Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Fyzická bolest jako (nezbytný) průvodce na duchovní cestě?

Věnováno mému bratru a druhu na cestě poznání

Kolikrát slýchávám: „Já ti trpím již kolik let a ne a ne se to pohnout k lepšímu. To je ale jistě tím, že jsem nastoupil duchovní cestu a ta si žádá bolest. Nejsem v tom sám, ostatní to kolem mě mají stejně, nebo nějak podobně."

Vstávají mi ale hrůzou vlasy na hlavě, když nějaký „duchovní člověk" prohlásí mladému adeptovi na cestě poznání: „Ta bolest (utrpení) tě bude provázet několik let. U mě to taky tak bylo, prošel jsem tím a ty tím musíš taky projít. Bez toho to nejde." A vysoká duchovní bytost se obrátí od adepta řešit věci všehomíru.

Je to nutné? Musí nás bezpodmínečně bolest na naší cestě poznání provázet? Musí nám být družkou? Nebo to jde zařídit jinak? I položil jsem si otázku, proč nás bolest na fyzické úrovni provází. Co nám signalizuje? Víte, měl jsem v tom zmatek. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe, jak to vlastně doopravdy je. Porůznu. Někoho provází, jiný ani neví, že existuje. Tak kde je spravedlnost? Podobné otázky mi vířily hlavou a marně jsem na ně hledal odpovědi. Pomalu a jistě jsem začínal objevovat, že bolest není trest, ale prostředek. Prostředek komunikace, upozornění. Trest si z ní děláme my sami - možná, že i zbytečně. Upozorňuje nás, že něco neděláme tak, jak bychom měli. Že nám něco uniká, nebo my unikáme před něčím. Máme se něčeho zbavit, nebo naopak přijmout? Názor? Myšlenku? Staré a již nefunkční vzorce našeho zaběhlého života? Bolest je jakýmsi policajtem, který hlídá, abychom nesešli na scestí. Pokud na scestí sejdeme, jemně nás upozorní. Pokud ignorujeme, upozornění se opakuje, v případě naší další ignorace zesílí, až nás může i paralyzovat, aby jedinec měl dost času zpytovat svědomí, proč se tak stalo, kde udělal chybu a jak ji napravit. Silná káva.

Průsečík výše uvedeného a mnoho jiného nám bolest signalizuje. Je znamením, že něco v našem životě děláme špatně, máme něco, nebo i nás samé, změnit. Je v podstatě takovým indikátorem, že je ještě čas vše změnit a jít novou cestou, jak se od nás žádá. Víte, ono se to někdy velmi těžko rozpoznává, že pomocí bolesti našeho fyzického těla k nám hovoří naše duše, která nad námi bdí, hlídá nás a všemi možnými prostředky koriguje naše kroky ke správné cestě životem. Ona je tím policajtem, ona je tím strážným psem, který na nás neustále dozírá, abychom v životě našli naplnění a prožili jej tak, jak máme.

Každý z nás je jedinečný, každá duše je jedinečná a každá taková jedinečná duše volí své jedinečné postupy, jak nejlépe to své fyzické tělo - vědomou mysl - upozornit na to, že sešlo na scestí. Upozornit na existenci duše a na to, že pokud jí bude člověk naslouchat a řídit se jejími radami, již nikdy nemusí pocítit bolest. Ani tu fyzickou. A je jedno, jestli upozorňuje fyzickou bolestí, nebo jinými prostředky v životě člověka. Vše směřuje k jednomu cíli - rozpomenutí se.

Nemožné? Možné. Našel jsem ve svém okolí několik fyzických těl, které duším úspěšně naslouchají. A jestli k tomu museli zažívat bolest? A je to opravdu tak nutné?   

Libor Domas

designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart