Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Klepec a Šember

Kulturní krajina středního Polabí kolem Českého Brodu je na energetická místa chudá. Lidé si ji už dávno ochočili a přizpůsobili zemědělské činnosti. To vše ale rázně končí na jižní hranici tohoto teritoria.

Jedním z míst, která zejména v poslední době znovunabývají svůj původní význam, je Klepec. Jedná se o nevýrazný kopec poblíž Úval u Prahy. Na jeho dvou vrcholcích najdeme krásné reliktní žulové balvany a skály. Jde o pozůstatky erozního zvětrávání a rozpadu tvrdých žul posledního výběžku granitového masivu, nazývaného Středočeský pluton. V tomto regionu je znám spíš pod pojmem Říčanská žula. Středočeský pluton je dlouhý pás žulového masivu, táhnoucí se od Klatov, přes Blatensko, Příbramsko a Sedlčansko až sem k Říčanům a na Černokostelecko. Netřeba asi dodávat, že žuly i geologické propojení tohoto masivu s matkou Zemí jsou extrémně důležité i z hlediska geomantických energií české krajiny. Vždyť horniny Středočeského plutonu tvoří všechny ty kouzelné kameny a menhiry Českého Meránu, všechny „čertovy kameny" Blatenska i skalní útvary Posázaví. Středočeský plutonický celek nám dal uran i kovy Příbramska i zlato Jílovska. Podílí se významně na krajinné tváři vltavského kaňonu a peřejí řek Vltavy, Otavy, Lomnice, Skalice i Sázavy. Granity, diority, durbachity ve všech možných variacích, příkrovní ostrovy, radioaktivita, rudní žíly, bizarnost, pitoresknost, pestrost krajinných typů i prvků a široký vějíř energetických míst a fenoménů. To vše nám dává tento dávný celek hlubinných vulkanických hornin. Zcela jistě patří k těm nejdůležitějším geologickým i topografickým tvůrcům české krajiny. A alespoň na povrchu končí právě tady na Klepci. Posledním výběžkem nakukuje do mírných kopečků i rovin Polabí a tvoří tak i výraznou a silnou hranici esoterickou a energetickou. Setkávají se tady dva světy, jeden klidný, smířený, kulturně a zemědělsky podmaněný svět říčních náplavů a vodní energie, druhý divoký, vzdorující, silový svět kamene a skalních soutěsek. Úplně se to nabízí - krajina jin a jang, jedna bez druhé nemůže být celistvá, a současně jsou tak jiné a protikladné. Žádná není lepší než ta druhá, jen každá jinak působí a jinak se nám nabízí ke službě. A každá také jinak trpí naší přítomností a poškozováním. Je jasné, že silové projevy kamenů, a živlu země vůbec, jsou pro vnímání snazší. Energie menhirů i aktivních skal jsou silnější a koncentrovanější než rozestřené, proměnlivé a všudypřítomné energie vody a vzduchu. Ale díky své jangové povaze se energie kamenů a skal i rychle střídají ve své polaritě vůči nám. Ve skalách a mezi kameny snadno najdeme místa příjemná a pozitivní v prudkém střídání s těmi opačnými.

Není tedy divu, že i na Klepci najdeme vše, co patří k silným energetickým místům, jaké lidé už od pradávna využívali i jako přírodní svatyně. Na jižněji položeném vrcholku stojí nádherný přírodní aktilit, zvaný Slouha.  Původně snad býval obklopen dalšími kameny, kterým se říkalo zkamenělé stádo. Ovšem pozůstatky kamenické činnosti a nemilosrdné těžby jsou v okolí patrné dodnes a všechny menší kameny už dávno zmizely. Na druhou stranu to dalo vyniknout zbylému kameni, který do sebe soustředil energii celého místa. Vypadá tak trochu jako obrovská ploutev. Jakoby pod povrchem Země plul jakýsi drak, žralok či delfín a svou kamennou ploutví čeřil vzduch nad „hladinou". Kámen je to nádherný, je tvořený silně krystalickou horninou, velikost jednotlivých minerálních krystalů v hornině je úctyhodná. Je i silným přírodním aktilitem s napojením zejména na informační pole. Slouží tedy zejména k duchovním meditačním aktivitám, ať už spojených s léčením ducha, filozofií, vírou, komunikací do duchovního prostoru a podobně. Kámen si vysloužil i moderní lidský „cejch" - nese pamětní ceduli obětem války. Nicméně jako posvátné místo určitě sloužil odpradávna. Dnes se sem (i vinou nedostatku jiných silných míst v okolí) soustřeďuje krajinná energie. A v poslední době je mohutně posilována nejen návštěvami a úsilím novodobých druidů, ale i činností ekologických a místních spolků. Místní lidé Klepec přijali za svůj a to mu jednoznačně prospívá po stránce péče o krajinu, ať už duchovní nebo té prozaicky realistické.

Severněji položený plochý hřbet Klepce směrem k Limůzům je pokryt náletovým, převážně akátovým lesíkem, který v sobě ukrývá řadu dalších kamenných struktur. Najdeme tady kameny s miskami, různé pojmenované skalní útvary i pozůstatek lomu s dvěma jezírky. V nich kdysi bylo i malé přírodní koupaliště, ale příroda si už znovu vzala bývalý lom zpátky, a dnes je to kouzelné zákoutí s tůněmi, plné kvetoucích kosatců a náprstníků. Právě tady na vyčnívajících skalkách najdeme dnes velmi silné energetické místo zejména zemských energií.

Šembera

Údolí potoka Šembery nad Českým Brodem naplňují hluboké odstíny bukové zeleně. Málokdo by ve středočeské krajině čekal rozeklané soutěsky plné obrovských žulových balvanů porostlých mechem a lišejníky. Je to zvláštní kontrast a rychlý přechod z umírněných hlinitých rovin a kopečků Polabí do kamenitých lesnatých kopců Černokostelecka. Jak už jsme viděli na Klepci, je to přechod náhlý, rozlišitelný a znatelný i v projevu krajinných energií. Vstoupíte-li do tohoto údolí poprvé, jistě budete ohromeni. Údajně tady byly nafocené snímky, které byly úspěšně vydávány za fotografie šumavských bystřin. Když je po deštích a potok Šembera se naplní vodou, zazpívá píseň, kterou známe od Vltavy pod Čertovou stěnou. Co na tom, že tady ji hraje vesnická kapela a na Šumavě národní symfonický orchestr. Skladba je to stejná!  

Je tady vlhko a chladno i v parném létě. Skála, spolu s vodou a hlubokým stínem bučin, udržuje mikroklima pro kapradiny a stínomilné rostliny. Hluk šumící vody naplňuje celé údolí, ale zpěv ptáků jakoby se tomuto údolí vyhýbal. Temné kouty zůstávají spát pod přikrývkou vlhkého lesního vzduchu. Vzbuzuje to trochu tíseň a strach z toho, co nás čeká. Působí to neklidně a jakousi výstrahou, jakoby tu nikdo kromě kamenů, balvanů, skal a vody neměl být. Nicméně romantické údolí je velmi krásné a člověk si sem pochopitelně cestu našel. Dnes tudy vedou turistické značky a už kdysi dávno vysoko nad vodou bývalo starodávné hradiště a pozdější hrad Šember.

Vydáme-li se na prohlídku místa od silničky mezi Doubravčicemi a Kostelcem nad Černými lesy a budeme se držet červené, vede nás nejdřív pohodlná stezka proti proudu potoka. Kamenů postupně přibývá a údolí se svírá. Pak se najednou dostaneme do místa pod hradem, kde se u lávky situace prudce mění. Původní středověké i dnešní lesní cesty se tady rozbíhají na dvě strany. Jedna brodem (a lávkou) překonává potok a otáčí se prudce doleva, druhá se stáčí ostrou zatáčkou doprava a serpentinami stoupá do kopce k Doubravčicích. Další přímá cesta roklí Šembery zůstává pro lidi neprůchodná, i turistická stezka šplhá pravým břehem strmou strání. Chceme-li jít spodem, nezbude než skákat korytem potoka po kamenech. U vstupu do rokliny sedí Strážce. Jeho fyzickou podobu ovšem nehledejte. Je to spíš už jen takový dobromyslný duch místa, který spíš pomáhá, než aby čemusi zabraňoval. Změnil se z pozice strážného do pozice rádce. Tedy je zde i výborné místo k otázkám a odpovědím, a to nejen ve vztahu k místu, ale i k nám samotným. V místě, kde pobývá strážce, je přes údolí i potok dobře patrná i jakási hradba kamenů. Jde o přirozený útvar, snad dávnou skalní věž, která se zřítila na zem a rozbila se na několik kusů. Vytváří dnes jakýsi ležící plot, který pozorný návštěvník může vnímat jako pomyslnou hradbu před vstupem dál do rokliny. Nutně se musíme ptát, proč tomu tak je, proč je tu strážce, co je zde ochraňováno a zda má či nemá smysl pokračovat přímou cestou. Obě možnosti něco přináší a něco maří. Je to tedy otázka individuální volby a proto i bez další nápovědy.

Po levici se zdvihá prudký svah k dávnému hradišti a nabízí se tak lákavá možnost, proč uhnout z přímé cesty. Nenecháme-li se ovšem ještě zlákat k výstupu na hradiště Šember a pokračujeme ještě po červené značce či přímo korytem potoka proti proudu, můžeme objevit i další kouzelné místo. Nejdříve cestou proti proudu uvidíme na protilehlém břehu tři chaty a pak se potok jen neznatelně rozšíří a malinko zmenší spád. Vytvoří tady příjemné zákoutí, které slouží jako shromaždiště. To slouží nejen zdejším osadníkům a turistům, ale i přírodním bytostem. Je to takový vílí palouček. Že je v korytě potoka? Vílám tráva, potok ani kameny nevadí. Vznáší se nad potokem v podobě ranní či večerní mlhy. Je to skvělé a všem otevřené meditativní místo k zastavení. Čas tady nehraje žádnou roli, dají se tu strávit celé hodiny či dny v klidu a náruči divoké přírody. Co na tom, že jsme jenom pár kilometrů od hranice Prahy a pár metrů od chatové osady? O to je to vzácnější a překvapivější, jak málo lidí o tomhle místě ví, a jak málo lidí ho využívá. Lidé až příliš spěchají za svými cíli a ve vidinách jejich dosažení nevnímají cestu, která je přitom cílů plná. Většina projde po turistické stezce a nezastaví se. Ani nevnímají sílu vzácného místa, kde se můžeme zastavit a společně spočinout v souladu jedné meditační chvilky, v které nikdo neočekává od toho druhého nic zásadnějšího, než sympatii, pochopení a pomyslné podání pomocné ruky. A pak třeba i kousek společného pochodování stezkami zvířat i přírodních bytostí. Údolí je plné ševelení vody a zde už i zpěvu ptáků. Určitě jediné co v tomhle hluku nechybí, je křik nevychovaných turistů a zvonění mobilů. V ideálním případě z tohoto místa můžete odcházet proměnění a vědomí si světa kolem. Uvědomit si, co se kolem nás děje, i to, co by se dít mělo, ale neděje. Vidět ty tisíce malých příběhů hmyzu a velkých příběhů stromů, kamenů, zvířat i lidí. A současně pochopit, že nejsme nikdy jen diváky a pozorovateli světa kolem, ale jsme jeho součástí, jsme herci na scéně. Vnímejme svět kolem stejně jako svět vnímá nás. Stromy i zvířata nás vnímají, vidí, cítí, či vnímají vibrace našich kroků. Vyhodnocují naši nebezpečnost, případně prospěšnost. Naše energetická aura se prolíná s energií okolní krajiny, dotváří jí a proměňuje. Někdy jen na tu chvíli, než projdeme, jindy nadlouho. Trvale za sebou ponecháváme stopy. Dbejme tedy, aby po nás nezůstávaly v krajině žádné odpady. A je snad jasné, že se to týká nejen hmotných odpadků.

A hradiště nakonec...

Pokud nechceme bez návštěvy minout historické hradiště na kopci nad námi, po chvíli odbočíme z údolí z červené na žlutou a vrátíme se do kopce na útes nad potokem. Pozůstatky výrazných valů a příkopů hradiště najdeme na pravém břehu Šembery vysoko nad soutěskou. Říkalo se mu Staré zámky a bydlelo se tady už od doby bronzové. Valů je celá řada, podle toho, jak se hradiště rozrůstalo, či zase zmenšovalo až ke středověké podobě hradu. Žily tady i proto-keltské kultury z doby halštatské a později tady bylo i rozsáhlé slovanské hradiště Zličanů. V jejich době zřejmě šlo o jednu z hraničních pevností Zlicka proti Přemyslovcům. Odpovídá tomu i doba zániku hradiště na konci devátého století. Ve 14. století tady vznikl malý strážní hrad zvaný Šemberk. Přestože hradiště zaniklo požárem, podle zdejších příjemných energií na skalisku akropole se zdá, že k významným bojům zde nikdy nedošlo. Pozdější středověký hrad zanikl při tažení husitů k Českému Brodu, ale řekl bych, že posádka se vzdala či snad dokonce přiklonila na husitskou stranu. K významnému násilí tady zkrátka nedošlo. A tedy, přestože se skalisko na dávné akropoli hradiště na konci útesu nazývá Čertova lenoška, jde o místo velmi příjemné a pozitivní.

Jiří Škaloud  

 

Regena 02/2020
Slunovrat na Klepci
Zimní vstávání slunce
Japonky na Klepci
Žok sena
Jezírko v lomu
Na vrcholu misky
Zemské místo
Lávka pod hradištěm Šember
Jarní záplava
Peřeje jak na Šumavě
Většinou bez vody...
Kaňon Šembery
Padlý plot
Skalky pod vrcholem
Vílí palouček
Překvapení v lese
Bučiny Pošembeří
Pod dozorem
Valy a příkopy na hradišti
Valy a příkopy na hradišti
Akropole hradiště
designed by Panavis & Panadela | contents ©2020 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart