Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Proměny

Český Kras je prastarým územím, kde lidé žili odedávna. Převisy kolem řeky Berounky byly obydlené už v hlubokém pravěku a jeskyně ve vápencích byly posvátnými místy matky Země v libovolné podobě. Prameny a vyvěračky byly uctívané odnepaměti. Keltové tady měli posvátné pastviny s bílými koňmi. Vrcholky kopců byly zase svatyněmi nebeských kultů. Z hlubin jeskyní a propastí se až ke slunci táhne neviditelná stezka života, od zrození po smrt, od Země po Nebe. Bylo tomu tak v pravěku, a je tomu tak i dnes.

 

Český Kras je součástí Barrandienu, což je rozsáhlá oblast mezi Prahou a Plzní. Jde o pozůstatek velmi starého horstva z proterozoika (starohor), staré až jednu miliardu let. Toto nepředstavitelné stáří dává krajině zvláštní moudrost a paměť. Zdejší vápencové horniny jsou o něco mladší. Vznikly „až" v prvohorách, tedy zhruba před pěti sty miliony let, převážně v období siluru a devonu. Jedná se o mocné vrstvy mořských sedimentů, které se usazovaly po miliony let na starších horninách Barrandienu. Po pozdějším vyzdvižení krajiny nad hladinu moří se skály obnažily. To, co vidíme dnes je erozním zbytkem původních vrstev o mnohakilometrové tloušťce. Český Kras je tedy geologicky mladším útvarem na starším Barrandienu, je tak jakousi šlehačkou na starším korpusu dortu matky Země, který nám tady připravila. A současně je obrovskou zprávou a informací, zakonzervovanou minulostí dávných tvorů, jejichž podobu nám tenhle zvláštní kámen zachoval v otiscích jejich těl.

Bacín

Pojďme dnes na dvě známá místa v Českém krasu, které mají zjištěnou esoterickou minulost. Už dávno před tím, než se v této krajině objevili Keltové, paleolitičtí lidé už v Českém krasu bydleli a využívali zdejší silná místa, prameny i jeskyně k posvátným rituálům. Vrch Bacín byl jedním z nich. Jde o nejvyšší kopec v CHKO Český kras, který najdeme asi sedm kilometrů jižně od Berouna. Není příliš nápadný, z okolní kopcovité krajiny vystupuje jen mírně a pozvolna. Je tvořen devonskými vápenci, patří tedy ke výše zmíněné „šlehačce na dortu Barrandienu". Je zarostlý listnatým porostem, ale z jeho okrajů můžete obdivovat vyhlídky na Karlštejn. Bacín je zajímavý doloženou kontinuitou kultovního využití. Těsně pod jeho vrcholem, mimo značené cesty, najdeme blátivé jezírko v prostoru obkrouženém z jedné strany skalními útvary. Místo velmi připomíná jakýsi amfiteátr a je jako stvořené pro tajná či sváteční setkávání. Existence jezírka, či dnes, v dobách sucha, spíš louže, je docela zajímavá. Nezapomínejme, že jsme v krasovém území, které prakticky všude okamžitě propouští vodu puklinami do svých útrob. Pokud zde tedy existuje podloží, které je utěsněné jílem a je nepropustné, můžeme se oprávněně ptát, jak je to možné. Nemluvě o tom, že v okrajových skalách najdeme charakteristické krasové jevy, jako pukliny i závrty, které svou hloubkou zasahují až pod hladinu zdejšího jezírka. To je přinejmenším podezřelé a napovídá, že jezírko bylo uměle vytvořeno, a to tak dobře, že drží dešťovou vodu dodnes. V puklinách skal na severní straně se skrývá propasťovitá jeskyně, kterou začali v roce 1988 čistit speleologové ve snaze najít podzemní prostory. V sedimentech bylo nalezeno množství kostí, uhlíků i keramiky, v kterých archeologové rozpoznali řadu pozůstatků rituální činnosti. A vzhledem k neporušenosti sedimentů v propasti se dá vysledovat datace nálezů. Úplně nejstarší nálezy kostí a obětin pochází z neuvěřitelných 9000 let před naším letopočtem. Vyšší nálezy (tedy z mladších období) napovídají, že místo bylo využíváno prakticky pořád. S přestávkami se k němu lidé vraceli a konali tady obřady, zjevně spojené s obětinami. A to platilo až do pozdního středověku! Dnešní popularita místa je mezi milovníky tajemna a esoteriky veliká. Po stromech visí různé dary, přívěsky i obětiny. Uprostřed amfiteátru je až příliš veliké ohniště, s jehož úklidem se uprostřed lesa (!) nikdo příliš nenamáhá. Povaha místa je zachmuřená, zdroje energie uzavřené, strážci (ti reální i duchovní) rozzlobení. Přestože jde o velmi silné a působivé místo, není příliš příjemné a laskavé, ale spíš spravedlivé, nesmlouvavě přísné. Taková je i smrt, ale to neznamená, že spěcháme na setkávání s ní! Ale svatyně na Bacíně nenabízela pouze propasťovitou jeskyni, která je cestou do zásvětí a kam se obětovávalo chtonickým božstvům. Nezapomínejme na jezírko, a také na opomíjený vrchol kopce. Nabízí se tedy i místa pro oběti bohům vody i ohně. Propast, jezírko i vrchol jsou od středu svatyně téměř přesně ve směru příslušných světových stran v pravých úhlech. A co tedy chybí na té čtvrté, východní straně? Zcela jistě posvátný strom, v jehož větvích se houpaly a zvonily obětiny bohům větru. Svatyně tedy sloužila k uctění a přijetí všech živlů, coby tvůrců života i příčin věčných koloběhů proměn. Lidé snad dříve lépe a intuitivněji chápali, že oni sami, stejně jako skály, voda, vzduch i stromy jsou různými projevy téhož. Že koloběh je přírodní zákon obnovy i zániku, který zaručuje prakticky časově neomezené trvání planety a všech forem hmotné existence. Té živé i neživé, která se jedna v druhou obrací.

Sv. Jan pod Skalou

Útesy vápencových štítů známe především z údolí Berounky. Řeka, která si spolu se svými přítoky Litavkou a Loděnicí prorazila územím cestu, stojí za vznikem jednoho z nejmalebnějších koutů české země. Voda je tím dokonalým tvůrcem, který modeluje zdejší krajinu zvnějšku i uvnitř...  Klášter ve Svatém Janu pod Skalou, zdejší travertinovou jeskyni, kámen svatého Ivana i prameny Ivan i Ivanka už jsme kdysi navštívili. A zdejší vápencové štíty jsou i v náročném měřítku nádhery Barrandienu krásné nadočekávaně. Navíc jsou (alespoň částečně) tvořeny sladkovodními travertinovými vápenci. Nevznikly tedy na dně moří, ale postupným zpevňováním travertinu z dávných pramenů. Travertinové prameny nás fascinují svou bizarností a zdánlivou zranitelností velmi křehkých vápencových nárůstů, ale současně nám v přímém přenosu ukazují proces, který v průběhu milionů let byl schopen vytvořit mnohakilometrové vrstvy pevných prvohorních vápenců, které zub času a voda rozhlodává další stovky milionů let.

Vystoupejme dnes ale od pramene až na vrchol štítu, který se nepřehlédnutelně vypíná nad samotným klášterem. V jeho stěně nás upoutá i veliký jeskynní portál běžně nepřístupné jeskyně. Jistě není pochyb, že vrcholové skalisko i jeskyně musely být známé od nepaměti, ostatně sídliště magdalénienských paleolitických lovců u Hostimi je odtud nadohled. Výrazný štít nad meandrem Loděnice jistě byl posvátným místem spojení s Nebem, stejně jako vodní prameny a jeskyně pod ním místem spojení s matkou Zemí i cestou do světa zemřelých. Dramatičnost, majestátnost a současně neskutečná krása místa je natolik působivá, že se jí lidské katedrály jen vzdáleně přibližují. Proč pro spojení s bohy tvořit umělá místa, když přírodní nabídka je tak dokonalá? Proč hledat dál, přizpůsobovat a měnit to, co se nám samo nabízí? Proč sebestředně oceňujeme pouze lidská díla, když příroda stále ještě umí mnohem víc? Výšku věže zdejší přírodní katedrály poznáte a oceníte zejména při výstupu nahoru. K odpočinku se nabízí kaple svatého Jana Křtitele v půli cesty. Zdejší legenda je opět docela napovídající. V tomto místě se totiž poustevníku Ivanovi měl zjevit sv. Jan a věnoval mu kříž. Dodal mu sílu v době, kdy už Ivan podléhal „svodům ďábla pokušitele" a utíkal z jeskyně, kterou obýval. Když pomineme tendenční křesťanský výklad, není vlastně tato legenda popisem působení místa? Neboli místa, kde poustevník Ivan spíš sedával na vyhlídce a nabíral sílu? Kde se i nám nabízí pohled z výšky sám na sebe, na náš hmotný život a jeho potíže? Místa, kde najdeme (dostaneme) sílu k tomu, abychom tyto potíže překonali? A navíc dostaneme i zprávu, jak to máme udělat? Tedy místo k té nejcennější meditaci nad vlastním životem a jeho smyslem? U kaple sv. Jana Křtitele s tím můžeme začít, a pokračovat celou cestu k vrcholu. Od tamního kříže se z dalšího velmi silného místa otevře strhující pohled do údolí. Stojíme nohama na skále staré pět set milionů let, v které je paměť všeho, čím prošla. Víme ze školy, že vápence vznikly z těl a schránek kdysi živých tvorů. Vápencový kal na dně moří postupně zhutněl do pevné skály a v ní zůstaly stopy dávných životních forem. Vápenec je tedy produkt přeměny organického života na anorganickou hmotu. Ale přeměna to není nevratná. Kyselá voda kámen zase rozpouští, vyhlodává v něm závrty, rozšiřuje pukliny a jeskyně a vynáší uhličitan opět zpátky na povrch ve vodě pramenů. Rozpuštěný karbonát se stává zdrojem vápníku i uhlíku pro rostliny i živočichy, kteří ho využijí pro stavbu kostí a skořápek. A po smrti ho zase vrací zemi či vzduchu. Z hlediska geologického chápání plynutí času jde u vápníku o velmi rychlou proměnu podob. Jde o krásnou ukázku toho, že cyklickým proměnám a uzavřenému koloběhu zdaleka nepodléhá jen voda, ale prakticky všechny prvky, minerály, horniny i životní formy. A koloběhu podléhají i dlouhodobě vázané prvky ze skal vulkanických hornin. Tedy i vyvřeliny prochází fyzikálně chemickými proměnami a rozpadají se erozí do prachu a písků. Z náplavů pak vznikají zase jiné a pevné skály, které se zase mohou při tektonických pochodech vnořit hluboko pod zemský povrch a znovu se roztavit v magmatických krbech a opět se proměnit ve vulkanické horniny v podobě čedičů nebo žul. Nic není stálé, vše se proměňuje, ale vždy současně směřuje opět k témuž. A to i přesto, že některé cykly prvků jsou velmi rychlé a jiné mohou trvat třeba stovky milionů či miliardu let. Z tohoto pohledu neexistuje smrt hmoty, pouze její proměny. Každý atom a molekula našich těl je původem z těla matky Země. Jaký je tedy rozdíl mezi skálou a mnou? Všechny prvky procházejí proměnou svých podob. Nic se neztrácí, nic nezaniká ani nevzniká. Celková hmota je zachována, jen se proměňují její podoby. Nalezneme v těchto kolobězích trvajících stovky milionů let i své lidské místo? Vždycky, když piju vodu s vysokým obsahem vápníku, bleskne mi hlavou, co všechno ty miliony atomů, které polknu, už pamatují. Může si snad každý atom nést nějakou informaci o tom, co už prožil? Může si něco pamatovat z těch tisíců či milionů životů, kterých se účastnil? A můžeme se o nich něco dovědět? Asi ne, ale přesto by nás s každým douškem měla naplňovat pokora a úcta k tomu nepředstavitelně dlouhému procesu proměn, jehož jsme součástí. A snad také hrdost a určitá vyšší zodpovědnost za to, že svou existencí dávám koloběhu stvoření ve hmotě smysl a pokračování. Ač je lidský život, a nakonec i celá naše civilizace zatím jen zábleskem na časové ose geologických procesů a vývoje planety, přesto se zdá, že jsme cílem a způsobem, který si matka Země momentálně zvolila jako svou budoucnost a naději. Od pramenů bychom měli odcházet nejen napití, ale hlavně moudřejší, pokornější a odpovědnější. Až třeba naleznete otisk trilobita v kameni, uvidíte otisk života, starý půl miliardy let. A možná je to i stopa vašeho života, váš nekonečný příběh proměn.

Kdo chápe proměnu jako smrt, vidí svět v záblescích stále nových a nenavazujících obrazů bez valného smyslu, kdo chápe smrt jako proměnu, žije věčně v nekonečném a spojitém příběhu harmonie.

Jiří Škaloud

Jezírko na Bacíně
Nemá být a je
Místo pro rituály
Pohled na Karlštejn
Skalka na vrcholu
Obětní propast
Vrcholová skála s jalovcem
Vrchol
Bacín
Svatý Jan pod Skalou
Kouzelné místo
Skály kolem
Kaple sv. Jana Křtitele
Cestou k vrcholu
Před vrcholem
Na vrcholu
Dole i nahoře a naopak
Vyšlo v Regeně v září 2020
designed by Panavis & Panadela | contents ©2020 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart