Do Rakouska po druhé

● Přírodní park Blockheide a kámen sv. Kryštofa ●

Natur Blockheide Park se nachází necelý jeden kilometr od našich hranic, asi 1,5 km východně od Českých Velenic, nedaleko centra rakouského města Gmünd v jeho části Eibenstein. Jedná se o unikátní evropskou, rakouským státem chráněnou přírodní lokalitu,  rozprostírající se na území o rozloze 110 ha. Krajina zde připomíná skandinávské země, kdy na velké ploše se nalézají úchvatné žulové (granitové) skvosty. Mohutní solitérní jedinci či různá uskupení skal bizardních tvarů s různými zvláštními energiemi, cestovatelskými choutkami nebo zajímavými legendami. Tato oblast nemohla totiž uniknou žádným z našich předkům. Určitě ne těm z dávných dob megalitických kultur, ale ani těm z pozdějších před a křesťanských ér. S doloženou christianizací takových míst i pohany oblíbených a uctívaných kamenů. Další zajímavostí pak může být skutečnost, že místem PP prochází 15. poledník (meridián). V areálu se mimo jiné nachází i novodobá kaple sv. Huberta, kde pod širým nebem v upraveném okolí probíhají (po) dnes svatební rituály. Za návštěvu jistě stojí i zdejší muzeum kamene a vyhlídková rozhledna. Za jeden den se nedá vše vstřebat a vyzkoušet. Kameny jsou tu skvostné, dostatečně nabité z pospíchajících turistů, aby si s otevřenými srdci vyměnily rádi své informace, či případně jinak pomohly. A jak jinak, v přírodní lékárně neplatíme penězi. A naopak, Vy již víte, čím se takovým místům odvděčit. Tak s pokorou a nejlépe na tři dny. ☺

Většina kamenů je zde živých a aktivních. Ty zdánlivě nejpůsobivější mají své názvy a jména, odvozených lidmi buď dle jejich tvarů, či vědomě nebo nevědomě vnímaných dle jejich vlivů na člověka a své okolí. Zajímavá jsou i spojení s názvy třeba silových zvířat. A tak zde můžeme nalézti Žraločí kámen, Sloní kámen, nebo třeba Želvu. K mání je i Ďáblovo lože, Ďáblův chléb a Pekelný kámen. Své nám může prozradit Žákův (Učedníkův) kámen i Skřítkův kámen. Není tady ani nouze o viklany I., II., III., IV. Ten hodně zajímavý se nazývá též Viklanem Panny Marie a váže se k němu legenda z dob kdy Svatá trojice putovala po Zemi a zastavila se i v těchto místech. Zdejší viklan pak posloužil malému Ježíškovi jako kolébka, ve které ho dva strážní andělé večer uspávali, když Marie s Josefem už po náročném dni odpočívali. Návodem na rozhoupání několik desítek tun vážící „kolébky" je pak kresba z oné události, která je u viklanu k dispozici a není ani potřeba tak velké síly, ani ten klacek, co tam už ležel po něčím nezdařeném pokusu. Stačí jen ty dva „andělé" a správné jejich postavení. Zážitek je to pak obrovský, když se to podaří a lymfa viklanu se zas na chvíli naplno rozjede. „Nahoru dolu, pořád jsme spolu" ...můžete třeba slyšet z kolébky.

Nejznámější místem, útvarem je zde kámen svatého Kryštofa (Christophorus stein). Podle západní pověsti byl sv. Kryštof zdatný muž, obrovité postavy, který chtěl sloužit pouze nejmocnějšímu z pánů. Postupně ho zklamali světští vládci a králové i samotný ďábel, kterého se tito báli. Ale i Satan měl strach. A tak se Kryštof vydal hledat Krista. Usadil se u brodu, kudy procházelo mnoho pocestných a kterým pomáhal se dostat přes řeku (to hodně připomíná Siddhártu a výjevy z jeho života). Jedné noci nesl pak dítě, které ale každým krokem více a více těžklo, až jen s velkou námahou mohl jít dále. Na druhém břehu mu pak robě řeklo. „Nediv se, neseš celý svět. Jsem Ježíš Kristus, král, jehož hledáš."  O samotném Kryštofovi se toho moc neví, nejsou známa jeho data zrození, ani smrti. Nějaký čas po této události byl odsouzen k mučednické smrti pro svou víru. Christoforos v řečtině znamená „ten, kdo nese Krista." Ve středověku se věřilo, že ten, kdo uvidí obraz sv. Kryštofa, bude po celý den ochráněn od všeho zlého a neutrpí žádnou škodu. A jaká že je ta zdejší legenda:

Bylo to za časů kdy Kryštof sloužil u Lucifera a proputovali spolu mnohé kraje. Pekelníkovi během té doby neuniklo, že jeho druh je neuvěřitelně silný člověk a začínal z něj mít strach. Čert byl proto samá zdvořilost a neustále zdůrazňoval jejich skvělé přátelství. Jednoho dne přišli do těchto míst (Blockheide) a stanuli před obrovským balvanem a posadili se na něj k odpočinku. „To je ale tvrdý kámen. Dokážeš ho přetvořit?", říká vládce pekel Kryštofovi. „Myslím, že jo." Odpovídá nastávající světec a palcem vyhloubí v balvanu několik prohlubní a důlků. Pekelníkovi v tu chvíli vjela do všech údů ještě větší hrůza a začal od té doby přemýšlet jak se pro něj nebezpečného a silného Kryštofa zbavit. I vymluvil se na valnou hromadu v pekle, na které nesmí chybět, vyplatil mu mzdu, rozloučili se a každý si šel dále svou vlastní cestou. A čert sám sebe pak chválil, jak šťastně z toho vyváznul. Místa, do kterých otlačil světec své palce zde můžeme dodnes vidět. Místní sedláci proto skálu pojmenovali „kámen Svatého Christophorusa", nebo též Kryštofův balvan. Legenda o tomto světci se třeba připomínaná hned na začátku knihy Tajemství katedrál od Fulcanelliho.

Závěrem snad jen, že kvitovaná ochrana a úprava okolí trochu hraničí s „německou" důsledností a že ty barevné „evidenční" ochranné štítky na kamenech nejsou zas tak moc ku prospěchu věci. Ale můžeme se mýlit. A ještě něco. Letošní konjunkce planet o Zimním slunovratu umožní pozorovat na nebi útvar, který dal pravděpodobně název Betlémské Hvězdě. Naposledy se tak stalo v roce 1623, to za vlády Habsburků došlo ke státnímu bankrotu. Před tím v roce 1226, to zase Přemyslovci vtrhli do Rakous, aby rozšířili svou moc. A před tím v roce 7 př. n. l., ale to můžeme jenom tušit co dobrého se lidem stalo. Tak věřme, že teď už je to nejhorší za námi a posilujme svůj vnitřní klid, že vše má nějaký svůj vyšší smysl a snad vše že děje se správně. A neříkáme, že je to jednoduché. Ale pomáhá to.

Ať se daří. Radostný přechod do dalšího roku.

Petr a Vlaďka