Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Tvář ze stínů

Možná vás to překvapí, a třeba i odradí od čtení, ale dnes to bude spíš o literatuře než o místu. Anebo možná o místu, které vyvolává příběhy? Které hovoří k básníkům, snílkům a fantastům?

Začněme ale přece jen docela racionálně. Bolfánek je nevelký vrch u Chudenic. Je tam rozhledna. Platí se. Zaparkujte u zámku Lázeň. To je zadarmo. Zámek je v soukromých rukou, nesmí se tam, ale půjdete-li na vrchol přes park, pravděpodobně vás nikdo nezastřelí. Jméno kopce je dobromyslnou zdrobnělinou jména svatého Wolfganga, která svědčí o láskyplném vztahu zdejších obyvatel k tomuto světci i kopci. Celý lesní komplex se jmenuje Žďár a je to vlastně zplaněný pozůstatek obrovského lesního parku, který zde budovali Černínové. Jeho součástí je budova zámku, tedy vlastně lázní, zbudovaných u léčivého pramene, který se ale dodneška na povrchu nedochoval. Lázně jsou obklopeny anglickým parkem a asi kilometr daleko je unikátní lesní dendrologická zahrada, zvaná Americká. Podíváme se tam za chvíli. Na vrcholu kopce stojí zbytky velkého poutního kostela, jehož věž dnes slouží jako rozhledna. Poutní tradice tohoto místa je hodně stará, určitě starší, než snaha Černínů o zbudování romantického parku. Poutě jsou doložené už od 16.století. Podle křesťanské legendy na zdejších kamenech ve sluji odpočíval svatý Wolfgang. Tento světec se narodil za vlády svatého Václava, určitě znal svatého Vojtěcha i Vintíře, a mohl být i učitelem svatého Prokopa. Stál tedy doslova i přeneseně za zády většiny českých světců. Jako řezenský biskup dosazoval na pražský stolec prvního pražského biskupa Dětmara. Právě při cestě do Prahy se měl zastavit tady na Bolfánku a sloužil tady i mši a dle legendy odtud vyhnal i ďábla. Což se často dá přeneseně vykládat jako šíření křesťanství a potlačování pohanských zvyků. I z těchto důvodů se dá předpokládat, že kameny, které jsou dnes zakomponované do stavby, byly původně součástí starší pohanské svatyně. Kameny dnes zakrývá tzv. Šlépějová kaple. Uvnitř kaple si můžeme prohlédnout skálu s údajným otiskem nohy a berly sv. Wolfganga a mezi kameny také díru, kudy měl čert zmizet do pekla. Nutno dodat, že kámen v kapli je energeticky aktivní. Součástí areálu je i bývalá poustevna, v které je dnes znovuobnovený hostinec s ubytováním, a také přírodní amfiteátr zdejšího občanského sdružení Otisk. Jak všude kolem možno viděti na množství rekvizit a kulis, donedávna tady hrávali Rusalku, prý s velkým úspěchem... 

A proč zrovna Rusalku?  Podle jedněch na dánském ostrově Bornholm, podle jiných právě tady na Bolfánku u Chudenic, se zdejší rodák Jaroslav Kvapil potkal v roce 1900 se svou vílou. A ať už to byla múza inspirace nebo vodní víla či skutečná žena, v tajuplných lesích v okolí se inspiroval pro napsání libreta, které tak dobře známe z díla Antonína Dvořáka. Tragický příběh Rusalky o lásce, zradě a pozdní nápravě nás dojímá dodnes. O to víc, když s úděsem zjistíte, že může být naprosto skutečný. Že ve světě efemerních nehmatatelných energií zdaleka nejde o pouhou pohádku, ale smutnou každodenní realitu. A hlavně - když poznáte, že přelétavý a až pozdě prohlédnuvší člověk z masa a kostí můžete být právě vy sami...

Znovu a znovu si navzájem slibujeme a opakovaně klameme sami sebe i dříve milované bytosti. Příběhy odevzdání, důvěry, klamání, zklamání a tragické i trvající neopětované lásky se opakují stále znovu a znovu. A je lhostejno, zda jde o příběhy mezi lidmi navzájem, nebo mezi lidmi a nehmotnými světy. Jak snadné je zradit obvykle neviditelnou vílu či myšlenku pro jinou! Trápí se snad někdo nad jejím opuštěním a zradou? Myslíte, že vaše ideály, sny a vize nejsou skutečné, a že jim a tím i sobě nemůžete ublížit, když je opustíte? Víte, jak snadné je zranit vílu plnou naděje a lásky, když to snadno můžeme spáchat pouhou hrubou myšlenkou či smyšlenkou a přelétavostí? Jak zlehka se musíme dotýkat nehmotných bytostí, které drží pohromadě v naší přítomnosti jen láskou, vůlí a vírou? Klubíčka vědomí, které tak snadno můžeme nechat rozplynout, a které přesto žijí svým vlastním životem a v nás kladou své naděje v nekonečný život a lásku? Znovu a znovu dávají své existence v sázku, vynořují se z bezpečí nevědomí a pouští se do důvěrných vztahů s našimi vědomími. A znovu a znovu padají jako popálené můry kolem příliš žhnoucího světla našich myslí, které náhle zamíří svou pozornost jiným směrem. Jak snadno a arogantně nevědomky odčiňujeme lásku a důvěru smrtí, měníme okouzlení a dobro ve zlo a nenávist. Víte snad, kde končí vaše odvržené, nenávistné, černé, nepřátelské a opuštěné myšlenky?

Příběh Rusalky může být až nebezpečně pravdivý, ať už si jí představujete jako skutečnou bytost, či jen jako vaši múzu inspirace či myšlenku. Zrada a opouštění se trestá němotou skutečné bytosti nebo „němotou vaší intuice a inspirace". Ztrátou kreativity, vhledů, nápadů, empatie a pochopení. Ztratíte to nejcennější, co přináší svobodná mysl. A přitom to nemusí tak být. Nemusíme opouštět žádnou Rusalku pro jinou, všechny mohou žít s námi a v nás, v hlavě či po našem boku, chcete-li. Vyvíjet se, či odcházet s láskou, vděčností a s poděkováním za pomoc i službu. Ať už je jich kolik chce, nežárlí na sebe a nejsou nešťastné jinak, než tím, že je opustíme a zradíme...

A zda teď mluvím o vílách či názorech, idejích a myšlenkách? Na to zeptejte měsíčku... Nabízí se k tomu nedaleká vrcholová skalka. Není už přímo v areálu Bolfánku, říká se jí Palackého skála, prý tady pan profesor promluvil v roce 1848 v den zrušení roboty. Skalka je přírodním dílem a poskytuje víc klidu pro meditaci, nebo pro noční rozhovory s Rusalkou, vodníkem či ježibabou. Až se vynoří úplněk z lesních stínů, oživne okolí bytostmi, které na světle a slunci rozhodně neuvidíte.

Americký sen

Lesy v okolí Bolfánku jsou zajímavé svou skladbou dřevin i krajinnou kompozicí. V nejbližším okolí zámeckých lázní najdeme upravený anglický park s úžasnými lípami, v okolí pak louky se solitérními starými duby, trochu připomínající Lednicko-valtický areál. A mnoho dalších vzácných dřevin nevídaného stáří i velikosti. Například na vrcholu u Bolfánku je ve stráni pod hostincem ukrytý dobře prospívající pětisetletý tis červený. Málokdo si ho všimne, ale znalci ocení jeho dokonalé zdraví a pravidelný růst.

Ovšem Mekkou českých botaniků a hlavně dendrologů se Bolfánek stal hlavně kvůli srdci zdejšího lesa. Tím je nepochybně arboretum zvané Americké zahrada, nazvané podle sbírky cizokrajných dřevin převážně ze Severní Ameriky. Najdeme ho na vskutku krásném místě na mírném jižním svahu, chráněném okolními lesy před nepřízní počasí. Zahrada byla založena v roce 1828 hrabětem Eugenem Černínem jako školka okrasných dřevin a později byla doplňována coby sbírka cizokrajných dřevin. Pod jménem Americká zahrada je arboretum známé od roku 1844 a díky své zachovalosti, stáří a přítomnosti některých zajímavých a unikátních forem dřevin se jedná o jednu z nejvýznamnějších památek svého druhu u nás. Jako největší lákadla mezi více než dvěma sty druhů dřevin jistě slouží největší a nejmohutnější česká douglaska (pseudotsuga) a určitě též jediný(!) středoevropský liliovník tulipánokvětý celolistý. Najdeme tu i největšího českého jedince dřínu květnatého. Ale zajímavých dřevin je zde celá řada. Ovšem zdejší douglaska je jednoznačně zdejší královnou.

Při posezení pod její obrovskou korunou můžete klidně usnout bez obav z deště. A až se probudíte uprostřed noci, třeba vás překvapí silný svit. Když měsíc svítí naplno, probouzí les k neklidnému tajemnu. Spící kouty se napolo probouzí a ze stříbrných stínů na nás vykukují tajemné tváře. Přidá-li se i vítr, les ožívá rejem bytostí, které ve dne neuvidíte. Měsíc ve spojení s lesem vzbuzuje neklidný strach a snahu se moc nehýbat, raději nebýt vidět a zaspat ty hodiny duchů. Pokusit se splynout se stíny s obavou o vlastní bezpečí i s ostychem před ději a věcmi, kterým nerozumíme. Ale běda! Volání úplňkového měsíce je naléhavé a moc spánku nám nedopřeje. Emoce a vášně stoupají s přibývajícím měsícem a jejich nenaplnění a neuvolnění je frustrující a bolestné. Žij! Prožij! Raduj se! Plač! Miluj! Nenáviď! Čaruj v dobrém či zlém! Tanči či plivej kletby! Vše je dovoleno! Sám volíš stranu, ale následky si poneseš také sám! Síla osudu, sudiček, konstelací a karmy. Černá i bílá nabízí stejnou sílu, jedna cesta je trnitá, druhá lákavá a snadná. Ale která je která? Do svitu měsíce vstupují jen odvážlivci, kteří se nebojí těch, kteří je pozorují ze stínů. Stříbrné světlo je tak podobné bledosti smrti. A když se smíchá bledost měsíce s krvavou září ohně, střídají se ve všech tvářích barvy zrození i smrti. Černé stíny, bílé i rudé šmouhy na tvářích tančících se míhají v reji na hranici dobra i zla. Kde je rozum, který by rozhodl co je správné, co chceme a co ne? Proč spí někde v houští a ponechal nás silám nevyzpytatelnosti? Proč se točíme v kole osudu bez vůle, bez záchranné brzdy a bez možnosti se zastavit? Černý vztek se zdvihá, zlobíme se na sebe, na svět kolem, pliváme do tváře přátelství. A zase pruh stříbra mění v mžiku vztek na lítost. Nad sebou samými, nad chybami, kterých se dopouštíme. Tápeme jako slepí, hledáme, potácíme se od stínů ke světlu v přízračném tanci s duchy. Držíme se kulaté, dobrotivé, ale tak chladné tváře měsíce, který neochvějně směřuje na své cestě k rannímu zániku. Nezhasni prosím, měsíčku! Sviť na cestu tápajících a milujících! A hned zas rudý šleh skomírajícího ohně vyvolá záchvěv síly, vzdoru, naděje, sílu bojovat, znovu a znovu se zdvihat a hledat i tam, kde již bylo stokrát bezúspěšně hledáno. Věřit sám sobě, poslouchat příběhy o smysluplnosti. Objevovat a rozdmýchat vášeň, smích i slzy z vyhaslého popela. Jsou tam stále ještě jiskry, tak foukej! A nepřestávej! Vždyť dosud je naděje, dosud oheň hoří. Že už nemá co hořet? Tak přilož! Rozdmýchej ten žár v sobě k další písni, dalšímu tanci! Vždyť noc je ještě mladá, kdo ví, co nám ještě přinese! Ohnivý čertík se točí a vznáší nad pasekou. Spojuje se do tříbarvého sloupu stříbra, černoty a červeně. Barvy splývají a míchají se do barvy, která tak podezřele připomíná tu růžovou barvu nahé lidské kůže. Barvu života... Paseka je plná nahých postav, některé se potácí, jiné vítězně tančí sami či ve dvojicích. Někdo pláče, někdo se směje. Dokonalý obraz tance bláznů, milenců a smrti v nekončícím reji v zahradě pozemských rozkoší Hieronyma Bosche. Kdo ukončí tu nekončící férii? No přeci měsíc, který zvolna zachází. Paseka se zvolna zahalí do temnoty, ale už to není ta kontrastní tma temné strany. Už to je klidná peřina, která přikrývá všechny unavené a vyčerpané tanečníky. Tak spěte sladce děti, a probuďte se v moudrosti příštího jitra. S okopanými palci, špinaví a poškrábaní na těle i na duši a s hlavou bolavou, ale také moudřejší a s rozumem, který už ví, co chce a co ne...   

Zvedněte oči nahoru, nad hlavou vám rozprostírá své ochranné ruce největší česká douglaska. Její energie je konejšivá, uklidňující a mateřská. Její obrovité hmotě se dá snadno uvěřit, že vás ochrání. Povídá si s Rusalkami každý den, takže od koho jiného se o nich dozvědět víc? Poděkujte jí ale beze slov, jen myšlenkou. Takovou tou velkou celoživotní pravdou, ideálem, smyslem a cílem, který nikdy nezradíte. Slibem beze slov, který platí navždy. Douglaska vám souhlasně pokývá větvemi na pozdrav a ze stínů v křovinách se na vás usměje smutně šťastná bledá tvář...

Jiří Škaloud

Regena 07 - 08 2019
Rozhledna Bolfánek
Rozhledna Bolfánek
...s boční kaplí nad skálou
V popředí hostinec
Palackého skála
Zámek - lázně
Zámecká zahrada
Zámecká zahrada
Lípa v zámecké zahradě
Liliovník tulipánokvětý
Vstup do Americké zahrady
Americká zahrada
Douglaska (pseudotsuga)
Největší v Česku
Je fakt veliká
A ledacos ví
Bosch: zahrada pozemských rozkoší
designed by Panavis & Panadela | contents ©2019 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart