Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

A znovu ten Vojtěch...
O studánkách svatého Vojtěcha jsme si už povídali několikrát, ale stále ještě jich velká řada zbývá. Svědčí to o tom, že Vojtěch byl a je opravdu s vodou spjat. A to nejen legendami a pověstmi, ale i poselstvím a zvláštní a vypovídající energií studánek.
 

Jen velice stručné opakování: Vojtěch byl první český biskup, který zasvětil svůj život šíření křesťanství a boji s pohanstvím. Ať už mu to budete zazlívat nebo schvalovat, jeho duchovní a misijní aktivity se točily kolem pokřesťanšťování lidí, krajiny, vody i kamenů. Ničení pohanských model, menhirů, svatyní i energetických míst i potlačování dávných zvyků nám dnes připadá spíš jako vandalismus, ale v raném středověku to patřilo spíš k těm "jemným" způsobům duchovního nátlaku. Násilný křest pohanů byl jistě humánnější než jejich fyzická likvidace. Legendy o svatém Vojtěchovi hovoří o jeho propojení s vodou a kameny. Vojtěchovi je připsána řada zvláštních dochovaných kamenů s údajnými otisky jeho těla a také je po něm pojmenováno velké množství studánek. Úderem své berle podle pověstí řadu pramenů vytvořil a uměl i přivolávat déšť. Legendám se můžeme vysmívat, přesto je zvláštní, kolik svatovojtěšských legend a míst se točí kolem vody. Vrčeň, Zelená Hora, Poleň u Klatov, Lštění u Čkyně, Bouček, prameny Vojtěška v Praze i v Milavčích, u Votic, v Bylanech u Kutné Hory, v Krkonoších, v H.Brodě, v Medonosích, u Teplé. To jsou jen ty nejznámější prameny s vojtěšskou tradicí. Vojtěšských kaplí, kamenů, památných míst i studánek je u nás kolem padesáti. Jeho činnost nepochybně souvisela se snahou navázat na pohanskou sílu tradičního uctívání vodních pramenů a využít sílu tradice v křesťanský prospěch. 
 

Studánka Hadovka u Všerub
O Všerubském průsmyku u domažlických Všerub jsme se už zmínili při jednom z předchozích povídání o Milavčích. (článek vyšel v Regeně 10/2012 a můžete ho najít i na www.putujici.cz v sekci prameny). Dnešní cíl - studánka Hadovka - ale leží u jiných Všerub, těch u Plzně. Tahle shoda jmen bývala i důvodem k pochybnostem, která studánka je vlastně ta pravá, svatovojtěšská. Věřme, že obě. Hadí studánka se nachází při staré cestě ze Všerub západním směrem na Radimovice. Pramen vyvěrá při úpatí Bukovského vrchu (509 m n. m.). Místo bylo znovu upraveno v roce 2011. Téměř zanikající a zanesená studánka se dnes nalézá pod novým dřevěným přístřeškem a je nově obložená kameny. Křišťálově průzračná voda pramení hluboko pod zemí a je příjemně chladivá. V zimě ani při největších mrazech nezamrzá a udržuje si celoroční stálou teplotu někde okolo 6°C. Hadovka je spjata se zajímavou pověstí s ekologickým obsahem a současně má voda i dnes velmi zajímavou funkci. Prapůvodní síla země a vody tady spojuje to dobré a silné, staré i nové, pohanské i křesťanské.
Poslechněme si tedy svatovojtěšskou legendu:

„Ke konci desátého století přišel biskup Vojtěch také do Všerub, aby tamní obyvatele, jež byli ještě pohanství oddáni, obrátil na křesťanskou víru. Brzy se mu to podařilo. Sotva však zbožný muž opustil místo svého úspěšného působení, vrátili se obyvatelé všerubští zase ke své původní víře a obětovali svým starým bohům. Jakmile to horlivý biskup zvěděl, pocítil hluboký žal nad vrtkavostí Všerubských a uvalil na jejich obec klatbu. Brzy na to napadly tamní krajinu spousty kobylek, které všechnu úrodu na polích zničily. Hned na to přišla druhá pohroma. Žáby a ropuchy se tu objevily v takovém množství, že vnikaly až do lidských příbytků. Obyvatelstvo bylo pojato největším hnusem a všude ozývalo se bědování, že zlo, které na krajinu přišlo, nechtělo se mírniti, ba naopak stále vzrůstalo. V hrozné této sklíčenosti rozhodli se Všerubští, že vyšlou několik občanů k rozhněvanému apoštolu s prosbou, aby jim bezbožnost jich odpustil a aby s nich sňal klatbu. Když slavně slíbili, že při křesťanské víře věrně setrvají, vyhověl smířený biskup jejich prosbám a vyprosil pro ně Boží pomoc k odstranění pohrom. Nato objevil se ze studánky, západně od Všerub se nalézající, velký počet hadů, kteří k radosti obyvatelstva to odporné žabí plemeno vyhubili."

O tom, co se stalo s přemnoženými hady, se už legenda raději nezmiňuje. Studánka obdržela jméno Hadovka a udržela si ho až do dnešních dnů. Na kamenném ostění někdejšího kostelního portálu byly v upomínku na tuto zázračnou událost vytesány obrazce hadů. Pokud bychom vzali pověst doslova, je zajímavé, že prchlivý Vojtěch použil proti pohanům taktéž velmi pohanské, až čarodějnické metody. Ale pravda bude asi jiná. Přestože je v křesťanském pojetí had symbolem zla a pokušení, v této pověsti vystupuje jako zachránce. A tak bychom v tomto podobenství mohli spíše hledat jinotaj pro zemské síly. A jak je to s „hadí silou" a zdejší vodou dnes? Místo je kouzelné a pramen více než léčivý. Voda z hlubin Země přináší základní informace a je jen na nás samotných, jaký koktejl si zde namícháme. Voda a země, směs tvrdého a měkkého, to je klíčový recept na veškeré živé na naší planetě. Voda a zdejší místo má okamžité účinky na páry opačného pohlaví, a to včetně pejsků. Voda Hadovky se neptá, zda jste pohané či křesťané. Má v sobě živelnou a skutečně "pohanskou" energii plodnosti i vzácnou energii životního impulsu.   

Libice na Cidlinou
Nakonec našeho vojtěšského putování se dostáváme úplně na začátek. A dostáváme se snad také k příčinám, proč Vojtěch vodě tolik rozuměl. Vojtěch se narodil na Libici nad Labem, což bylo mocenské centrum Slavníkovců. Byl urozeného původu, jeden z pěti synů knížete. Pustíme-li se na pole spekulací, může pozdější Vojtěchova záliba a schopnost práce s prameny a vodou vůbec, pocházet z místa jeho narození. Hradiště Libice bylo totiž založeno na dvou štěrkových náplavech jako tzv. blatné hradiště. Podle pověsti ho založila dlouho před Slavníkovskou érou už kněžna Libuše. Ať už Libuše existovala jako konkrétní osoba, nebo to bylo jen označení kněžek, poskytujících magické a duchovní služby, jedno se zdá být jisté - Libuše a její skutky byly vždy spojeny s magií vody a léčivých bylin. Celé Polabí je plné pověstí o Libuši. Z tohoto pohledu je spojení Libuše s blatnými hradišti víc než logické. Rozsáhlé mokřady, lužní les, jezera a slepá ramena dobře chránily tyto ostrovy před nájezdníky. Ale žít u vody a s vodou není nijak snadné, což nám současné povodně názorně ukazují. Lidé blatných hradišť se svěřovali pod ochranu vody, a proto museli vodě rozumět, znát ji, cítit i ctít. Pro člověka je voda pochopitelnější srdcem než rozumem. Voda k nám mluví v emocích, obrazech a citech. Podporuje kontinuitu, nemá ráda náhlé zvraty a obrátky. Je nezlomná a nezastavitelná, ale dá se snadno využít, odklonit a podmanit. Ale jsou chvíle, kdy se před ní třese celý svět, chvíle ničení a bouří. Střípky informací o Vojtěchovi, které o něm máme, ukazují právě takový obraz. Křesťan Vojtěch musel cítit sílu a moc vody, a proto jí snad uměl i využívat v prospěch svých cílů.
Přesto v naší zemi zvítězila moc Přemyslovců. V roce 995 byla Libice přepadena a vypálena a Slavníkovci byli téměř vyhubeni. V době přepadení byl Vojtěch v Římě, a tak nebyl spolu se svými bratry zavražděn. Tvrdá síla země a skály pražského ostrohu uchopila moc a překonala vodu z Libice. Voda zbyla pro duchovnost - nejdřív pohanskou, posléze i křesťanskou. 

Svatovojtěšská studánka u Přerova nad Labem
Studánky u Přerova nad Labem jsou dvě. Obě jsou jižně od Přerova na návrší táhnoucím se k západu. Kdysi tudy vedla stará cesta, po které údajně chodil i Vojtěch z Libice do Prahy a u studánek se občerstvoval. Osobně si myslím, že tudy chodil hlavně obráceně, tedy z Prahy domů, protože opačným směrem se spíš vozil na člunech po proudu po Labi až do Neratovic, odkud je do Prahy podstatně blíž. Tuto mou domněnku nepřímo potvrzuje i známá pověst z Neratovic o tom, jak Vojtěch neměl na zaplacení převozu, a za to byl zbit pádlem a lodníci mu sebrali i boty. Kdo ví, co je na pověsti pravdy, možná byl knížecí synek opravdu "spořivý" typ, a chtěl za svezení na člunu či voru zaplatit "pouhou" vroucí motlitbou. Smůla ovšem byla, že plavci byli pohani a vroucnost motlitby neocenili, naopak - nařezali Vojtěchovi na zadek pádlem. Možná odtud pramení Vojtěchova nesmiřitelnost s pohanstvím
:-). Legenda je podpořena "důkazem" v kapli v Neratovicích v Libiši, kde je k vidění menhir, na kterém se údajná exekuce měla odehrát. Pádlo se dokonce stalo i atributem svatého Vojtěcha, a proto ho mají rádi i vodáci. Možná, že ani podobnost Libice a Libiše není náhodná. A když odbočím už úplně: pádlo v původním slova smyslu bylo mučicím nástrojem. Tzv. "padla", neboli ploché úzké prkno, sloužilo k lámání kostí při vplétání do kola. Kdovíčím tedy Vojtěch vlastně dostal a co všechno je v této pověsti spleteno dohromady.
Ale honem zpět ke studánkám u Přerova. U bývalé křižovatky cest nad Přerovem nalezneme boží muka ve stínu čtyř lip a první studánku. Říká se jí Na Vrších. Boží muka už jsou opravená, ale studánka na své znovuzrození ještě čeká. Stavbička prameniště je hodně poškozená a voda se nabírá s potížemi. Ani kvalita vody není valná, určitě trpí zemědělskou činností a bude mít pravděpodobně vysoký obsah dusičnanů. O tom svědčí i množství řas v loužích pod vývěrem. Stejně nekvalitní je i voda druhé studánky. Tu najdeme v polích nedaleko odtud, cestou na západ. Dnes je k ní obnovená travnatá mez a vysázená nová budoucí lipová alej. I kaplička je zrekonstruovaná. Voda přímo pod kaplí je opět plná řas a napije se tu málokdo. Přesto je místo kaple velmi pěkné a silné. Otevírá se odtud pohled na polabskou nivu, Přerov i dva významné svědecké vrchy - Přerovskou a Semickou hůru. Tam bývala v době Vojtěchově i původní hradiště a cesta směřovala dozajista tam.
Sedím u kaple a dívám se na mírnou zemědělskou krajinu. Voní hlína a v polích pode mnou vrčí traktor. Až na tu techniku, to tady vypadá určitě podobně jako před tisíci lety. Porovnávám tuhle neměnnou bazální energii země se státotvorným a panevropským konáním sv. Vojtěcha. Jak daleko je od hlíny v Polabí do Říma? A co je důležitější, skutečnější a po čem se víc stýská? Lze spojit sensibilní vnímání základních sil Země s politikou? Z mládí Vojtěchova čiší nadšení, a postupně stále větší zklamání. Jak málo se podaří, jak mnoho je těch, kteří nechtějí... Cítím ten smutek... Vojtěch měl cestu k biskupskému stolci naplánovanou už odmalička. Ne z vlastní vůle, naplánovali mu to druzí. Už v pěti letech byl zaslíben službě boží, podle legendy se tak stalo jako vyjádření díků za uzdravení smrtelně nemocného chlapce. V každém případě, pětiletého Vojtěcha se asi nikdo neptal. Spočítáno, naplánováno, předurčeno - jak dobře v tom můžeme vidět hrátky mocných s lidskými osudy. Lhostejno, zda z vděku k Bohu, či jen kvůli politickým ambicím rodu. Díváte-li se do kamenných očí chlapcovi sochy v Libicích, dostává postava svatého Vojtěcha další, smutný a velmi lidský rozměr oběti "osudu", naplánovaného dlouho dopředu. A voda Vojtěšských studánek pak nese i jeho skrývaná a nenaplněná přání o štěstí, spokojenosti a klidu rodné země. Ne kvůli křesťanské službě a svaté oběti vlastního života, ale z lásky a věrnosti k polabské hroudě a Zemi se stal Vojtěch svatým.
 

Text: Jiří Škaloud, Petr Brzobohatý
Foto: Vladimíra Brzobohatá

Regena 07-08/13
Hadovka
Hadovka
Hadovka
Libice nad Cidlinou
Libice nad Cidlinou
Libice nad Cidlinou
Studánka na Vrších
Studánka na Vrších
Vojtěchova cesta k Přerovu
Svatovojtěšská studánka
Svatovojtěšská studánka
Svatovojtěšská studánka
Svatovojtěšská studánka
Svatovojtěšská studánka
Svatovojtěšská studánka
Patron této země.
designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart