Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Dřevěné kostelíky, 1.část

Jsou svědky zvláštního přístupu k duchovním stavbám. Ve většině případů bylo dřevo k jejich stavbě použito pouze coby nejdostupnější a nejlevnější materiál, ale tato praktické nutnost byla často doplněna i čímsi jiným. Pochopením, že dřevěná stavba má úplně jinou, teplejší a lidštější energii, než studený a přísný kámen. 

Dřevěných památných kostelů a kaplí je v Česku poměrně dost, určitě několik desítek. V nedávné minulosti se asi nejvíce a bohužel neblaze „proslavil" kostel ve slezských Gutech, který byl zapálen a vyhořel do základů. Ale i přes tuto nenahraditelnou ztrátu naštěstí zbývá stále ještě dost takových staveb. Zejména Slezsko jich má celou řadu, ale najdeme je i na Moravě a v Čechách. Často stojí ve skanzenech, ale ještě častěji stále slouží svému původnímu účelu. Přijměte dnes pozvánku k návštěvě několika z těch českých...

Použití dřeva ke stavbě kostelů bylo běžné od těch nejstarších dob. Často se v historických análech dočteme, že původně dřevěný kostel svou velikostí i podobou již nepostačoval nárokům věřících a byl nahrazen kamennou a větší stavbou. Kámen byl považován za modernější a trvalejší. Jak šly doby, kruhové rotundy postupně přerostly v křížové lodě románských basilik a později gotických katedrál. Stavební hutě se do kamene snažily vtisknout všechno - posvátnou geometrii, symboliku víry, esoterní skutečnosti gnostických pravd, energetické zářiče, mapy tajných cest, pompu i oslavu mecenášů a králů. Ale přes dechberoucí perfekcionalismus a obdivuhodnou a úpornou snahu, jedno nikdy nedokázaly. A to vdechnout do stavby život. Tedy něco, co každý dřevěný kostel má ze své podstaty sám od sebe. Dřevěné kostely navíc mají jednu zvláštnost, kterou u kamenných staveb jen těžko nalezneme. Díky roubené konstrukci se dají poměrně snadno rozebrat a přestěhovat na jiné místo. V Čechách tak najdeme řadu staveb, které původně stály jinde, nejčastěji někde na Zakarpatské Rusi. Takové kostely - cestovatelé nám dávají unikátní příležitost. Můžeme zkoumat, nakolik se povedlo jejich spojení s novým místem, nebo případně naopak, jak, a zda stavba nese paměť místa původního. Případně můžeme snáze posuzovat samotnou energii stavby bez spojení s energií krajiny kolem.

Nouze vedla stavitele k tomu, že použili dřevo jako stavební materiál, ale velmi často to byla z nouze ctnost. Existovaly kostely postavené bez jediného kovového prvku a současně zdobené časově náročnou a jistě drahou řezbou a malbami. Peníze tedy nebyly vždy rozhodujícím prvkem pro absenci kovových prvků, hřebíků či pantů. Zdobení a vyřezávání svědčí nejen o snaze vylepšit kostel, ale zejména o lásce ke dřevu jako takovému. Zručnost a kvalita práce pak zase o naprosto profesionálním pochopení toho, jak se dřevem pracovat, co mu vyhovuje a co škodí. Jak a k čemu se to které dřevo hodí, jak co udělat, aby to vydrželo staletí a mnoho generací. V dřevěných kostelech, které přečkaly věky, tak cítíme nejen oslavu Boha a víry, ale také cítíme úctu k lidem, kteří s ručními nástroji a bez elektřiny a strojů dokázali něco, co my dnes už jen pracně a popravdě dost neuměle napodobujeme. Tahle symbióza člověka a stromů je něco, co dělá z dřevěných staveb něco nenapodobitelného. A ano, je to skutečná symbióza, tedy vztah, kdy spoluprací získávají obě strany. My jsme získali kostel, ale co získaly stromy tím, že nám poskytly svá těla pro dřevěné stavby? Abychom se dobrali ke správné odpovědi, podívejme se nejdřív na pár příkladů...

Praha

V Praze na Petříně v Kinského zahradách stojí dřevěný kostelík sv. archanděla Michaela. Působí jako návštěvník z daleka, a taky takovým je. Byl sem přivezen za Zakarpatské Rusi od Mukačeva v roce 1929, coby dar hlavnímu městu. Převoz zaplatilo Národní muzeum, i proto je dnes kostel součástí národopisných sbírek v majetku státu. Trojvěžová charakteristická stavba v tzv. bojkovském stavebním stylu je hodnotnou ukázkou tesařského mistrovství. Nicméně když přijdete ke kostelu ukrytému v zeleni petřínských zahrad, působí trochu jako zjevení. Možná též pocítíte ten nesoulad, kostel působí tak trochu jako filmová kulisa, zkrátka sem moc nezapadá. Nemá kolem sebe veřejný prostor, který by zdůrazňoval jeho místo a funkci, nevedou k němu aleje lemující cesty, není tu hřbitov. Kostel není přirozeným středobodem okolí, místo nežije kultem a tradicí. Kostelík dnes, po desítkách let komunistického nezájmu a přehlížené devastace, opět slouží bohoslužbám, poskytovaných prostřednictvím rumunské odnože pravoslavné církve. Proto uvnitř kostela na ikonostasu můžeme opět spatřit svaté ikony. Netřeba říkat, že pravoslaví se k dávným stavbám Zakarpatské Ukrajiny velmi hodí. Stavba je uvnitř překvapivě malá a útulná. Podstata použitého materiálu dává každé dřevěné stavbě neopakovatelnou a nenapodobitelnou živou energii. A je jedno, že použité kmeny jsou už dávno „mrtvé". Nesou v sobě paměť stromů a jejich životní energii dřeva. Když sedíte v takové stavbě, obklopeni charakteristickou vůní dřeva, barev, zatuchliny, konzervantů i hniloby, pozorujete sluneční paprsky zviditelněné na částečkách poletujícího prachu, a posloucháte tajemnému praskání dřevěných lavic i krovů, můžete mít pocit, že stavba se tak trochu a nenápadně protahuje v kříži (doslova). Je jako stará babka, která si na slunci rovná bolavý hřbet a hřeje staré kosti a současně očima malých barevných okének kouká přátelsky na vás i okolní svět. Křivolakost, neopakovatelná struktura dřeva a geometrická nedokonalost dřevěných staveb jim dává unikátnost. Každá roubenka je neopakovatelným originálem. Ač zrozena z rukou člověka, je vlastně přírodním dílem. Je živým dílem a nenajdeme dvě stejné, stejně jako neexistují dva stejní lidé, stejné stromy nebo třeba dvě stébla trávy. Má charakter a povahu, a tedy i velmi vyjádřeného „genia loci". Něco, co se v řadě jiných architektonických děl jen těžce hledá..

Dobříkov a Veliny

V Pardubickém kraji najdeme mezi Holicemi a Vysokým Mýtem dva dřevěné památné kostely. Veliny i Dobříkov leží stranou od frekventované silnice č. 35. a dělí je vzdálenost pouhých deseti kilometrů vzdušnou čarou. Kostel sv. Mikuláše ve Velinách považují historikové za cennější. Jedná se o původní stavbu z 18.tého století postavenou ve stylu vesnického baroka na místě ještě starší stavby snad už ze století čtrnáctého. Bohužel při neodborné rekonstrukci na počátku minulého století byl kostel zakryt omítkou a střecha pokryta těžkou taškou, která rychle přispěla k devastující zkáze. Další nutná oprava tedy následovala už v roce 1930. Zvenčí byla omítka znovu odstraněna a na střechu se vrátily šindele. Dřevo se tak samo vzepřelo nepřirozeným zásahům... Nicméně uvnitř byly omítky ponechány. Alespoň některé trámy byly odkryty až při poslední rekonstrukci. Ale i tak nabízí kostel atmosféru podobnou energiím dřevěných staveb. Je to vlastně vynikající příležitost porovnat oba materiály a jejich nesoulad. Kostel je doplněn krásnou zvonicí a dalšími dřevěnými stavbami a byl zrekonstruován a zakonzervován v roce 2013.

Na rozdíl od velinského kostela je ten v Dobříkově typický cestovatel. Do Dobříkova ho dal v roce 1930 převést tamní rodák, zakladatel České strany národně sociální, doktor Václav Klofáč. Kostelík Všech svatých je původní lidová stavba opět ze Zakarpatské Rusi, kde vznikla pravděpodobně už z 18. století. Jde o nádhernou, ručně tesanou stavbu v byzantsko-gotickém slohu. V interiéru kostelíku najdeme i cenné originální zařízení s vyřezávanými ikonami. Pro porovnání obou staveb, je velmi poučné navštívit kostely při jedné návštěvě krátce po sobě. Máme tady dvě stavby s velmi odlišnou energií. Přestože oba kostely stojí na poměrně fádních zemských místech s nízkou energií krajiny, je původem místní kostel ve Velinách perfektně s místem spojen. Nese v sobě historii kraje i mnoha generací zdejších obyvatel. Je trvalým středobodem vesnice, je obklopen hřbitovem, zkrátka je typickým vesnickým kostelem s přirozenou energií. Markantně jinou energii vidíme u kostelíku v Dobříkově. Ten stojí na nezajímavé zatravněné a oplocené parcele, zařazen do liniové zástavby podél silnice. Jeho zapojení do génia loci vesnice je mizivé, je vlastně v zahrádce, jejíž plot jen zdůrazňuje nedostatečnou ochranu místa. Ale díky tomu zde zase máme unikátní příležitost zkoumat samotnou energii stavby.. Stejně jako u řady přemístěných staveb ve skanzenech lidové architektury, můžeme u kostelů „cestovatelů" vnímat úplně jinou a zajímavou formu energie. Stavby, které ve svých nových lokalitách nesplynuly s místem, nestaly se součástí místní tradice a zůstaly jakousi památkou a turistickou zajímavostí, nemají podporu místních energií. Neopírají se o „rodnou zem" jako takovou, žijí z paměti na jiná místa, jiné lidi i jiné časy. Stručně řečeno, nežijí z energie Země, ale z informací. Z paměti a vědomí, ať už přeneseného lidmi, nebo z vědomí vlastního. Je jasné, že u duchovních staveb je toto vědomí velmi podpořeno a je spojeno s posláním víry a náboženství. Proto mají dřevěné přestěhované kostelíky významnou a silnou duchovní energii víry. Drží se jí jako záchrany. Stejně jako u kostela na Petříně se i tady objevuje jakási „naděje" samotné stavby. A její dřevo jí k tomu významně pomáhá. Naděje a přání být užitečný a potřebný, plnit svůj účel, najít smysl existence. Nejsou to projevy vědomí? Energie dřevěné stavby v sobě snad nese i naději a víru samotných stromů. Jejich smysl života, pýchu i radost z toho, že mohou posloužit něčemu, co sami nechápou, ale vnitřně vědí, že to je jejich cílem stejně tak jako naším.

Broumov

Perlou mezi dřevěnými kostely ve východních Čechách je jistě hřbitovní kostel Panny Marie v Broumově. Jde o jednu z nejstarších dřevěných staveb v Česku. Zjevně jde tedy o kostel na původním místě. Tomu odpovídá i jeho energie hlubokého propojení, zakořenění v tomto místě. Energetické místo v poloze kostela je jedno z nejsilnějších v Broumově a je silným protipólem k broumovskému klášteru. Podle pověsti měl být tzv. „Český kostel" založen už ve 12.tém století, historicky je doložena jeho existence „až" ve století čtrnáctém. Dnešní podoba vznikla po vypálení původního kostela husity, někdy v polovině století patnáctého. V kostele jsou cenné interiérové výmalby, které podle některých pověstí skrývají popis cesty k pokladu. Jde ovšem o tajné a nečitelné písmo... Kostel je obklopen hřbitovem, který obrací naší pozornost ke smrti a pomíjivosti, přesto (či právě proto) je velmi harmonickým místem. Zřejmý důvod, proč jsou staré dřevěné kostelíky tak harmonické, je ten, že jsou v souladu mezi přírodou a náboženským účelem. Správně vybrané místo je pro dřevěný kostel mnohem důležitější, než pro kamennou stavbu. Dřevu svědčí přirozené prostředí v plném souladu s přírodním světem okolo. A současně z něj dřevěný kostel určitým způsobem vyrůstá pro duchovní službu. Jeho energie se podobá květu, který je jakýmsi vyvrcholením a cílem poslání zdravé rostliny. Je nepostradatelný pro kontinuitu života a současně krásný pro toho, kdo jeho krásu umí a může vnímat. Stromy snad dokonce poskytly své dřevo ke stavbě s jistou pýchou vyvolených. Dřevo stromů, použité pro stavbu, svým způsobem souhlasí s využitím pro duchovnost člověka, který je chápán a ctěn coby ten, kdo umí víc a duchovnost prosazuje lépe. Stromy, a potažmo celá příroda nás ctí jakožto nejvyššího nositele vědomí stvoření ve hmotě. Znovu se tak ukazuje to, co mnozí filozofové i mystici dávno vědí. Že vědomí stvoření ve hmotě je jedno jediné a společné. Že životní formy mají stejný zdroj svých individualit, jen třeba v jednotlivých formách stvoření nedostávají stejný podíl, stejnou volnost a stejnou míru tohoto vědomí. Člověk, zvíře nebo rostlina - jaký je v tom rozdíl? Jen rozdíl míry sebeuvědomění, rozdíl možností, svobody a volnosti. Ale jeví se totožnost cíle. Rostliny i zvířata v nás vidí svou naději a cestu ke smyslu vlastnímu života. Odevzdávají se nám s jediným přáním. Abychom povýšili i jejich život ke smysluplnosti. Taková je naše zodpovědnost. Že to děláme málo, že si bereme a nevracíme? No dobrá, tak to pojďme změnit.

Jiří Škaloud

Regena 03/2020
Kostel sv. Mikuláše Praha
Na Petříně
Interier
Dobříkov
V zahrádce...
Krásná stavba odjinud
Genius tempori
Živé dřevo
Genius loci
Krása a harmonie
Veliny - areál kostela
Jiný úhel pohedu
Veliny
Veliny
Kostel p. Marie, Broumov
Interier
Hlavní oltář, kostel PM Broumov
designed by Panavis & Panadela | contents ©2020 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart