Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Rodinná pouta

Rodina. Každý z nás je jejím členem. Společenství, držící pospolu. Ochraňující sebe sama. Předávání zkušeností a moudrosti z generace na generaci. A co ještě?

... bylo, nebylo ...

Byl jednou jeden synek, a ten se nemohl pohnout z místa. Ať dělal, co dělal, nehnul se. Nevěděl kudy kam. Všechny rady zkusil, všechny babky bylinářky a zaříkávačky zkusil, z hříchů se vyzpovídal. Nic. Stále ho neklidně provázel pocit, že ho někdo nebo něco drží na řetězu a nelze se z místa pohnouti. Zašel tedy synek za tajemným cizincem, o kterém se tradovalo, že zná věci, naším očím skryté, a spustil svoji smutnou písničku. Že neví kudy kam, že nemůže naložit se svým životem, že jeho chování se poslední dobou změnilo a on neví proč, od okolí že se stáhl, a že ho ani nevnímá a pokud ano, tak překrouceně, a že zkusil vše jemu dostupné. A nic!

Tajemný cizinec moudře pokyvoval hlavou a vyzval nebožáka, aby mu shrnul život. Synek si v duchu říkal, co že mu budu vyprávět, dětství, škola, vojna, radovánky mládí, ženitba, potomci, nějaké nervy z práce, čím že začne a co mu poví?

I začal. Ke svému velkému údivu o sobě. O sobě, o rodičích, jak ho vychovávali, jaké vazby mezi ním a rodiči byly. Ke svému neskutečnému údivu a překvapení mluvil o rodinných poutech. Mluvil o věcech, o kterých ani nevěděl, že v něm jsou. Tajemný cizinec mhouřil oči a naslouchal. Synek skončil svoji řeč a sám nad sebou byl vyjevený. Tak tohle, tak tohle jsem nečekal. Cizinec však ano. Nyní spustil on.

Mnohé země jsem zcestoval, mnohý cizí kraj a mrav lidí viděl. Co je však nejvíce v kotlině České znát, je síla rodinných pout. Síla předávání vzorců rodičů na děti. Jací jsou rodiče, takoví i jejich potomci. Jsou jejich věrnou napodobeninou. Dcery ze svých matek rodové zvyklosti v linii matek rodu zachovávati musí. Synci poté v dospělosti se svými ženami nediskutují. Proč také. Manžel vidí v manželce svoji matku a z dětství je naučen a vychován tak, že se matce neodporuje. U dcer je situace jiná v tom, že mají držet rodovou linii matek. Moje matka i její matka byla taková a maková, mravy a zvyklosti jsou takové, tak nevím, dcero, proč ty bys musela z nich vybočovat a jít vlastní cestou. Rodinná cesta je již dána, tak se ji podřiď a neprosazuj svoji vlastní. A tak to jde s našimi dětmi z generace na generaci, z dětí se stávají rodiče. Otcové při výchově synů chtějí dokonalost, soběstačnost, neodmlouvat a přijímat rozhodnutí vydané otcovskou a matčinou autoritou.

Cizinec pohlédl na našeho synka a pravil, že neví proč, ale u nás jsou tato pouta výchovy a předávání vzorců do dalšího života nejsilnější a přesto nejsou vůbec vidět. Jsme v tom a nemáme šanci si toto uvědomit. Pouze oči pozorovatele příchozího mimo kotlinu Českou, mají šanci toto vidět. Synek se svěšenou hlavou tiše poslouchal. Prázdno. Prázdno bylo v něm. Postupně začal vše chápat a věci, které mu ani nepřišly na mysl, mu začaly dávat smysl. Ach ano, tak je to. Tak proto!

Opouštěje našeho tajemného cizince, se na své cestě domů náš synek ošívá. Nějak, nějak mu nesedí tělo. Sakra, co je to? Co tam chybí? Pouze v pohádkách se toto může stát a my jsme v pohádce. Náš synek cítí, že ten velký pavouk, který byl jeho součástí a seděl po celou dobu života na zádech a řídil jeho kroky, tam už není. Pouze intenzivní fyzický pocit nepřítomnosti toho pavouka zbyl. Jak lehce se mu kráčelo! Tajemný cizinec měl přece jenom pravdu!

A dál? Jak to bylo dál? Cizinec doporučil synkovi jisté procedury, aby se opět dostal ke svému já a ke svému přirozenému vzorci chování. Smutný synek poctivě prováděl předepsané procedury a ke svému velkému údivu začal zjišťovat, že nejen on, ale vše to, co dříve nešlo, se pomalu, velmi pomalu mění. Byť to navenek nebylo vidět, synek to jasně cítil. Bylo to hmatatelné. Vztah k rodičům byl jiný. Více upřímný, chápající. Synek si dobře uvědomoval, že nemůže své rodiče soudit. Může pouze pomoc sám sobě a možná trochu i druhým. Také svým rodičům, ale jen tím, že nyní bude sám sebou a jako takový bude před nimi vystupovat. Zprvu se bál, jak to dopadne. Zvládne-li to. A co na to jeho rodiče? První okamžiky byly krušné, ale, světě div se, co se to děje? Rodiče berou synovo chování jako přirozené a tam, kde by dříve nesouhlasili, na mou duši, řeč plyne klidně a rodičové se smějí a synkovi naslouchají.  

Synek sám je rád, že dospěl k sebevědomí a klidu.  Rodiče jsou rádi, když děti dospějí.  

... bylo, nebylo ...

Libor Domas

designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart