Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Zpívající menhiry

Mnohokrát jsem slyšel o tom, že když vychází nebo zapadá slunce, vzniká cosi. Úplně ideální je spojení západu slunce a menhirů. Dopadající paprsky zapadajícího slunce působí jakousi vibrací na menhiry, ty ji přijímají, zpracovávají a posílají dál.

No jo, kecy esoteriků, aby měli o čem psát a na co tahat lidi do kurzů, myslel jsem si a moc jsem v to nevěřil. Že by se menhiry třásly strachem, že slunce už zítra nevyjde? To asi ne...

Asi tak před třemi týdny jsem byl pozván na západ slunce k menhirům v novodobém kromlechu u Kutné Hory. No jo, pouťová atrakce pro lidi, brumlal jsem si pod vousy, ale vyrazil. Koukám, čumím, sluníčko zapadá, nic nevidím. Ach jo, zase marná akce, říkám si. Nicméně beru si foťák, a že si udělám pár snímků na památku. Tak jsem se u toho různě točil, aby byla kompozice co nejlepší a památka na západ co nejživější.

Kopíruji fotky z foťáku a ejhle, co vidím! Zkažená fotka! A tady další! Sakra co to je! No to snad není možné. Co to tam je? Aha! Špinavý objektiv. Přesvětlený sensor. Zrnko prachu, blbě se to nasvítilo, odrazilo a už to bylo. No jo, jenže to by muselo být na všech fotkách a při tom to je jenom na některých. 

Leda že, leda že by to bylo, no co by to bylo? No asi ta vibrace těch paprsků zapadajícího slunce. Nějak se dotkly menhirů, ty to zesílili, posílili a poslali dál. Fakt. Jak říkají na těch kurzech! Ach jo, proč není svět jednoduchý?

A já to viděl. Nekecám! A strachy to nebude!

Libor Domas

designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart