Líska na valech a sv. Vojtěch

● Kostelec nad Černými lesy ●

Tato oblast, panství, patřilo kdysi rodu Slavníkovců a dle legend zde původní kostel měl založit sám patron české země sv. Vojtěch (Adalbert). Jméno pro nedaleké osídlení/město bylo pak odvozeno od latinského názvu pro opevněný kostel a polohou místa na vyvýšené pláni obklopené jedlovými, smrkovými a habrovými lesy, z dáli se jevící černě, ač skoro stále zelené. První písemná zmínka o místním gotickém hradě, který r. 1548 vyhořel, pochází z let 1348. Následně v dalším roce po požáru začal být hrad přestavován na renesanční zámek. V období přechodu gotiky do renesance se stává majitelem Jaroslav Smiřický, jenž nedaleký prastarý a zchátralý kostel nechává v letech 1568-69 částečně zbourat a přistavuje novou kapli zasvěcenou našemu světci. Kaple je pak se zámkem spojena krytou chodbou nesoucí se nad hlubokým příkopem. Zámek v současnosti patří státu a je propůjčen ČZU v Praze, která zde provozuje školící středisko Fakulty lesnictví a dřevařství. Náš dnešní cíl roste na původních obraných valech v areálu současného zámku a není tam sám.

Líska, Corylus, tento rod čítá okolo deseti druhů keřů a nižších stromů. Zejména pak pro plody - jedlé oříšky - se pěstuje líska americká (C. a.) a evropská líska obecná (C. avellana). V obchodech pak převládá spíše líska největší (C. maxima) pěstovaná v černomořských oblastech Turecka. Indiáni tradičně lísku využívali jako surovinu, lék i potravinu, nejen jako listové krmivo pro dobytek. Vyráběly se z ní košíky i paličky na bubny. V Evropě ještě v 19.-20. století vycházkové a jiné hole, nebo troubele k fajfkám. Oblíbené lískové oříšky obsahují na 60 % tuků a 20 % cukrů a používají se při výrobě čokolád a jiných cukrovinek. Zároveň slouží jako dobrý zdroj bílkovin, draslíku, hořčíku, vitamínu E a vápníku. Listy pro obsah taninu se stahujícím účinkem se používali při střevních a průjmových onemocnění. Olej jako složka masážních olejů na suchou a vrásčitou kůži. K lísce se váže mnoho mýtů, bájí a legend. Jedná se o mystický strom poskytující ochranu před magií a zlými silami. Lísková berla v rukách vyvoleného otvírá Zemi, svolává její energie a živly. Pracuje s ohněm, vodou i prameny, přes vzduch komunikuje nejen s Univerzem ale i předky. Zahání hady i jiné potvory (sv. Vojtěch, sv. Patrik, Prokop, praotec Čech) a v rukou mnoha dalších jiných světců dělá různé divy a další zázraky. Od našich slovanských předků se nám dochoval starý název lštění (viz. 2x web). Říkalo se tak kopcům zarostlými lískovými lesíky, jež poskytovaly nejen stín a pastvu pro dobytek. V původním latinském výrazu pak jméno pro lísku připomíná rozpustilého lesního boha Silvana. V keltské tradici lůžko zemřelého bylo vyhotoveno z lískového proutí a strom samotný nazývali Keltové Stromem poznání. Později časem se pak lískové pruty zapichovaly přímo do hrobů. Král Artuš a jeho druhové v mýtech o hledání božského dítěte, syna Velké Matky, nalézají po dlouhé cestě chlapce u bájné studánky pod lískovým stromem. Moudrost lísky není moudrostí zkušenosti a vysokého věku, ale oblastí nevinnosti a prostoty. V symbolice představuje kouzla a hravost. V astrologii je spojována s Merkurem a jeho planetárním andělem Rafaelem. Poslem bohů a nejrychlejším archandělem, spojeným se živlem vzduchu a rtutí, s Hermésem i Thovtem. Papež Pius II. (1405-1464) rok před svou smrtí velebil lískové háje v albánských horách, že poskytují domov nymfám a múzám. V Německu, ještě v 19. století se do kostela mohli nosit jen oloupané berle a hole, protože se věřilo, že pod kůrou by se mohly ukrývat čarodějnice.

Líska na valech v Kostelci n. Černými lesy se tajuplně usmívá. Jedná se o nepůvodní druh z Kavkazu a oblastí jižní Evropy a jihozápadní Asie. Lísku tureckou, Corylus colurna, označovanou u nás jako příležitostně se vyskytující neofyt, která byla k nám přivezena někdy kolem roku 1865. Jedná se tedy o jednu z prvních u nás vysazenou. Její oříšky jsou menší a tvrdší než u lísky obecné, jsou však stejně chutné a výživné. Její stáří je odhadováno přes 150 let, s průměrem kmene okolo 265 cm a výškou 19 m. Patří k jedněm z mála chráněných a přeživších. Na konci 20. a začátku 21. století byl tento druh stromů napaden neznámou chorobou, a i přes různé snahy o záchranu nakonec uschly.  Někde zůstaly jen ořezaná torza, jako sochy. Ve Strahovském klášteře rostla nejstarší svého druhu v Praze, další v Trojském zámku, nebo na Petříně u hvězdárny (r.2007+ a foto z r.2012), či líska Karla IV. v lázních Toušeň (r.2007+) na místě bývalého zámku, místech, která rád císař navštěvoval. Nebo třeba v Ronově nad Doubravou (r.2007+ a foto z r.2011), kde torzo stojí dodnes. Ta naše na valech v Kostelci nad Černými lesy tu není sama, dobrou společnost a rozptýlení nad osudem členů jejího kmene jí dělá též chráněný a statný dub letní sloupovitý o průměru kmene okolo 310 cm a výšce 17 m. Naše líska se o něj může vždy opřít a najít podporu. Vytváří zde harmonický pár, kdy dub to tahá nahoru a líska zas dolu. A jaké je její hlavní poselství...Vždy můžeme začít znovu, kdykoli a hned, můžeme změnit sebe, a ne svět. Energie místa u kaple je rovněž úžasná. S vlastní aurou, pod nejvyšší harmonií se zde objevují oba zemští draci. V tichosti a spolupráci s výhledem na zdejší krajinu. A Vojtěch se jen usmívá...☺ nic je víc než nic.

P.B.