Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Rudé prameny

Ať už si rudou barvu spojujeme s barvou krve nebo komunismu, erotikou, nebo třeba s železitými prameny, vyvolává červená barva vždy silné emoce. V přírodě je jasná červeň vzácností a ukazuje se jen v mezních případech - v podobě krve při zranění či smrti živočichů, v barvě některých květů nebo při odchodu listů na podzim. Červená barva je spojena se vznikem a zánikem, s erotikou, plodností i násilím...

Má to na svědomí jediný prvek - železo. Všichni vyšší živočichové na planetě Zemi si při evoluci zvolili všudypřítomné železo, aby vytvořili jeden z nejrychlejších fyziologických procesů - dýchání.  Oxidačně redukčních schopností atomu železa využívá hemoglobin v červených krvinkách k transportu kyslíku i oxidu uhličitého mezi orgány. Rychlost transportu a výměny je velmi vysoká a vede nás k možnosti bleskového uvolňování energie při rychlém pohybu a dalších náhlých výdajích energie. Přestože je železo ve své chemické i esoterické podstatě symbolem pevnosti a tvrdosti živlu země, přesto dalo živočichům rychlý pohyb a schopnost přemísťování a tím je oddělilo od světa rostlin. Jak příznačné pro dualitu světa!

V pramenech vody se železo ukazuje docela často, takové zdroje se prozrazují červenooranžovým povlakem na kamenech, trubkách i na větvičkách ve vodě. Přestože samotná voda je průzračná a čistá, dno pramenů září rudým zlatem. V pramenných jímkách a potocích s železitou vodou také často žijí bohaté kolonie baktérií typicky oranžové barvy. Jak můžeme vidět třeba u Sirného pramene v Lužických Horách, jejich chuchvalce nevypadají nijak vábně, nicméně samotné vodě nijak neubližují. Dnes se často můžete dočíst, že železné ionty, zejména Fe3+ (trojmocný ion), jsou ve vodě pro člověka rizikovým faktorem při dlouhodobém užívání. Přesto se minerální vody s obsahem železa hojně pijí a jejich blahodárný účinek se zatím nikdo neodvažuje zpochybnit.

Roudnice

Pojďme se nyní podívat k jednomu prameni, který dal jméno celému městu. Pramen se jmenuje Roudný (Rudný) pramen a městem je Roudnice nad Labem. Osídlení v Roudnici má kontinuitu už o paleolitu a vždycky tady býval významný přechod přes řeku Labe. Pravděpodobný brod přes rozlité mělčiny dávného Labe už velmi brzo ve středověku nahradil most. Určitě to byl jeden z prvních velkých mostů v Čechách, nejdříve byl dřevěný, později v období gotiky kamenný. Ten známe už i z historických vyobrazení. Z původního mostu zbyl jen fragment a dnešní most je železný, z počátku minulého století. Název městu Roudnice (Rúdník, Rudnice) dal právě "Rudný" pramen železité minerální vody. Jeho prameniště najdeme ve zdi augustiniánského kláštera poblíž chrámu Narození Panny Marie. Voda pramene se dnes považuje za nepitnou. Pravdou je, že obsah železa je skutečně vysoký, voda úplně drhne na jazyku i na rukou a i chuť je železem značně ovlivněna. Rudý kal oxidů, který ulpívá na všem, co se s vodou dostane do styku, také ke konzumaci příliš nevybízí. Navíc pramen sbírá vody v oblasti města, a tedy je zde možná a pravděpodobná i kontaminace bakteriemi. Zejména v letním teplém období je opravdu asi lepší vodu nepít. Nicméně pramen považuji za poživatelný a svou extrémní koncentrací rozpuštěných železnatých iontů je dozajista významným zemským místem. Železnaté prameny v Polabí obecně nejsou pro znalce překvapením a výjimkou, od Poděbrad dolů po toku jich bývala celá řada, a také je zde množství železitých slatin, které se lázeňsky využívaly. Přímo v Poděbradech připomeňme dnes již neexistující pramen, zvaný Krvavý, dnes připomínaný jako Komenského studna. Právě Jan Amos Komenský zmiňuje pověst o vodě tohoto pramene zrudlé krví zde popravených kutnohorských havířů. Přesto se dá předpokládat, že barvu vody měli na svědomí nikoliv ubozí havíři, ale právě železo. Vinou intenzivního odvodňování zemědělské půdy a zahloubením koryta při splavňování Labe na začátku minulého století se valná většina přirozených pramenů v Polabí ztratila. Lépe řečeno - voda už neprýští na povrch a do říčního koryta si nalezla jinou, skrytou cestu podzemím. Polabí má dnes přirozených povrchových pramenů velice málo a i z těchto důvodů je Roudný pramen v Roudnici nad Labem cenný, přestože zdánlivě odtéká do řeky bez užitku. Svou vytrvalostí, energií i historickým významem pro město by si pramen zasloužil větší pozornost a významnější architektonické zapojení do genia loci celého města...  

Prameny Slavkovského lesa

Ale nyní už honem k pramenům, z kterých se už napít můžeme bez obav. Největší množství železitých minerálních pramenů nalezneme asi na Karlovarsku, v oblasti Slavkovského lesa a v úvalu kolem Mariánských lázní. Tady jich jsou desítky, s trochou nadsázky je možné říct, že je tady obtížné nalézt vodu, která by oxid uhličitý, železo a další minerály v sobě neměla. Tenhle přebytek nabídky pramenů nad poptávkou samozřejmě nesnižuje hodnotu žádného z pramenů, ale nemůžeme se divit, že zdejší lidé nevěnují všem zdrojům takovou péči, jakou by si vysloužily jinde. Přijměte tedy pozvánku k několika zapomenutým pramenům, které ovšem ve své vodě nabízejí vcelku to samé jako jejich slavnější bratři. Začněme v Lázních Kynžvart a okolí. Přímo u hlavní silnice v lázních míjíme volně přístupné odběrové místo pramene Viktor a Helena. Železitá kyselka klasického hydrogenuhličitanového typu s vápníkem a hořčíkem teče stále, na rozdíl od nedalekého pramene Richard, který je zpoplatněn. Lidé mohou mít pocit, že když za něco musí zaplatit, bude to něco lepšího. Nicméně není tomu tak vždy. Oba prameny poskytují vynikající léčebnou minerálku pro koupele i pitné kůry. Ostatně zdejší lázně na nich staví i své léčebné programy.

Zajímavější vývěry s přirozenější podobou pramenišť najdeme v okolí Kynžvartu. Jihovýchodně od lázní se od roku 2008 nachází krátká naučná stezka „Kynžvartské kyselky" s prameny se zvířecími jmény. Najdeme tady Jezevčí, Liščí i Kančí pramen. Dlužno dodat, že zdejší historicky doložené prameny byly dlouho ztracené a zapomenuté a obnovené byly až v novodobé historii. U pramenů můžeme vidět snahu o napodobení původního tradičního provedení pramenišť. Prameny se jímaly do dutých kmenů, zejména jedlových či jilmových. Do prostoru pramene se vyhloubila díra, která se vypažila vydlabaným kmenem. Voda stoupala vnitřkem kmene k povrchu a přepadávala přes prohloubený okraj. Voda s minerálními látkami a oxidem uhličitým dřevo dokonale konzervovala, a nedovolovala ani přílišný rozvoj mikroorganizmů. Správně provedená výdřeva tak mohla vydržet desítky a snad i stovky let. Pokud byl vývěr dostatečně silný a byl překryt stříškou studánky, prameniště se i přirozeně proplachovalo a čistilo. Jistě to bylo a je stále umění - vybudovat prameniště tak, aby jeho velikost a provedení odpovídalo poskytovanému průtoku, tlaku v podloží a nepropustnosti hornin i terénním dispozicím. Pramenná jímka nesmí být ani moc velká, aby se voda nekazila dlouhým stáním a nedostatečnou obměnou, ale ani moc malá, nebo s příliš vysokým přepadem, kdy vinou zanášení a zvyšování tlaku v podloží si voda nalezne novou cestu. Pohrdne pracně vybudovanou studánkou a nalezne si cestu spodem, do té nejhorší louže. Nalézt tu správnou rovnováhu při úpravách pramenišť je otázkou zkušeností. Umění našich předků jsme asi ještě úplně neovládli. Navíc se průtoky i okolí pramenů mění, a proto je třeba citlivě přizpůsobovat i prameniště. V případě Kynžvartských pramenů to stále ještě není úplně ono. Ale buďme vděčni i za pokusy, které zašlou slávu zdejších minerálek oživují. Jezevčí pramen se v minulosti jmenoval Geräumsäuerling. Pramen postupně zarůstal, až jeho přesná poloha upadla v zapomnění. Až kolem roku 1985 byl znovu objeven a v roce 2007 se dočkal renovace dřevěného jímání a nové přístupové stezky. Liščí prameny jsou dva, oba zachyceny ve čtvercových výdřevách přímo v korytu potoka tekoucího vedle, voda je ale potokem kontaminována, a provedení potřebuje další lidský zásah. Probublávající oxid prozrazuje, že část vody uniká mimo odběrové místo. Ani Kančí pramen není úplně „vzorný". Okolí je rozbahněné, což opět svědčí o falešných vývěrech mimo pramennou jímku.

Agnes a Helenka

V údolí pod osadou Hoštěc nedaleko Teplé nalezneme další dva málo známé prameny. Pramen Agnes se kdysi využíval a i v 90-tých letech byly pokusy o jeho komerční využití. Dnes z opuštěného převrtaného pramene voda opět volně vytéká do potoka a nabízí skvělou vodu i podívanou na rudé koryto potoka. Prameniště Helenka je ještě opuštěnější. Najdeme ho asi pět set metrů proti proudu potoka od Agnes. Vývěry se opět prozrazují okrovým zlatem v korytě potoka a bublinkami oxidu uhličitého. Vodu a léčivé bláto zde využívají jen zvířata (voda je moc dobrá 😊). Jak řečeno výše, železitých minerálních pramenů v Slavkovském lese a na Mariánskolázeňsku by se dalo napočítat ke stovce. Všechny jsou určitě zajímavé, některé již zrenovované, jiné na svou obnovu ještě čekají. 

Merkovka

Na rozdíl od Slavkovského lesa je Rakovnicko na železité prameny daleko skoupější. A tak se prameni Merkovka dostává náležité péče a pozornosti. Tento pramen, zvaný také Merklův, nalezneme poblíž Rakovníka u Lužné v zákrutu Buštěhradské dráhy. Pramen a jeho jméno se připisuje lesníku Merkelovi, který ho objevil už v roce 1808 na území knížete Furstenberga. Ten se zasloužil o vystavění a provoz prvních primitivních lázní s několika vanami pro koupele. První rozbory vody byly provedeny už kolem roku 1850, a potvrdily zvýšený obsah nejen železa, ale i vápníku, hořčíku a křemičitanů. Takřka idylický provoz malých lesních lázní zničila stavba železnice, která pramen téměř doslova obkroužila. Živořící lázně prakticky zanikly během první světové války. Hájovna doplněná hospodou zde fungovala ještě po druhé válce a osídlení definitivně zaniklo v šedesátých letech. Původně nad pramenem stála zděná kaplička, zasvěcená sv. Jiljí, ale dnes tady žádnou ze zděných staveb nenajdeme. Pramen ale stále teče, dnes je pěkně opraven a schován v dřevěném přístřešku a stále nabízí skvělou vodu. Rudá stružka vody od pramene končí v nedalekém rybníčku a jasně svítí v hlubokém stínu buků. Provoz na trati není příliš silný a tak ticho lesní samoty většinou nic neruší. Ideální místo k zadumaným chvilkám v letních horkých dnech, kde zdejší stín a studená voda tvoří překvapivě chladný kout. Ohnivé železo dává prameništi charakteristickou barvu a vodě i chuť. Lehká příměs oxidu uhličitého dělá z Merklovky skvělou pitnou a osvěžující vodu.  

Sirný pramen

A na závěr další slavný a vydatný pramen. Říká se mu Sirný, i když se sírou ani sirovodíkem nemá nic společného. Najdeme ho v Lužických horách, poblíž Horní Světlé. Určitě stojí za návštěvu i když leží mimo hlavní turistické trasy. Svou polohou mezi koryty potoků, zjevem i energetickým projevem se výrazně odlišuje od většiny pramenů i studánek. Jeho typickou okrovou barvu má na svědomí právě železo a hlavně veliká kolonie bakterií, která rozpuštěné železo oxiduje a mění ho na okrově zlatý sediment. Voda pramene je pitná, i když přítomnost „oblaků" bakterií i barva kamenů mnoho lidí od napití odradí.

Vody železitých pramenů prakticky všude nesou velmi podobnou zprávu a energii. Jde o energii živlu ohně a pomoci živým tvorům v jejich starosti o těla. Železo své poselství i pomoc nabízí velice jasně a bezprostředně. Účinek je okamžitý, tělo reaguje bezprostředně. Chemickým složením jsou minerální vody přednostně určené pro přímé a řekněme „neesoterické" působení. I proto je objevila balneologie a oficiální medicína.

Jiří Škaloud

Regena 05/2019
Rudný pramen v Roudnici
Rudný pramen
Rudný pramen
Liščí prameny
Liščí prameny
Jezevčí pramen
Agnes
Vývěry Helenky
Super voda pro všechny
Meklovka
Či Merkovka
Merkovka
Sirný pramen Horní Světlá
Sirný pramen
designed by Panavis & Panadela | contents ©2019 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart