Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Prameny slezské síly

Slezsko není jen území v Moravskoslezském kraji kolem Ostravy a Těšína, tak jak ho známe dnes. Historické Slezsko byla obrovská země táhnoucí se od Těšínska podél našich severních hranic přes Opolsko, Vratislavsko, Hlohovsko až k dnes německé Lužici. Nejvyšší horou Slezska je Sněžka, slezským Řípem pak hora Sleza poblíž Vratislavi.

Na území historického Slezska bylo kolem stovky měst a žilo tam pět miliónů obyvatel. Nicméně Slezsko je zemí, která nikdy neměla to "štěstí" stát se samostatnou. Dotáhla to na soupeřící řadu knížectví, která si přivlastňovali střídavě Češi, Němci, Poláci, Slované i Germáni, církev, Přemyslovci, Piastovci, Jagelonci, Habsburkové a dokonce načas snad i Mongolové. Různé jazyky, tradice, náboženství, politika i víra. Věčný boj, neklid a soupeření o hraniční území. Neschopnost se domluvit a sjednotit jednotlivá knížectví pod jedním panovníkem stála Slezsko vysokou cenu. Země zůstávala roztříštěna a lidé v ní se měnili. Kdysi dávno tady byli Keltové i germánští Gótové, pak slovanské obyvatelstvo, které postupně splývalo s německým, či bylo Germány opět vytlačováno na východ. Po staletí Slezsko patřilo k Českému království. Slovanský slezský jazyk se držel v podobě dialektů, oficiální jazyk byl postupně nahrazován němčinou nebo polštinou. A po 2. světové válce zas naopak - německé obyvatelstvo bylo hlavně z dolního Slezska odsunuto a území bylo znovu dosídleno, tentokrát Poláky. Většina Slezska se tak rozplynula do dnešní podoby, kdy je převážně součástí Polska. Přesto si Slezané v Polsku, a také u nás na Těšínsku, udrželi vlastní jazyk, písmo, zvyky i kulturu. O čem to svědčí? Asi hlavně o síle tradic, zatvrzelosti jejich nositelů, schopnosti lidí přežít trvalou nepřízeň, o sebejistotě a spoléhání jen sama na sebe. Tedy o tom, co i dnes můžete najít v těchto krajinách a hlavně i v jejích obyvatelích. Je to až neuvěřitelné - přes všechny ty vzájemné odsuny a genocidy Němců, Čechů i Poláků, přes obsazování a "osvobozování", znárodňování, vysídlování, přepisování skutečné historie, devastaci krajiny i lidských duší, změny v myšlení, přes to všechno stále existuje - Slezsko i Slezané, krajina i její lid.

Pramen Odry

I když lidé nectí celistvost území Slezska, matka Země tak činí stále i dnes. Hlavní geomantickou sjednocující sílu Slezska tvoří řeka Odra. Její tok vytváří takřka ideální páteřní řeku celého historického území. Leží na ní všechna velká slezská města - Ostrava, Opole, Vratislav i Hlohov. Řeka byla vždy spojující dopravní tepnou a nížina kolem Odry měla být vnímána jako jeden celek. Ale jak už jsme několikrát poznali, vodou vymezené a definované území člověk rád štěpí a drolí podle svých potřeb. Roviny říčních niv se nedovedou samy o sobě ochránit, chybí jim ohraničení a ochrana hor a kopců okolo. Voda je pro suchozemské bytosti spíš překážkou než spojnicí. Je tím, co nás odděluje od těch "na druhém břehu". Jen plavci a rybáři vědí, že to tak ani zdaleka není. Řeka tvoří spojnici a cestu, a pokud na ní nejsou třeba vodopády, soutěsky mezi horami či velké peřeje, pak i říční údolí je celistvé a většinou patří k jednomu geomantickému celku.

Odra je definována jako tok prvního řádu, neboli tok, který se vlévá přímo do moře. Takové řeky u nás tečou pouze dvě - Labe a právě Odra. I na našem území, kde je Odra ještě malou řekou, je její tvůrčí vliv patrný v rovinách kolem Ostravy, kde společně se svým hlavním přítokem Olší tvoří rovinu mezi Beskydy a Oderskými vrchy. Povodí Odry (a tedy i úmoří Baltického moře) zasahuje téměř celou plochu Oderských vrchů a velkou část Nízkého Jeseníku. Na mnoha místech pak její rozvodí tvoří i hranici Moravskoslezského kraje. Podívejme se teď k prameni Odry. Je ukrytý ve vojenském výcvikovém prostoru Libavá nedaleko Kozlova a nebýt toho, že jde o pramen tak veliké a významné řeky, navštívil by ho málokdo. Dřív to nešlo vůbec, vojenský prostor byl uzavřený, dnes se k prameni může pouze o víkendech po značené turistické (a slepé) odbočce červené značky z Kozlova. Místo je schované v hlubokých lesích a je vybavené turistickým přístřeškem a pramenným altánem. Kdysi bývalo významným turistickým cílem, dnes se zájem o něj zvolna rozvíjí znovu. Ale většina letních návštěvníků je zklamána. Skutečný zdroj vody je mokřad v lese, pramen v přístřešku je pouhý sběrník, ukrytý ve vyzděné studni, z které voda vytéká přepadem za altánem pouze občas. V letních měsících je odtok velmi malý nebo žádný, voda ve studni je stojatá a navíc zakrytá mříží, takže napít se zde odhodlá málokdo. Celá oblast prameniště je plochou náhorní rovinou, voda se sbírá pouze z mokřadů v okolních lesích. Nacházíme se skutečně téměř nejvýš, co okolní krajina umožňuje a podzemní zásoba vody je tedy velmi omezená. Když odteče skrovná zásoba vody z tajících sněhů a dešťů, začíná pramen slábnout a nakonec se úplně zastaví. To ovšem nic nemění na faktu, že tady začíná svou cestu jedna z nejdelších řek Evropy. A posuneme-li se (alespoň na mapě) kus po proudu dolů, je začátek toku opravdu zajímavý. Podíváte-li se na mapu, zjistíte, že voda si nevybrala nejkratší cestu do nejbližšího údolí potoka Olešnice (a tedy do nížiny kolem soutoku Moravy a Bečvy), ale zamíří přesně obráceně - k severu. Toto zvláštní hydrologické řešení odvodnění Oderských vrchů má nepochybně původ v geologii a tektonických pohybech Západních Karpat při alpinském vrásnění. Řeka si prorazí cestu Oderskými vrchy, nakoukne do Nízkého Jeseníku, aby se zvolna obrátila zpět k východu a jihu. Pod městem Odry opustí Oderské vrchy a znovu se stočí k severovýchodu a vytvoří tak pokračování Moravské brány směrem k Ostravě a dál do Polska. Pohrdne otevřenou náručí řeky Moravy a razí si svou vlastní cestu. Jak případné a ukázkové pro celé Slezsko! Zdánlivě nelogické hydrologické řešení zmátlo i dávné kartografy, kteří označovali pramen Odry na řadě různých míst Moravy, například v Moravskoslezských Beskydech, kde jí zaměňovali pravděpodobně za tok Olzy (Olše), nebo dokonce v Kladsku, kde zase teče přítok Odry - Kladská Nisa. Skutečná a přibližně správná poloha byla poprvé vyznačena až na Helwigově mapě z 16. století.

K povodí Moravy (a tedy úmoří Černého moře) patří z Nízkého Jeseníku jen krátké a strmé svahy na jižním a západním okraji obou hornatin. A protože pramen Odry je téměř na hraně těchto svahů nad údolím Bečvy, je jasné, že hranice rozvodí a úmoří musí být nedaleko od pramene. Takových míst už jsme pár navštívili a vždy šlo o místa dramatická a plná napětí. Tady u pramene Odry je tomu jinak. Jde o překvapivě smířlivé až nudné místo. Nevýrazné místo bez velkých ambic. Ale současně místo, které přetrvává přes věky a kde se rodí řeka, která si razí svou vlastní cestu, bez ohledu na nepřízeň geologických, hydrologických i lidských vlivů. Pramen jedné z velkých evropských řek se drží na svém místě a svou houževnatostí nám může jít příkladem. Není tak trochu obrazem celého Slezska?

Pramen Olzy

Řeka Olše, které místní neřeknou jinak než Olza, se k Odře připojuje u Bohumína, když předtím protéká Karvinou, Těšínem a Třincem. A ještě výš proti proudu tvoří páteřní vodoteč velkého údolí od Třince k Jablunkovu. Toto údolí tvoří významný geomantický celek a odděluje Moravskoslezské Beskydy od Beskyd Slezských, jejichž jihozápadní hranu pozorujeme při cestě na Slovensko směrem k Mostům u Jablunkova. Nemůžu se nezmínit o významném vrcholu Slezských Beskyd, kterým je Velká Čantoryje, bájný vrchol proslavený legendami podobnými těm o Blaníku. Netřeba dodávat, že Velká Čantoryje je silným energetickým místem. Údolí Olzy nad Třincem je tedy otevřené k severu, do rovin Českotěšínska a Ostravska, ale jinak je obklíčené horami z obou stran. V údolí se dá se vysledovat klasická energetická struktura ochranných energetických bodů a kotev na vrcholcích zdejších kopců. Ať už je to právě Čantoryje, nebo Godula, Ostrý, Gírová, každý z vrcholů nese svou energetickou úlohu. Jakoby údolí bylo přehrazené řadou sítí, či linií, které jsou v různých výškách natažené přes údolí. Ochrany jsou mnohaúrovňové, a jistě posilované zejména vzhledem k nebezpečí, které mohlo kdykoliv přijít přes Jablunkovský průsmyk. Na konci údolí sedí jako věčný strážce a uzávěra údolí masiv hory Gírové. Silnice a železnice hlavního tahu na Slovensko před ní uhýbají doprava do jablunkovské brázdy a do průsmyku u Mostů, řeka Olza nás při cestě k prameni vede naopak doleva a průsmykem u Bukovce pronikne do kotliny kolem Istebné, už v Polsku. Energetický systém istebňanské kotliny s dominantním vrchem Zlatý Grůň by si zasloužil vlastní popis, ale řeka nás láká dále proti proudu na svahy hory Gaňczorky. Nalézt pramen Olzy není nic snadného. Cesta k němu je neznačená, terén nepřehledný, svahy hory v inkriminovaném území neprostupné a zarostlé hustou mlazinou. Přesto nás to sem neobyčejně lákalo. Možná znáte ten objevitelský pud, který se objevuje s každým pohledem na řeku. "Kde začínáš, jak vypadá tvůj počátek?", tahle otázka pomalu v mysli zraje a mění se na neodolatelné volání. A když první výprava nebyla úspěšná, přidala se i tvrdohlavost a touha překonávat překážky. Celkem jsme se na svahy polské hory Gaňczorky vydali třikrát, než jsme byli úspěšní. Situace je komplikovaná i tím, že řeka nemá jediný pramen, povodí je vějířové a vybrat ten hydrologicky nejsprávnější přítok je těžké. V řadě případů jsou ty "správné" prameny řek vybrány dohodou hydrologů, kteří jsou ovšem také jen lidé a podléhají svým přáním. V případě Olzy byl vybrán pramen, který je zcela jistě nejkrásnější a nejznamenitější. Voda tryská zdánlivě nelogicky v prudkém svahu přímo na hraně výrazného žebra, a co je nejpodstatnější -  je v nejvyšší nadmořské výšce ze všech zdrojnic. K nalezení pramene je nejlepší vycházet z internetové mapy, kde je už dnes poloha pramene poměrně přesně vyznačena. Přestože sem nevede značená cesta (stav z roku 2016, dnes je situace už možná jiná, v plánu bylo vyznačení žluté turistické značky), je přímo u pramene informační tabule a dřevěná sedačka pro šťastné nálezce a vytrvalé poutníky. Na ceduli si můžeme přečíst i píseň "Plyneš Olzo", dílo zdejšího buditele Jana Kubisze z přelomu minulého století. A voda? Ta je jednoduše skvělá. Ať už to bylo tím, že jsme si jí tolik přáli najít a věnovali jí tolik času a úsilí, nebo pro přízeň místních bytostí, voda nám chutnala jako nikde a prožitky místa byly extrémně příjemné.

Jiří Škaloud

Regena 09 - 2017
Pramen Odry
Sběrná jímka
Tady začínám
Pramen Olzy
Pramen Olzy
Nedostupná a krásná
Olza - Olše
Prstnatec májový
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart