Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Vilémov

Ve Šluknovském výběžku nalezneme až překvapivě mnoho poutních míst, z nichž většina je spojena s tradicí předválečného německého obyvatelstva a spojením s nedalekou Lužicí. Většina z míst pochází z baroka po třicetileté válce, kdy se lidské myšlení obrátilo k aktivnímu přetváření krajiny, a to zejména ve spojení s mariánským kultem.

A tak i tady v krajině vznikla velmi hustá síť drobných i větších sakrálních památek, z nichž mnohé se zachovaly dodnes. Z těch větších jmenujme alespoň Basiliku minor ve Filipově, loretánskou kapli v Rumburku a z řady poutních míst a čtrnácti venkovních křížových cest vyberme třeba tu v Jiřetíně pod Jedlovou, či na Annenském vrchu u Lobendavy či přímo ve Šluknově. K tradičním cílům poutí patřily samozřejmě i zázračné studánky. Řada míst  je dnes v různém stupni zkázy, ale mnohé jsou už opravené, nebo se rekonstruují.

Nejinak je tomu u kostela Nanebevzetí panny Marie ve Vilémově poblíž Mikulášovic ve Šluknovském výběžku, kde se nalézá pramen vody, který se spojuje se zázračnými uzdraveními. V roce 1646 se zde nemocné dceři sedláka Grohmanna zjevili dva andělé, kteří Anně poradili, že voda studánky jí pomůže vyléčit malomocenství. To se skutečně stalo a poutní místo bylo na světě. Později zde vznikl i zmíněný kostel, spojený s hrobkou majitelů panství. Tak jako na řadě dalších míst, je i tady propojení pramene vody s kamennou duchovní stavbou poněkud násilné. Pramen je totiž původním a přírodním místem, které bylo (a v přírodě vždy i je) ve své podstatě velmi jednoduché a nekomplikované. Navzdory pozdějšímu propojení s vírou a se zázračným uzdravením malomocné dívky, s anděly a se svatou Annou, nemá zdejší voda v podstatě s náboženstvím nic moc společného. Voda tady působí jako základní životní kapalina, která zde nese sílu a moc uzdravovat živé tvory už jen ze své zemské podstaty. Nese bazální program čistoty a zdraví pro všechny živé tvory. A naplno se zde projevuje naše schopnost sebe-lásky, tedy lásky a starostlivosti o vlastní tělo i duši. Ať se to zdá někomu být podivné, láska a péče o vlastní tělo patří k základnímu propojení na zemské energie. Nepleťme si narcisismus a egoismus s přirozenou starostí o to, jak vypadám a jak se cítím. Péče o vlastní tělo pochopitelně neznamená přehnané kosmetické úpravy našeho vzhledu, ale spíš zdravý životní styl a naslouchání potřebám těla. Dělejme tělu "dobře" i tehdy, kdy naše vůle, lenost či choutky nás přesvědčují, že "naše" tělo nás přece musí poslouchat. Vnímání zdravých potřeb a signálů vlastního těla nám dává kvalitní ukotvení do hmoty. A určitě platí, že "ve zdravém těle je zdravý duch".

A i v případě, že zdravé tělo z jakýchkoliv příčin nemáme, není třeba házet flintu do žita. I v případě chronických, neléčitelných i devastujících poškození těla, je možné si udržet „zdravého ducha", i když je to určitě obtížnější. Naděje, zdraví i obnova je možná vždy, dokud žijeme. Ať je mé tělo jakékoliv, vždy je co hájit, chránit, milovat a opravovat. Sebeláska je opravdu základní silou regeneračních procesů. Dopřávám-li tělu maximum možného zdraví a lásky, otevírá se mi i nejširší možná cesta ke kvalitnímu a trvalému rozvoji spirituality. Vilémovská voda tedy nese jednoduchou pobídku pro práci s tělem a ukazuje vzácnou harmonii živlů, která je k rovnováze fyziologických procesů nepochybně nutná.

Stabilita přírodního projevu pramene je v inspirujícím kontrastu s pomíjivostí staveb kostela, schodiště i pramenné kaple. Ukazují se zde dva světy, jeden je statický, vzniká uměle a zub času ho devastuje. Stavby jsou pomíjivé, musí být udržovány vědomou činností. Druhý svět je světem vody a její dynamiky, a trvá téměř věčně. To ovšem jen díky tomu, že není statický, ale neustále se přirozeně obnovuje, obměňuje a přizpůsobuje. Jakoby se nám naznačovala další omšelá pravda: "život je změna". Neboli - stabilita žití není možná bez změn, bez neustálých oprav i návratů k přirozeným procesům. S tělem je to jakbysmet. Je také hlavně vodou, která se plynule přizpůsobuje aktuálnímu stavu věcí. Jednou poteče ve slavnostní fontáně, jindy bude sáknout v louži. Ukazuje nám názorně správnou cestu. Čas pracuje vždy proti neměnnosti a přetváří zdánlivě nehybnou stálost. Ať chceme nebo ne, tělo, stavby, názory a víra se mění, zanikají, a někdy se znovu obnovují v novém kabátku. Naše vnímání jednosměrnosti plynutí času nás vede k tomu, že se svět (tělo, názory, víru..) snažíme zakonzervovat ve stavu, který považujeme za správný. Protože neumíme zastavit čas u sebe samých, děláme to alespoň s okolním světem. Pomíjí-li něco, co se nám líbí, býváme smutní a snažíme se to zvrátit. Ale v samotné existenci pomíjivosti je současně také velká naděje pro ty, kteří momentálně prožívají své smutky, bolesti a nemoci. A proto je pomíjivost i čas spásou trpících. Smutek se míchá s nadějí a vírou do koktejlu, který není ani dobrý, ani špatný, ale dozajista je léčivý. Takovou naději a víru v lepší budoucnost můžete nabrat společně s vodou vilémovského pramene. Společně s obnovou vlastního těla je to to nejlepší, co vám může toto místo nabídnout. Právem se tak poutní místo ve Vilémově stalo a je i dnes místem doplnění sil i obyčejných zázraků.

Jiří Škaloud
Článek vyšel v Nové Regeně 07 - 08 2017
Poutní kostel Vilémov
A pramen...
Poznej mě
Voda
Svatá Anna dohlíží
designed by Panavis & Panadela | contents ©2017 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart