Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Kam mě nohy nesou

Zažil jsem takovou zajímavou zkušenost. Ne, zkušenost ne, spíš prožitek. A nejlépe řečeno, na začátku byl zážitek a pak se dostavil prožitek. Nemohl jsem tomu uvěřit, že se stalo, co se stalo.

Vždy jsem si myslel, ba já to i cítil, že poručím nohám a ony mě nesou tam, kam já chci. A tak to asi i bylo. Pravda, občas jsem nohy zvedal a kladl nějak mně nešťastně záhadným způsobem, že jsem občas špičkou nebo patou brknul o překážku. Vždy tam nějaký ten milimetřík chyběl, abych se překážce vyhnul. A tak jsem si na to i zvykl. Zakřivení prostoru mě ošálilo a seknul jsem se v odhadu vzdálenosti, jak vysoko nohu zvednout. Spokojeně jsem s tím žil a bral to jako samozřejmost.

Pak přišlo v mém životě období, kdy jsem musel řešit peníze. Můj vztah a přístup k nim. Ne že bych peníze vědomě odmítal. Neuvědomoval jsem si, že tomu tak ve skutečnosti je. Prostě někde v mém nitru byl k nim odpor. Bránil jsem se jim a odmítal jsem je. Byť to tak navenek nevypadalo. I slyšel jsem hlasy, které mě říkaly, hele, ty ty prachy v podstatě odmítáš a bráníš se jim. Jak lehce jsem tyto štváče zapudil a vysmál se jim! Já že nechci peníze! Pche! Kdo jiný než právě já! Dobře míněné rady mého okolí jsem zadupal v prach a stál si na svém. Stál. Dlouho stál. K mojí vlastní škodě. A osud točil koly života tak, až mě začaly mlít tak účinně, že jsem již nemohl přeslechnout hlasy, nabádající mě k revizi mého přístupu k penězům. Těžké, bylo to těžké. Hledal jsem něco, co jsem sám před sebou schovával. Našel jsem to a vypořádal se s tím. Stálo mě to několik životních revizí a několik životních rozhodnutí. Nedělala se lehko. Nejtěžší bylo si to vše připustit, uvěřit tomu, přiznat si to a neschovávat se před tím. Další bylo udělat krok ke změně. Byl těžký, nemotorný - ale byl. Udělal jsem ho.

 Udělal jsem ten krok a cosi bylo jiné. Bylo to jiné. Počkat, co na tom bylo jiného? Krok? Ne ten ne. Tak co? Počkat, počkat, mám to na jazyku: provedení. Cože? Provedení? Jak jsem ten krok udělal. Ano! Ano, nohu jsem přes překážku zvedal jinak, špička i pata se překážce vyhnula, och ano, mám to! Já jsem nezaškobrtnul o překážku! Nohu jsem zvedal tak, že jsem se jí vyhnul. No - a co jako? Tak jsi zvedl nohu výš a je to. Ne, tak to nebylo. Opravdu jsem to prožil. Noha šla jinak. Bylo to jiné než normálně. Nohy mě jinak poslouchaly.

Ono to zní divně, ale mně se jinak chodilo. Od kyčlí dolu k nohám jsem byl jiný. Pružnější. Lépe jsem péroval. Lehčí. Kroky, i celý pohyb byl lehčí. Byl jsem to já. Stál jsem na vlastních nohou. Já jsem se rozhodoval, kam jít. Ten pocit byl úžasný.

Mohl jsem jít, kam jsem chtěl. Zní to divně, co? Moci si jít, kam člověk chce. Ale je to tak. Moje kroky už nebyly v krunýři. Byly volné. Já jsem byl volný. Neprožít to, neuvěřím.

Další moje myšlenky se točily kolem toho, jak nás může nějaká věc svazovat natolik, že nám až fyzicky brání, omezuje jít tam, kam sami chceme, a přitom o tom vůbec nevíme. Kam nás nohy nesou? Chodíme nohama po zemi nebo po nebi?                                

Libor Domas

designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart