Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Tuchoměřice - Kněžívka

• Svantovítova svatyně a bašta jezuitů •

Svantovít, válečný i hospodářský bůh starých slovanských předků. Nemuselo se však jednat o jméno boha jako takového, ale pouze přízvisko pro jinou uctívanou duchovní bytost spojenou našimi předky se Zemí i Vesmírem. Nejvíce úcty mu bylo prokazováno u kmene Ránů na největším ostrově Německa Rujáně, odkud se pak tento kult snad šířil mezi ostatní polabské slovanské kmeny. Na hradišti jménem Arkona, což je 45m vysoký mys, se nacházel Svantovítův chrám s jeho majestátní dřevěnou sochou. Atributy tohoto boha byl roh hojnosti, meč a bílý kůň. O svatyni a zde chované bělouše se starali pečlivě vybraní kněží, kteří při úklidu těchto prostor prý v úctě zadržovali dech, aby nedošlo k zneuctění smrtelníkem. Celá družina Svantovítových strážců pak čítala 300 jezdců. Přes den směl jezdit na posvátném koni jen Velekněz a večer na něm pořádal noční výpravy sám Svantovít (posvátný kůň, ač stál celou noc v stáji, byl ráno celý od bláta a zpocený). Bílí posvátní koně byli rovněž používáni k věštění budoucnosti. Zasvěcení kněží tak soudili ze tří řad, dvou do země zapíchaných překřížených kopí a způsobu, jak je kůň překračoval. Předpovídání budoucích událostí, tzv. válečné oraculum za pomoci bělouše můžeme sledovat i u slovanského boha Svarožice nebo Triglava. Tradice pak snad sahá až do doby keltské, k uctívání koňské bohyně Epony a možná ještě mnohem dále, kdo ví. K věštění úrody pro příští rok sloužil i roh hojnosti, který po celý rok visel ve svatyni a byl naplněn vínem. Podle rychlosti jeho odpařování se předpovídala další sklizeň. Počátkem 12. století prožívá Arkona největší rozkvět a stává se střediskem slovanského náboženství. K zániku posledního organizovaného náboženského kultu Slovanů dochází r. 1168 po dobytí Rujány a zničení hradiště i svatyně dánským králem Valdemarem a násilným „křtem" přeživších obyvatel. Časem pak benediktinští mniši christianizují slovanského boha a jeho energie a nahrazují jej sv. Vítem, který patří k jedněm ze čtrnácti svatých pomocníků.

Tuchoměřice, stará legenda hovoří o nedalekém návrší nad městečkem, jako o místě pohanského kultu zářícího boha Svantovíta. Jezdce na bílém koni, jenž zkrotil býka. Jeho erbovním ptákem je pak kohout, který volá slunce zpátky na svět z hlubin podsvětí. Dodnes lze prý spatřit posvátného Svantovítova bělouše, který byl chován ve zdejší svatyni, jak letí o slunovratu tryskem vzhůru strání a objíždí zámek i kostel. Nedaleko zámku byl při archeologickém výzkumu nalezen záhadný kruhový objekt o průměru 18 metrů, napojený na objekt obdélníkového půdorysu. Pravděpodobně se jedná o místo s rituální funkcí datované do roku 3 000 - 2 200 př.n.l. Další pověst pak hovoří o velikém balvanu, který ležel nedaleko zámku s nápisem..."Kdo tímto kamenem hne, nedočká se roka a dne"! Jistý švec zde chtěl skoncovat se životem, protože nebyl schopen uživit svou nemocnou ženu a kopu dětí. Snažil se balvan podkopat, ale po první úderu motykou však nalézá místo smrti kotlík zlaťáků, které odvezl domů a celá rodina se nakonec měla dobře. Mnoho zápisů hovoří i o tajných a tajemných podzemních prostorách, chodbách a sklepeních, které byly v průběhu času úmyslně i neúmyslně zasypány a mohly propojovat Tuchoměřice třeba s Okoří či Přední Kopaninou.

Jezuité, díky zakladateli řádu Ignáci z Loyoly, mistrovsky propracovali staré a vypracovali nové meditační techniky a metody do systému duchovních cvičení. Díky nim pak vylepšovali pomocí všech smyslů svoji schopnost prožívat v hloubkách vnitřní svět, sestupovat do jiných světů a vnímat magickou sílu krajiny, vody, kamenů a stromů. Ovlivňovat okolní přírodu a přetvářet ji tak, aby pracovala ve smyslu jejich záměrů.  Není asi divu, že jezuité z pražské koleje sv. Klimenta velice usilovali i o Tuchoměřice nedaleko Prahy, v údolí Únětického potoka. Panství získali v roce 1621 a v r. 1665 zde začíná stavba velkolepé jezuitské rezidence s kostelem, který je zasvěcen sv. Vítu, jako by tím chtěli i částečně konkurovat Pražskému hradu s jeho chrámem. Co je sem asi přivádí? S jakým záměrem přicházejí?

Kněžívka, tak se dnes příhodně jmenuje to místo. Kdysi pradávno to byl ostrov v mělkém teplém křídovém moři. Dnes přírodní památka s odkrytou stěnou bývalého buližníkového lomu s nálezy zkamenělin korálů, ústřic a mlžů, zvedající se do výšky 5 m. Krásné místo se silnými energiemi i přes dřívější působení lomu. Propojovací kabely jsou zde stále nataženy, stačí jen v klidu zmáčknou komunikační tlačítko. A pak se nám možná podaří zachytit tu malinkatou tenoučkou červenou nitku, která všechno a nás spojuje. Na začátku i na konci. A směje se všem ostatním snahám o vybočení či jiný výklad této jasně dané frekvence. A to nemusíte zrovna znát Morseovu abecedu.

Zdraví, pohodu, klid a úspěch.

Nejen v dalším roce.

Petr a Vlaďka

 

PP Kněžívka
V dáli Tuchoměřice a sv. Vít
1.5.2017
Buližník pamětník
Matky šamanů
Komunikace
Tisíce let...
I dnes...
Tak někdy příště
Mapa
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart