Cestou na vyhlídku na Stožecké hoře můžeme navštívit dřevěnou kapli zasvěcenou Panně Marii. Legenda praví, že kapli nechal postavit v roce 1791 Jakub Klauser, kovář z Volar, jako poděkování za zázračné vyléčení očí u lesního pramene, nad kterým byl obrázek Panny Marie s dítětem. Původní obraz byl poté převezen do kostela ve Volarech, kde byl zničen při požáru. Poutní místo s kaplí a zázračným pramenem se těšilo tak velké oblibě, že byl namalován nový obraz a pořádány poutě. Po druhé světové válce a odsunu zdejších obyvatel byla kaple ponechána svému osudu. Genius loci místa je zde natolik silný, že původní němečtí obyvatelé si jako nové poutní místo postavili téměř identickou kapli v nedalekém Philippsreutu. Značně zchátralá Stožecká kaple byla obnovena po roce 1989, a obnovena byla i každoroční pouť 15. srpna na svátek Nanebevzetí Panny Marie.

Vydáme-li se na cestu, brzy zjistíme, že naše vnitřní rozpoložení zrcadlí proměny přírody kolem nás. První část cesty vede hustým smrkovým lesem a postupně v nás navodí pocit větší vážnosti. U mohutného buku na odbočce vedoucí ke kapli se nám dokonce může zdát, že jsme laskavě vybízeni k odložení našich světských problémů a obrácení pozornosti dovnitř. Případně k něčemu většímu, co nás přesahuje, ať už je to Bůh, Vesmír, či Příroda, kde můžeme hledat oporu a naději v lepší zítřky nebo odpovědi na smysl naší existence. Budeme-li chtít, jsme zde zváni k vnitřní proměně, kdy se můžeme z turistů stát vědomými poutníky na cestě za hlubším poznáním sebe sama.

Smrky postupně nahrazuje smíšený listnatý les a cestu lemují veteráni, namísto vojenských hodností však nesou modrobílé turistické značky. Jsou to přímí potomci původního pralesa, který zde rostl ještě v 18. století. Stromy v sobě nesou moudrost svých předků, a mnozí z nich pamatují doby, kdy kolem procházelo velké množství poutníků. Nyní přichází lidí méně, a také jejich záměry a cíle se proměnily. Dříve byla hlavním cílem kaple a pouť. Teď je to spíše o zdolávání překážek a kopců vlastní silou, a hlavním lákadlem je selfie na vyhlídce ze Stožecké hory. Stromy mají pochopení, nesoudí, ukazují cestu všem bez rozdílu, a možná poutníky i laskavě povzbuzují: „Vítejte, kráčíte správně."

Odměnou za výstup je pohled na pohádkově malebnou dřevěnou kapli Panny Marie. Podobně jako v životě, i zde platí, že cesta může být někdy důležitější než samotný cíl. Proto nespěchejme hned ke kapli, ale dovolme si zastavit se na prostranství před ní, rozhlédnout se, a vychutnat si blahodárné a léčivé působení okolního prostředí. Možná se nám po chvíli začne zdát, že ticho prokládané zpěvem ptáků se postupně prohlubuje a zdánlivě začíná prostupovat vším kolem. A spolu s tím se může dostavit pocit, že jsme tu správně. Jako když se vracíme domů, kde nás laskavě a s otevřenou náručí vítá někdo, kdo nás má rád. Prožitek bezpodmínečné lásky a přijetí, doprovázený často i pocitem štěstí a vděčnosti, je spojován s přítomností mateřsky laskavé energie Panny Marie.

Možná, že k nám i promlouvá, skrze zpěv ptáků či šumění větru v korunách okolních stromů. O tom, že nás všechny bez rozdílu nekonečně miluje, hlubokou Láskou Matky milující své děti. A že s námi soucítí, protože vnímá veškerou naši lidskou bolest a utrpení. A také plně věří v nás a naši budoucnost, možná více než my sami. S nadějí, že se i nadále budeme rozhodovat především srdcem, neboť „Láska je tou nejlepší odpovědí na všechno, co k nám ze světa přichází."

Při pohledu dovnitř do kaple často poutníci zjistí, že špatně osvětlený obrázek Madony s dítětem se nachází až kdesi vzadu na oltáři, a pletivo ve dveřích je příliš husté na focení. Odvracejí se pryč s pocitem, že to přece nemůže být všechno. Nápis na tabulce vedle dveří nám trochu napovídá: „Maria, ochránkyně Šumavy, pros za nás". Možná se můžeme zkusit podívat dál za hmotu kaple, na to, co vlastně představuje. Co kdyby naše cesta mohla být opravdu završena pohledem dovnitř? Ovšem nikoliv do potemnělé kapličky, ale do našeho srdce, kde odpovědí může být právě třeba láska, soucit nebo tolerance.

Vedle kaple je na kamenném podstavci kříž, pod nímž stojí Kristus, který v náručí láskyplně objímá celý svět, a nás spolu s ním. Na podstavci je i neuměle vytesané srdíčko, jedna strana je nápadně větší než druhá. Zkusme ho pohladit s myšlenkou, že i takhle šišaté je vlastně krásné. A třeba se v odpověď radostně rozezpívá naše vlastní srdce. O tom, že opravdová Láska nedělá rozdíly, a můžeme být plně milováni i se vší naší domnělou nebo skutečnou nedokonalostí.

Vpravo od kaple vyvěrá pramen a z dřevěného korýtka zde kape voda do nádrže. Nádrž je po dešti zakalená, ale dá se zde pokleknout a nechat si postupně natéct vodu přímo do dlaní. Voda přináší informaci, čím cestou k nám prošla, chutná měkce, lesní půdou, mechem, dřevem... Co kapka, to koncentrovaný elixír živosti a radosti, s nadějí na uzdravení a lepší zítřky, bez trápení a bolesti. Můžeme tady s pokorou poprosit o uzdravení harmonie těla, mysli i ducha nebo jen o uhašení žízně. Víra, naděje a láska nejsou jen mariánské symboly katolické víry, ale tvoří základní trojúhelník harmonie našeho štěstí a spokojenosti, ať už věříme čemukoliv.

Cesta pokračuje dál na Stožeckou skálu, kde je přítomna převažující mužská energie. Modrobílý trojúhelník symbolizující vrchol a také vítězství z dosažení cíle nalézáme na kmeni mohutné jedle, stojící u vyhlídky jako voják na stráži. Při vichřici přišel o větší část koruny a kůry, ale vypadá, že je odhodlán plnit svou funkci ochránce vyhlídky do posledního dechu a jehlice. Času už mu možná mnoho nezbývá, ale po pár prožitých staletích je, na rozdíl od nás lidí, smířen s konečností hmotného těla a smrti se nebojí. Ale když procházíme kolem něho, můžeme zkusit pohladit rozpraskanou šedobílou kůru, a uznale prohodit něco jako: „Dobrá práce...". Třeba nás také na oplátku pohladí, až nás zahřeje u srdce.

Na skalní vyhlídce se nachází i malá mýtinka, jako taneční parket pro víly. Při pohledu do malebného údolí Studené Vltavy můžeme mít pocit, že profukující mírný větřík nás laškovně tahá za oblečení. Nebo se snad kolem radostně prohánějí jemnohmotné vzdušné bytůstky a zvou nás ke společnému tanci? A když se zaposloucháme, můžeme mít pocit, že i zpívají. O tom, že vše na světě je proměnlivé a pomíjivé. A proto je třeba tančit životem naplno, radovat se a smát, dokud můžeme. A když prožíváme život tak, jak nejlépe umíme, zároveň přispíváme tím nejlepším ze sebe do kolektivního vědomí nás všech. Pojďme si z nich vzít příklad a inspiraci. Ne(jen) kvůli nám samotným, ale kvůli nám všem.

S láskou,

Tereza