Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

 Informujeme

REGENA 12/2009

Pozor na žerty mrtvých.

 V Pojizeří žili lidé odpradávna, ale už jen skály ve stráních údolíček kolem řeky si pamatují jejich jména, osudy a víru. Poodhalit skrytou historii se může pokusit kdokoliv, ale ne každému bude uvěřeno. Je tomu tak i ve Skalsku - ospalé vsi na Mladoboleslavsku, vsi, která byla svého času světovou archeologickou senzací.

V polovině 19. století objevil amatérský archeolog páter Krolmus ve sklepě statku ve Skalsku zazděnou pohanskou svatyni Černoboga, s popelnicemi a dokonce i s oltářem pokrytým runovými nápisy. Nápisy rozluštil a přeložil. Až po smrti tohoto nadšence, se „prokázalo", že tenhle ve své době převratný objev byl přáním a omylem. Nálezy ze svatyně se ztratily kdesi v hlubinách muzeí a sklep je dnes považován za renesanční dílo. A „runové" nápisy, vyňaté i s kamennými bloky? Prý byly jen popraskanými kameny. Kupodivu taktéž nejsou k nalezení. Tak nějak mě napadá, že archeologové by se možná měli věnovat i záchranným průzkumům vlastních sklepů.

Železnice narušila energie. 

Skalsko zase upadlo do zapomnění, a dnes tu vládne přívětivost zapadlého údolí, zařízlého do rovin kolem řeky Jizery. Jedno je ale jisté - doliny jako je tahle, byly vždy místem pro osídlení. Cestujete-li rovinou polí středního Pojizeří, strmá údolí jizerských přítoků se objevují znenadání a rozdíl energií je markantní. Pískovcové skály na svazích, dole pak vzácné zdroje vody, sevřený les a sídla skrytá a chráněná před nájezdníky. A tak není divu, že i ve Skalsku a nedaleké Sudoměři byly nalezeny stopy člověka už od pravěku. Takzvaný Zadní Hrádek u Skalska má ideální přírodní dispozice - je to skalnatá ostrožna v klínu mezi dvěma údolími. Přístupová šíje je úzká, a dnes je napříč prokopán tunel železnice. Stavba tunelu narušila původní logiku příjezdových cest a valů hradiště, také energetický systém je porušen. To dělá načtení místních energií trochu větším oříškem. Zadní Hrádek je totiž vyvážen existencí většího hradiště na předním Hrádku, což je dnes pole se stopami zachovalých valů hradby.

Kamenná brána odděluje živé od mrtvých. 

V reálu tohle spojení vypadá jako úzká skalnatá cesta, kterou dodnes hlídá dvojice přitesaných přírodních balvanů. Tyhle kameny slouží jako strážní brána a oddělují zadní akropoli od místa, kdysi určeného pro živé. Zadní Hrádek začíná uměle vyhlížející mohylou (ve které se ovšem může schovávat zbytek středověkého opevnění) a pokračuje přírodním skalnatým hřebenem. Tady už jsme uprostřed rozsáhlého žárového pole, které je archeologicky doložené na okolních stráních. I přímo na vrcholu pískovcového skaliska jsou vytesány komory sarkofágů, kde ležely rakve či urny zemřelých a byly zakryté kamennými deskami. Později ve středověku tu snad stával hrad, ale já osobně bych tu nebydlel. Tohle skalisko sloužilo už od pradávna jako obětiště, nicméně jeho dnešní působení je docela pozitivní. Tedy - pokud vám nevadí přítomnost mrtvých. Těch je tu stále habaděj a jsou tu spokojení a až překvapivě šťastní. Nešlapte jim do hrobů a oni vás na oplátku nebudou tahat za vlasy. Přívětivě si s vámi popovídají, vaše případné strachy a předsudky jim budou k smíchu a zdrojem k nevázanému žertování. A to je to jediné, na co je potřeba si dát pozor. Žerty mrtvých duší mohou být pro našince poněkud drsného ducha.         

Jiří Škaloud

akropole
vstupní brána
sarkofágy
mohyla, copak asi ukrývá?
pohled na Skalsko
prorůstání..
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart