Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.
Ostrov v moři

Kunětická hora je horou jen jménem. Ukazuje nám krajinnou relativitu v praxi. Z plochého okolí Polabské nížiny vyčnívá převýšením necelých osmdesáti metrů, a dosahuje do závratných 307 metrů nad hladinu moře. Ale přesto z ploché roviny vystupuje jako ostrov z moře a tvoří výraznou dominantu kraje. Na vrcholu navíc stojí z dálky viditelný hrad, který význam i výšku kopce zvýrazňuje. Proto není divu, že zde najdeme i silné energie.  
   
Geologickou historii, složení a profil kopce si nejlépe můžeme prohlédnout na jižní straně, kde ještě v dvacátých letech minulého století fungoval velký lom. Kopec je tvořen třetihorními vyvřelinami znělce, ovšem nikdy nebyl aktivní sopkou. Stejně jako u mnoha kup Českého Středohoří se i zde jedná o původně podpovrchové magmatické těleso, vyzdvižené k povrchu třetihorní horotvornou činností. Původně neviditelný podzemní polštář lávy byl později odhalen erozní činností vody i větru a odnosem okolních měkčích hornin a nánosů. Podíváte-li se na mapu, je to krásně vidět. Labe jen zdánlivě nevšímavě obtáčí horu velikým jihovýchodním obloukem, aniž by se k ní přiblížilo, ale přesto je jeho tok Kunětickou horou výrazně ovlivněn. Před miliony let zřejmě teklo Labe zkratkou, přes Východolabskou tabuli mezi Opatovicemi a Přeloučí kolem lázní Bohdaneč, tedy tam, kde dnes teče uměle vybudovaný Opatovický kanál. V pozdějších geologických epochách, při zahlubování říčního terénu, řeka narazila na pevný zemní hřbet Kunětické hory a byla nucena se odklonit oklikou k jihu k Pardubicím. Jde o náhodný a logický výsledek rovnováhy mezi silami eroze a odolností Země, který se ale promítá i do energetické podstaty kopce a krajiny kolem.

Krajina Polabské nížiny je přednostně postavena na energii své hlavní tvořící řeky. Živel vody je v přesile, a nejedná se jen o samotné řečiště, ale i o rozsáhlé sedimenty říčních teras a niv. Dnes je Labe zkanalizováno a zahloubeno, ale dříve řeka mohutně meandrovala v lužních lesích a vytvářela řadu mokřadních území, kde nadvláda vody byla jasně patrná. I úrodné půdy polabských polí mají svůj základ v dávných lužních společenstvích a milionech let ukládání, splachování, přemísťování a promíchávání písků, blát, jílů i humusu. Říční eroze i sedimentace jsou dcery vodního živlu a ke svému původu se hrdě hlásí. Naopak, kopec vulkanické horniny se eroznímu tlaku a energii řeky vzpírá. Je dominantně postaven na živlu země a také ohně vulkanických hornin. Svým složením jsou sice vulkanické horniny prazákladem všech těch kamenů, štěrků, písků i bláta, ale v cyklu proměn hornin mají k říčním sedimentům ještě velmi daleko. Ve věčném koloběhu proměn tak vulkanity stojí k sedimentům na protilehlých stranách horninových cyklů. Vyčnívající vulkanický kopec tedy má i silné geomantické projevy protikladu ke svému okolí. Je opravdovým ostrovem, ostrovem dominantních a vzdorujících zemských a ohnivých jangových energií v moři submisivní, ale trvale působící energie vody. A proto je i působení energetických míst na Kunětické hoře zajímavé a kontrastní, zejména pokud jste zvyklí na klidné, všesměrné a nezkoncentrované energie řek a vodních nížin. Protiklad je náhlý a rychlý, při krátkém výstupu nahoru si můžete opravdu připadat, jako když vystupujete z vody na souš ostrova.

Hry živlů
Ptát se řeky, proč teče zrovna tam, kde teče, je pochopitelně nesmyslné. Vždy se dozvíte jen něco o dočasné rovnováze mezi působícími silami. Nikdy nejde o konflikt vůlí a přání, nebo dokonce o souboj. Ani v hučících peřejích, ani ve vodopádech nejde o boj vody se zemí. Beztvará voda přijímá tvar podle pevných skal, a současně voda tvaruje samotnou skálu. Oba živly si tak poskytují fyzickou podobu, tvar i vzhled. Vzájemně se obohacují a obdarovávají. Živly spolu nesoupeří, jen se svou silou o sebe opírají. Tam kde jeden ustoupí, druhý jde vpřed. Nesmí zůstat prázdný prostor. Výsledek je vždy dobrý, ať je jakýkoliv. Živly někdy spolupracují, jindy jsou v rovnováze protikladů. Harmonie je vždy dlouhodobá, ač proměnlivá. Náš lidský pohled dává vztahu živlů podobu spojenectví nebo soupeření, ale není tomu tak. Zdánlivé konflikty mají vždy vyšší cíl. Lokální nadvláda jednoho živlu může být důležitá z hlediska vyššího harmonického celku. Navíc jde o rovnováhu dlouhodobou, a to i z hlediska plynutí geologického času planet Země. Co z takového pohledu znamená dočasná převaha ohně a větru v pouštích? Nebo vichřice, zemětřesení či záplavy, existence současných moří, sopek, emisí i teplotního znečistění? Přemnožení lidského druhu či jiné přírodní katastrofy? Obávám se, že nic. Celková dlouhodobá rovnováha je narušována tisíci větších i menších odchylek, ale vždy byla, je i bude znovu nastavena. Že to může trvat miliony let a že to lidstvo nepřežije? No a co to znamená? Z tohoto pohledu je naše lidská existence na povrchu planety velmi krátká. Je podstatná, ale není nenahraditelná.

Hry lidí
Energetická místa v krajině existují odjakživa, jsou jakýmisi uzly, v kterých se soustřeďuje krajinná energie. Vznikají přirozeně i bez lidského přispění, a trvají tak dlouho, dokud se dané místo nerozpadne v prach. Pak se bez lidského zásahu přirozeně přesunou do jiného vhodného místa. Z tohoto pohledu se lidská činnost na původních energetických místech planety zdá být zdánlivě nepodstatná a krátkodobá. Náš antropocentrický pohled na svět nás svádí k poměřování kvality míst podle našich kriterií, činů a potřeb. Nebo jinak řečeno, hledáme v  trvalých přírodních energetických místech lidská měřítka hodnot, kriteria spravedlnosti, práva, etiky i filozofie. Zdá se to být marné, ale není tomu tak. Stejně jako archeologie či geologie, může i geomantie odkrývat různě staré vrstvy a úrovně působení. Místa mohou a často jsou využívána lidmi tzv. od „nepaměti", a proto jsou zatížena historií toho, co se tam odehrávalo v posledních desítkách či stovkách tisíc let. Jaké reálné i imaginární civilizační vrstvy a nánosy tam lidé přinesli, jaká přání, motlitby, oběti, skutky milé i násilné, jaká magie, obřady i profánní skutky či věda se tam odehrála. K přírodním událostem a zemské podstatě místa se přidává lidské působení. Místo je mnohovrstevné, mladší a silnější události překrývají to starší a slabší... I proto se stává, že lidé prožívají působení míst různými způsoby. Někdo přednostně vnímá silné a relativně nedávné události lidských činů, v nichž svou silou bohužel vynikají většinou hlavně ty negativní. Místa pak se často stávají místy obětí a neusmířené smrti, násilí či náboženské zvůle. Ale jiný člověk může vnímat krásu, přírodu, ducha skal i rostlin, tedy dary a poklady přírody i Země.

Kunětická hora je toho dobrým příkladem. Bytostná podstata kopce se tady s lidskou činností hodně míchá. Vrchol byl jistotně využíván jako sídlo i pozorovatelna už v pravěku. Jde o dokonalé místo pro loveckou skupinu. Prokazatelné archeologické nálezy svědčí o osídlení v době bronzové i železné. Kopec byl původně nazývaný Holá Hora, což nepochybně svědčí o odlesnění vrchu. Snad už v roce 838 jistý Kunak měl založit pod Holou Horou vesnici Kunatice a následně na kopci Kunatický hrádek. Historickou jistotou je, že pozůstatky rozsáhlého ranně středověkého hradu, který na vrcholu dnes najdeme, jsou původem ze čtrnáctého století. Později hrál hrad významnou roli v husitských válkách, kdy byl stavebně uzpůsoben k zimování polních husitských oddílů, o něco později patřil Jiřímu z Poděbrad a od konce patnáctého století pak Pernštejnům. Byla to jedna z nejlépe chráněných a největších hradních pevností u nás. Přesto byl za třicetileté války dobyt Švédy. Coby pevnost byl přirozeně vždy centrem agresivity i obrany, válek, prosazování síly, poprav, zabíjení a násilí. V moderní historii zase kopec z poloviny podlehl těžbě kamene. Před úplným zničením hrad i kopec zachránil pardubický Muzejní spolek, který hrad v roce 1919 koupil. Přesto byl těžbou velmi poničen, a i v moderní historii byl hrad dlouhodobě uzavřen až do roku 1992. Dnes je zase jinak - pozůstatek lomové stěny a původní dobývací prostor je chráněn coby lokalita výskytu vzácných brouků a rostlinných společenstev. Pyšníme se tím, jak příroda využila a zabydlela naše smetiště? Hrad je národní kulturní (sic!) památkou a míří sem řada výletníků a turistů. Prohlížíme si hladomorny a mučírny a obdivuje válečné pevnosti. Je až úzko z těch proměn lidského myšlení a působení. Je pěkné, když se to zlé k dobrému obrací, ale je třeba chápat, že velmi snadno to může být i naopak. Často dokonce s naší velkou ochotou a přesvědčenou zaslepeností, kterou pozbýváme jen za cenu ztrát životů a iluzí.

Těžko věřit, že by se všechny ty masivní lidské zásahy neprojevily do energií zkoušeného kopce. Ale přesto - tisíciletí všeho toho našeho lidského působení leží na stovkách milionů let původní krajiny a energii matky Země. Co je momentálně silnější, to je otázka. Ale to, co je trvalejší, to už otázka není. Tam je odpověď jasná. Zajímavé a silné místo najdeme v areálu hradu, kousek od studny a druhé brány. Směrem k severovýchodu od ní je dnes malá skalka, která kdysi byla dozajista zakrytá hradní zástavbou, ale dnes je už zase holá. Býval tu severovýchodní bastion pevnosti a možná stáje nebo třeba šibenice... Místo je přístupné i když je hrad uzavřen, a pokud ho navštívíte mimo návštěvní hodiny, jde o poměrně klidné místo s vyhlídkou do Polabí kolem Opatovic. A když se soustředíte i na to, co se děje pod vámi, zjistíte, že jde i o dobré a silné meditativní místo. Lom se před našimi zraky milosrdně skrývá na druhé straně kopce, díváte se na hrad, lidi, historii i sama sebe tak trochu z odstupu. To je vždy dobrá cesta k nestrannosti a spravedlivému soudu. A tak možná v tom dlouhém harašení zbraněmi, do všech těch válek a bojů zaslechnete i tichý dětský smích a ucítíte vůni třešní. Není to nic zvláštního, třešní je tu plno a děti sem s rodiči chodí na výlety... Ale pokud to bude v zimě, tak se vám možná připomíná jedna zdejší pověst o dětech zdejšího krčmáře, které kdysi pomohli vyléčit nemocného Jindřicha, syna Viléma z Pernštejna, a to s pomocí třešní, které mu nosili na hrad. Snad ho uzdravili třešněmi, snad dětskou láskou, optimismem, nadějí a přátelstvím. Na základě této staré pověsti od středověku pardubičtí minorité organizovali třešňové slavnosti. Takové posvícení v červnu bylo neobvyklé, ale o to víc se na něj všichni těšili. Ať už je pověst skutečná, či vymyšlená, pravdou je, že Třešňové slavnosti se konaly ještě na začátku minulého století a na svazích Kunětické hory vždy kvetly sady třešní. Ostatně najdeme je zde dodnes. V prostoru bývalého lomu byla po skončení těžby kamene vysázena třešňovka a staré a vykotlané třešně jsou dnes nejen zdrojem sladkých plodů, ale i domovem vzácných brouků. A tak, možná pro dětský úsměv, pro radost brouků, pro naše dobré skutky, kterými se snažíme odčiňovat ty špatné, možná pro naši lásku, víru a naději, se v srdci Matky Země od počátků času stále nachází základní dlouhodobá harmonie a dosud trvající vůle, chtění, láska a podpora naší činnosti na její kůži. Nekazme si to.

Jiří Škaloud
Kunětická Hora
Krajinná dominanta
Stará třešňovka
A hrad
Poddolovaný
Na hrad!
Genius Loci
Genius Tempori
Dolů i nahoru
Energetické místo
Pohled na Opatovice
Od jihu
designed by Panavis & Panadela | contents ©2022 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart