Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Kamenná tvář.   

A máme tady další snímek, kde se můžete rozhodovat, nakolik autorova fantazie přesahuje realitu. Jestli nekladu příliš velkou váhu na prostinké optické klamy, a nehledám tvary a podoby tam, kde pracovala náhoda a ruka přírodní eroze. Vracím se ještě jednou k menhiru na Hradišti u Českých Lhotic, kde kdysi stávalo keltské oppidum. Víc si o něm můžete přečíst v článku v Galerii.

Píšu: „V současnosti naleznete v místech před-keltských mohyl jen novodobý kruh z osmi kamenů a jeden nevelký novodobě vztyčený menhir. Ten ovšem stojí za to - takhle krásný a perfektně fungující menhir jsem už dlouho neviděl. Čest a úcta tomu, kdo ho znovu vztyčil..."

Když jsem psal tyhle řádky a připojoval snímek menhiru, přemítal jsem, kolika čtenářům a divákům se tenhle kámen projeví. Kdo přijde na to, proč tomuto kameni přikládám takovou váhu. Proč nešetřím superlativy, ač jsem obvykle na slova chvály až příliš skoupý... Je to snad energie kamene a jeho působení na okolí? To ale na snímku vidět není, i když senzibil to jistě může poznat i z obrázku. Je to v jeho velikosti? Menhirek je docela malý, velikostí nikoho neohromí. Nebo je to tvarem? Ten je jistě zvláštní, ale současně nic, co by příroda nedokázala v tisícerých obměnách! 

Ba ne! Je to tím, že jsem tady zažil zase jednou ten okamžik, kdy se protrhne blána povrchnosti. Deset minut sedíte, zíráte na balvan a nic - louka, kámen, cvrčkové cvrkají, v dálce hřmí, už bych se měl pakovat, jinak zmoknu, bude bouřka, to je jasné už z toho vedra, a ty komáři, uff... A najednou prásk! To nebyl blesk - to se jen rozsvítilo v mé natvrdlé hlavě a svět se proměnil v té jediné chvilce, kdy se mi nějakou náhodou povedlo nakouknout za hladinu povrchnosti. Do jiného světa, kam chodí jen zvířata a šamani. A tak teď zírám na kamennou tvář Kelta v přilbě, s mohutným knírem a očima plnýma moudrosti. Na snímku to není vidět až tak jasně jako ve skutečnosti, přesto věřím, že se našli tací, kteří tvář v kameni objevili.

A opět, tak jako vždy - cenné je na tom to prozření, ten okamžik, kdy jsem obličej spatřil. Teď už ho vidím pořád, a vrací se i do mých dalších vizí. Prostě jsem měl to štěstí, že jsem potkal dalšího průvodce, který byl navíc tak laskav, že si zvolil tvář a ukázal mi jí. A jistě nejen mě, ale určitě i svým stavitelům. A vzhledem k tomu, že se nechal i vyfotografovat, znamená to, že svou podobu a pomoc nabízí i vám ostatním.   

Jiří Škaloud  

Souhlasíte, nebo máte jiný názor, či zkušenost? Budu rád, když nám to řeknete! 

Napište mejlík na info!  Díky (do předmětu pište název článku) 

nebo na skaloud@putujici.cz

   

Obyčejný malý menhirek.
A takhle pro ty, co mě nevidí..
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart