Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Páchnoucí skvosty

Sirné prameny jsme navštívili už několikrát. Dovolte další výlet ke třem velmi zajímavým, ba unikátním pramenům. Nepřestávají fascinovat svými protiklady - tolik užitečnosti a léčivých vlastností a současně tak odpudivý a svým způsobem varující projev. Pomoc a dar schované v odpudivém obalu. 

Čejč Heliga  Sirný pramen zvaný Heliga v Čejči na jižní Moravě je spojen s jedním na Moravě nečekaným fenoménem, kterým jsou jezera. Přestože dnes je zdejší kopcovitá krajina už dlouho bez přírodních vodních ploch, nebylo tomu tak vždy. Po poslední době ledové zde zbyly pánve s nepropustnými dny, a vytvořily se zde i bezodtoková jezera, která vydržela po tisíciletí. Ještě v 19. století existovala jezera u Kobylí, u Terezína a Šardic, a také jezero u Čejče, zvané Bezedňák. Kobylské jezero bylo veliké až deset čtverečních kilometrů a mělo hloubku až deset metrů. A to čejčské zase mělo tak vysoký obsah minerálních látek, že se uvádí jako slané. Zmiňuje se o něm už známý propagátor minerálních vod šestnáctého století Tomáš Jordán z Klausenburku, voda prý mívala žlutozelenou barvu a na březích se usazovala síra a dusičnany. V jezeře byla tak vysoká koncentrace minerálních látek, že v něm nic nežilo, nedalo se pít a již tehdy se používalo ke koupelím nemocných zvířat i lidí. Když se lázeňství začalo masově rozvíjet, do středu pozornosti se dostala i tato voda. V roce 1716 byla postavena Hrubá hospoda, která později sloužila i jako lázně. Původní pramen Heliga byl v mokřadech podle pověsti objeven psem Marie Terezie. Sirovodíková (sulfanová) voda se stala hlavním lázeňským lákadlem pro pacienty. Pak, v době největšího rozkvětu lázní přišla katastrofa. Ziskuchtivost a hlad po půdě vedly k dnes už nepochopitelnému rozhodnutí všechny jezera zlikvidovat a půdu použít k pěstování cukrovky. Už v roce 1857 byly prokopány kanály a vody jezer zmizely. Bohužel se ztratil i původní ramen. Ten byl sice později znovu zachycen, ale lázně to už nezachránilo. Dnešní pramen leží přímo na břehu odvodňovacího kanálu, dnes zvaného Čejčský potok. V době mé návštěvy bylo nadržení potoka vypuštěno a okolí pramene bylo dost nevzhledné, plné bláta a usazenin. Nicméně pramenná studna je od vodoteče oddělena a pramen je velmi silný a voda vynikající. Obsah sirovodíku je docela vysoký.  Ptejme se, kde se tady sirovodík bere. To je spojeno pravděpodobně s dalším fenoménem zdejšího kraje. Přestože si okolí spojujeme hlavně s pěstováním vína, je to kupodivu i kraj uhlí. Nehluboko pod povrchem se zejména kolem Šardic nalézají ložiska hnědého uhlí s vysokým obsahem síry. Uhlí bylo až do roku 1993 těženo hlubinným způsobem. Uhlí je tedy zdrojem síry i uhlovodíků potřebných pro život hlubinných sirných bakterií, produkujících sirovodík, který pak s vodou odchází na povrch.     

Smradlava

Proboha, co to tady tak strašně smrdí? Vrháte vyzývavé pohledy kolem, aby bylo jasné, že "vy jste to tedy určitě nebyli." Autor je přeci ten, co se tváří nejvíc nevinně a první se začervená. Ale v tomto případě můžete být klidní, páchne tady studánka a ta se nestydí a červenat se nehodlá. No, i když... ještě uvidíme!

Síra je neobyčejně reaktivní prvek, v přírodě vytváří množství organických i anorganických látek - pevných, kapalných i plynných, v nejrůznějších barvách i vůních. I když... s těmi vůněmi je to složitější. Jak třeba naznačuje známá chemická říkanka: „Sirovodík há-dvě-es, smrdí jako pes." Což je velká urážka pejsků, kteří naopak pěkně voní. To už se ale nedá říci o děsivě páchnoucích sirných sloučeninách merkaptanech, které načucháte kolem papíren. Z těchto tvrzení je jasné jedno - zápach i vůně mají k sobě velmi blízko, co jednomu voní, druhý považuje za obtěžující agresivní pach a naopak. A velmi důležité jsou i koncentrace, jak dobře vědí výrobci parfémů. Některé zaručené "pachy" jsou překvapivou složkou těch nejlepších voňavek, a mnohé "vůně" jsou v silných koncentracích odporné.

Jak jsme si řekli, tvrzení, že sirná voda páchne, je subjektivní. Přesto obhajitelnost „vůně" sirovodíku je těžká. Až příliš nám připomíná jeden velice lidský, ač společensky nepřijatelný fyziologický pochod. Správně, mluvím o flatulenci, či srozumitelněji, o "větrech". Bavíme-li se o sirovodíku poctivě, a jsme-li ve volné přírodě u sirného pramene, lze toto téma volně vypustit mezi nás. Lidské trávení vyprodukuje každý den až půl litru plynů, které musí, chtíc nechtíc, ven. Složením jde o směs dusíku, kyslíku, vodíku, oxidu uhličitého, metanu a právě sirovodíku. Obsah sirovodíku není velký a kolísá podle obsahu síry v přijaté potravě. Ve střevech sirovodík vzniká podobně jako v podzemí - přítomnost organických látek, síry (síranů) a příslušných bakterií je nutností. Snížením obsahu síry v potravě se snižuje i pach flatu. Tedy při konzumaci například luštěnin je třeba se vyvarovat současnému pojídání potravin s vyšším obsahem síry. Tím sice nesnižujeme objem flatu, ale jeho pach ano. A tím tedy snižujeme i riziko společenské nepřístojnosti. Ale u sirných studánek nic takového nehrozí, pach sirovodíku je všudypřítomný, a nějaký zápach navíc se snese „jako prd".

Pramen Smradlava je jedním z nejzajímavějších sirných pramenů u nás. Kromě vynikající sirovodíkové vody nabízí i nevšední zážitky pro oko. Nalezneme ho v Beskydech, v povodí řeky Ostravice, kousek od hranice se Slovenskem, u turistického střediska Bílá. Pramen vyvěrá v údolí potoka, který se jmenuje Velká Smradlava. Ta se spojuje s tokem Malé Smradlavy a kousek pod soutokem nalezneme i pramen. Z Bílé sem pohodlně dojdeme po asfaltové lesní cestě asi za půl hodiny po zelené turistické značce. Okolí studánky je krásně upravené, přes potok k ní vede dřevěný most, v blízkosti je i přístřešek pro turisty. Obsah sirovodíku ve vodě je vysoký, a pokud ho nerozfouká vítr, jeho pach se táhne do daleka. Zejména, pokud slezete přímo do hluboce zaříznutého koryta potoka pod lávku, je cítit velmi intenzivně. Voda z pramene je křišťálově čistá a ledová i v parném létě, což svědčí o hlubokém vodním zdroji. Vytéká z dřevěného studánkového domečku dřevěným korýtkem a pod přepadem se dá pohodlně nabrat a ochutnat. Ovšem při pohledu do vlastní studánky se řada žíznivých „ochutnávačů" zarazí. Hladina vody je potažená bílou krustou, či spíš pěnou, skrz kterou prosvítá podivně červené dno. Prozkoumáte-li dno klackem, zvíří se do vody černý kal a musíte dlouho čekat, než se voda znovu vyčistí. Červeno-fialová barva dna a bílý povlak na hladině rozhodně nevzbuzuje důvěru a studánka vypadá i je cítit jako výtok z kanalizace. Nicméně, voda je skutečně pitná, červenou i bílou barvu dna způsobují sirné baktérie, které získávají energii z oxidace sirovodíku. Vzhledem k jejich odlišnému zdroji potravy se v lidských střevech nemohou množit, a krátce po požití zahynou. Člověku tedy jejich vypití neuškodí.  

Tahle studánka se tedy skutečně červená, nikoliv však studem, ale bakteriemi rodu Chromatia. Ostatně studánka se nemá za co stydět - její voda je skvělá, plná sirovodíku, jehož účinky jsou na náš organizmus veskrze pozitivní. Sirovodíková voda je zdraví prospěšná a zasahuje velice hluboko! Tělu i duchu přináší informace k léčení nejen skeletu a kardiovaskulárního systému, ale pravděpodobně má schopnost léčit i základní podstatu všech živých tkání, kmenové a pohlavní buňky, imunitní systém a snad i vrozené vady a poškozenou DNA. Tahle extrémně silná voda léčí a současně voní dechem podzemí.

Slanica  Místní jí říkají také "sranica", a tento jadrný název snad naznačuje účinky téhle vody. Voda se také někdy označuje jako "nejodpudivější minerální voda Česka". Intenzivní slaná chuť je doplněna nemalým obsahem sirovodíku. To je jistě dobrý důvod jí navštívit, ochutnat a dozajista i rehabilitovat. Není tak hrozná, místní si jí berou na vaření kávy i knedlíků, sirovodík je zdravý a ještě se ušetří za sůl. Voda je to určitě pitná, a jakožto silná minerální voda v sobě nese léčivé složky a může významně pomoci proti nemocem těla i ducha.

Pramen nalezneme v Napajedlech u Zlína. Zlínsko a Vizovicko má sirovodíkových pramenů celou řadu, další pramen se stejným názvem Slanica najdeme přímo ve Zlíně -Podhoří, jiné jsou v Malenovicích, Želechovicích, Vizovicích nebo Bratřejově. Ale napajedelská Slanica je skutečně výjimečná. Kousek za továrnou Fatra a za podjezdem pod železniční tratí nalezneme budovu, kde bývaly dlouho i sirné lázně. Ještě v devadesátých letech tady fungovalo rehabilitační středisko a ve vodě se koupalo. Sirná minerální voda fungovala na kloubní i gynekologické potíže i kožní ekzémy a vyrážky. Její pití také zabíralo na různé žaludeční i střevní potíže. Bohužel, blízkost frekventované železniční tratě, která vede doslova před okny bývalého hostince i lázní, je příliš velkou překážkou klidu, tak důležitého pro jakékoliv lázně. Nicméně historie lázní je velmi stará, voda zde vyvěrala přirozeným způsobem odedávna a první zmínky o zdejších lázních jsou už ze 17.století. Jak se město rozrůstalo, budovy se postupně ocitly uprostřed zástavby. Hlavní ránu do vazu lázním zasadila výstavba železniční dráhy i chemické továrny. Přes své nesporné kvality se dnes pramen lázeňsky nevyužívá, voda volně vytéká ve výklenku u domu a mizí bez užitku. K volně přístupnému a renovovanému prameništi se voda přivádí ze štoly, vyražené v pískovcovém masivu svahu nad lázněmi a také se jímá do studny. Mineralizace vody je poměrně vysoká, přes 6 gramů v litru. Na rozdíl od většiny sirovodíkových pramenů, kde je sirovodík obvykle jedinou účinnou složkou, je Slanica opravdu velmi koncentrovaný minerální pramen. Sůl se do vody dostává z hlubinných pískovců, které kdysi vznikly na dnech moří, a dodnes obsahují juvenilní mořskou vodu. Kromě soli (chloridu sodného) nalezneme v rozboru vody i vzácné prvky jako stroncium, brom, fluor a jód. Obsah jódu je tak vysoký, že denní dávku pokryje několik decilitrů této vody. Napajedelský pramen tak složením částečně odpovídá hlubinným solankám, které se využívají třeba v Klimkovicích, Darkově, nebo v lázních u Hodonína. Ovšem na rozdíl od tamějších umělých a hlubokých vrtů, je Slanica přirozeným, jen trochu upraveným vývěrem a ještě k tomu má v sobě i sirovodík. Proto je to voda jistě užitečná, díky své unikátnosti složení v sobě skrývá dvojí účinek.

Přirozeně vyvěrající sirná voda se solí je významným darem Země, a neměli bychom se nad ní ošklíbat jen proto, že nám nechutná, že vytéká za fabrikou a pod dráhou, a že páchne jako splašky z kanalizace. To jsou v porovnání s evidentní kvalitou vody zanedbatelné maličkosti.  

Jiří Škaloud

Regena 06_14
Čejč - Heliga
Čejč - Heliga
Čejč - Heliga
Čejč - Heliga
Smradlava
Smradlava
Smradlava
Smradlava
Smradlava
Slanica v Napajedlech
Slanica v Napajedlech
Slanica v Napajedlech
Slanica v Napajedlech
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart