřipských studánek. Leží skoro přesně na východ od vrcholu Řípu. Říká se jí Na Hýkovině, údajně podle majitele zdejšího lomu. Žádná značená cesta ke studánce nevede, od Hamloufu je opět třeba se držet vrstevnice a postupovat pásmem remízků.  Mineme starou chmelnici, a asi po půl kilometru narazíme na zarostlé pozůstatky těžebních jam. Kdysi se tady těžily čedičové sutě, které se mlely na štěrk. Druhá cesta k lomu vede od silnice spojující Ctiněves s Krabčicemi. V hustých křovinách nalezneme jakýsi cihlový fundament z bývalého lomového zařízení a poblíž dohledáme i silný pramen. Ve svazích nad pramenem jsou pole, dala by se tedy předpokládat kontaminace dusičnany. Přesto je dnes voda velmi kvalitní. Při podrobném průzkumu pramenů pod Řípem může pozorného poutníka překvapit objev pěnovcových nárůstů pod padající vodou. Travertiny? Tady pod vyvřelým Řípem? Zdánlivě překvapující skutečnost! Ovšem odborníci vědí, že čedičové sutě jsou tady druhotně zvápenatělé pozdějším usazováním na dně křídového moře. Vápenec dodnes tvoří bílé povlaky na čedičových kamenech, které snadno můžeme nalézt kdekoliv po cestě k vrcholu, a nejsou výjimkou i nalezené kusy medových sintrů, jaké bychom hledali spíš někde v krasových oblastech. Zdejší lokality jsou zajímavé i pro paleontology, kteří ve vápencových pojivech čediče objevili i zcela nové druhy zkamenělin. Není tedy divu, že zdejší voda je plná vápníku. Je tvrdá, tedy na chuť sladká. Jezdí si pro ni řada místních a je považována za léčivou. Pokud důvěřujete esoterickým informacím, vězte, že zdejší voda je dobrá na choroby srdce a cévní příhody. Ale umí i víc, než jen léčit tělo. Může vám pomoci s léčením chorob a nedostatků spojených s první čakrou. Máte-li potíže s vlastní identifikací, místem na Zemi, s přijetím a uznáním svých předků, se smyslem svého života a s kořeny své existence, může vám řipská voda napomoci to řešit.

Jiří Škaloud

Regena 03/13
Od Ctiněvsi
Cestou na Říp, nad Hamloufem
Prameniště nad Hamloufem
Pramen Hamlouf
Pramen Hamlouf
Pramen Hamlouf
Mnetěšská studánka
Mnetěšská studánka
Mnetěšská studánka
Mnetěšská studánka
Na Hýkovině
Na Hýkovině
Na Hýkovině
Na Hýkovině
Pohled z Řípu ke Ctiněvsi
designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart