Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

O duchu, co se rád fotí

A tak jsem si jednou vyrazil na západ slunce do novodobého kromlechu u Kutné Hory. Je odtud hezká vyhlídka nejenom na zapadající slunce za kopečkem, ale po setmění také na osvětlenou Kutnou Horu. Lákající to bylo o to víc, že se u zapadajícího kotouče hrálo na hudební nástroje. Hudba vábně, až tklivě podbarvovala dramatickou atmosféru západu slunce.

Vzal jsem si foťák s úmyslem odnésti si vzpomínku na zapadající slunko. No, nedalo mě to a i po západu jsem si nafotil také hudební společnost, která byla rozmístěna v kromlechu. Pro společnou vzpomínku, říkal jsem si při focení.

Když jsem si fotky stahoval do PC, tak koukám a nemůžu se dopočítat obličejů. Na dvou fotkách jeden „ksicht" přebýval. Ať jsem koukal z jakékoliv strany, byl tam jeden navíc! I přes pořízení fotky ve tmě, byl vidět obličej, oči, brada. No jo, ale na co hrál? To nebylo z fotky patrné a marně si s tím lámu hlavu.

I rozeslal jsem fotku účastníkům dýchánku, zda-li uvidí to samé, co já. Viděli. Diskuze byla bouřlivá a shodli jsme se na tom, že nás navštívil duch, co se rád fotí. Všichni jsme se podělili o svá dychtivá očekávání, přijde-li i napříště. A pokud ano, tak s jakým hudebním nástrojem.

A co vy, také máte svého hudebního ducha?

Libor Domas

designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart