Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Vodní kámen

vyšlo tiskem v časopise NOVÁ REGENA, publikujeme s laskavým svolením redakce.   

(1. díl)

Vodní kámen je krásným a dodnes málo známým, opuštěným a dobře schovaným místem, které naleznou jen vytrvalí a důslední hledači a milovníci silných energetických míst. Vzhůru do Novohradských Hor!

Ponořme se naplno do samoty Novohradských Hor. Neobjevené a opomíjené pohoří je kouzelným koutem české země, které skrývá řadu nedoceněných míst, cest pěších i cyklistických, i plnohodnotných turistických cílů. Ať už známé poutní místo Dobrá voda a kopce kolem - Vysoká, Kraví a Kuní hora či třeba kouzelné údolí kolem Pohoří na Šumavě, které je skutečně navzdory svému jménu v Novohradských horách. Můžete tady navštívit oba prameny Lužnice, či zvážit cestu na horu Kamenec. Ale pokud chcete poznat skutečnou sílu Novohradských hor, vydejte se i na místa méně navštěvovaná. 

Vodní kámen

Krajina kolem Cetvin je snad tou nejlepší ukázkou takovéto idylické krajiny. Nebylo tomu tak vždy. Bývalá osada Cetviny leží přímo na hranici s Rakouskem, nalezneme jí na uzounké silničce mezi Svatým kamenem u Rychnova nad Malší a osadou Malonty. Cesta z obou konců je do Cetvin dlouhá, ale vyplatí se, ať už autem, či ještě lépe na kole. Noříte se stále hloub do kouzelné a dnes opuštěné krajiny chráněných rezervací přírodního parku Horní Malše, který chrání biotopy mokřadních luk kolem přítoků a samotného toku Malše. V Cetvinách jde státní hranice přímo korytem Malše, která je tady ale zatím jen potokem, který přebrodí i malé dítě. Vzhledem k poloze je tedy jasné, že vesnice byla kompletně vysídlena a dlouho tady byli jen pohraničníci. Zůstaly tady jen účelové stavby statku a vojenské posádky a taky kostel, dnes již znovu opravený a bohužel většinu času také zavřený. Téměř všechny domy a samoty kolem vesnice zmizely. Citlivý návštěvník tady dodnes řeší známé sudetské dilema, jak se vyrovnat s nespravedlností války a odsunu Čechů a pak i Němců, o vině a trestu, o uzavření prostoru i železné oponě. A tyhle otázky se komplikují o to víc, když vidíme, jak vysídlení náramně prospělo přírodě, která tu doslova jásá a nepřítomnost lidských sídel a člověka je jí velice milá a prospěšná. Namísto učesané a do detailu uspořádané zemědělské krajiny, kterou můžeme vidět za kopcem v Rakousku, tady zůstávají jen pastviny a sekané louky, mokřady a hluboké lesy, které jsou nám tak důvěrně blízké a milé. S jistou ohleduplností ke kytkám, zvířatům a neposekaným loukám se tady dá toulat cestou necestou jako rájem.

Cetviny dnes turistům nabízí informační cedule, muzeum, naučnou stezku i obnovenou křížovou cestu k prameni Panny Marie Lurdské. Bývalo to kdysi významné poutní místo se zázračnou vodou, údajně už od roku 1616, kdy tady došlo k zázračnému uzdravení děcka, které sem na základě věšteckého snu jeho rodiče přivezli a vykoupali ve zdejší vodě. Obnova poutní cesty i pramene je dílem Lesů ČR, nicméně vodě se dílo nezavděčilo. Studánka je momentálně suchá, což je v kraji nasáklém vodou skutečně zvláštní. Přijměme tedy s pokorou vůli vody a vydejme se konečně na další místo v okolí, spojené nejen s vodou, ale také s koupáním dítěte. Je jím tzv. Vodní kámen a koupaným robátkem nebyl nikdo jiný, než samotný Ježíšek. Kámen se dost špatně hledá, leží v remízku vlevo od cesty mezi Cetvinami a Janovou vsí, asi na půl cestě. Od silničky je vzdálen asi dvě stě metrů. Poznávacím znamením je kamenná ruina zdí stavení a pak obrovský jasan přímo nad kamenem (souřadnice místa: N 48°37.47690', E 14°33.83863', viz též naše mapa! )

Podle pověsti se tady zastavila Svatá rodina na svém útěku do Egypta před Herodem. Zdálo by se, že to vzali poněkud oklikou, ale nebuďme hnidopichy. Pověst je pověst... Marie chtěla Ježíška vykoupat a tak se v kameni objevila veliká mísa a naplnila se teplou vodou. Když vidíte velikost skalní mísy, která patří k těm největším v Čechách vůbec, maně vás napadne cosi o tom, že je to spíš jako domácí vířivka pro celou rodinu, dokonce i s těmi moderními výklenky pro každého sedícího. Jest velikost vany snad projevem Boží velkorysosti? Zábavou pro cachtající se boží rodinu a Ježíška pak měla být malá veverka, skákající po nedalekém stromě. Veverku jsem neviděl, ale strom je stále přítomen, nad kamenem se sklání obrovský jasan a svým stínem žárlivě chrání vodu před žádostivým a nenechavým sluncem. Co na tom, že strom roste již v mnohé generaci od dob Ježíšových, paměť stromů se předává z generace na generaci. Strom zná pravdu, ale řekne ji jen někomu.  I voda je v míse stále přítomna, není sice moc čistá, ale na umytí by určitě stačila. Od napadaného a tlejícího listí mísu nikdo nečistí, a tak je na jaře plná pulců a řas. Ale slouží stále stejně, k potěše oka i užitku těla. Co na tom, že to nejsou těla naše, ale žabí. Ježíšovi by pulci určitě nevadili, tak proč by měli vadit nám? Inspirací k pověsti snad byl i tvar mísy, která je opravdu veliká a trochu svým obrysem připomíná Madonu s dítětem v nadživotní velikosti. Faktem je, že motiv Svaté rodiny na útěku je tady v pohraničí velmi rozšířený, a spojení s různě tvarovanými kameny je určitě vyvolané i zmínkou z Matoušova evangelia, kdy se "...i kámen v poušti spíše ustrnul nad božím dítětem, než lidská srdce". Proč se mi tady pořád objevuje žhavá současnost v podobě migrujících uprchlíků?   

Spojení otisku do kamene je vysoce zajímavým projevem lidského vnímání. Zvláštní tvary kamenů a misek, kterých je v žulových skalách až překvapivě mnoho, provokují lidskou fantazii a vyvolávají představy obětišť, sedátek, věštíren, oken, stolů či různých otisků končetin či jiných částí těla vytlačených tím či oním světcem do kamene. Otiskem je možno pochopitelně chápat také otisk duchovní, neboli by šlo o vtištění energie, poselství či programu do kamene. Snad se v tomto motivu objevuje i zasutá vzpomínka na schopnost druidů aktivovat a stavět kameny a tvořit z nich tak menhiry či aktility. Člověk cítí zvláštnost a sílu takových kamenů, i když už zapomněl, co to znamená a k čemu to může být dobré. U Vodního kamene takovou sílu či energii rozhodně cítit můžeme. Rozum se ještě trochu zaobírá realitou či úsměvností pověsti, ale tohle mudrování není k ničemu. Podstatné je to, jak kámen s mísou působí dnes. A věřte, že jeho působení je nezmenšené, ba spíše je znásobené jeho opuštěností a tím i jakousi svobodou. Místo misky v kameni za statkem (dnes ruinou bývalého Mikulova), jde o divoké a velmi harmonické přírodní místo. Skloubení energie starého stromu s vodní miskou, s vůní sečených luk, hlazením větru a zvukem cvrčků a ptáků dělá z tohoto místa středobod ráje. Navštivte ho, jablka netrhejte, na hady nešlapte ani je neposlouchejte. Ale celí se z tohoto místa stejně nevrátíte. Zcela jistě tam zanecháte kousíček svého srdce, či energii lásky, chcete-li. Energii, která vás s tímto místem nadosmrti spojí vazbou příbuznosti, spojenectví a šťastné vzpomínky.

Jiří Škaloud

(pokračování příště)

Regena 02 - 2018
Vodní kámen
Tajemný a ukrytý
Oko do krajiny
A vlastní duše
Kámen a strom
Pasoucí se kameny
A bača...
Motiv putování svaté rodiny
designed by Panavis & Panadela | contents ©2018 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart