Jmelí

Jsou tradice, které se uchovaly a přenesly přes staletí a tisíciletí. Jedna z  nich, která se prolíná věky, je uctívání jmelí. Slovo uctívání by snad někomu mohlo znít v současné době příliš religiózně. Většina lidí, kteří si jmelí na vánoce kupují, by spíš použila slovo zvyk. Vánoční zvyk - jmelí zavěsit, políbit se pod ním. Pěkná tradice.

Ale pojďme se zamyslet, kde ta obliba vznikla a proč trvá? Proč zrovna tahle rostlina? Co je na ní tak přitažlivého? Že by to byly léčivé vlastnosti? Ty jsou u jmelí uznávány napříč časem a moderní věda mohla tyto účinky jen potvrdit. Z rostliny se získávají látky k výrobě léčiv proti arterioskleróze, podporující imunitní systém a také se používá jako podpůrná terapie při léčbě rakoviny. Snižuje následky chemoterapie.

Poslední výzkumy ovšem objevily u jmelí vlastnost, která se zdá být na hraně vědy a magie.  V mitochondriích jmelí chybí geny, které řídí dýchání na počátku buněčného řetězce. U žádného jiného organizmu na Zemi se nepodařilo nic takového pozorovat. Podle dosavadních znalostí by jmelí vlastně nemělo vůbec dýchat a tedy ani existovat. Naštěstí to netuší a zdatně prosperuje. Že by to našim předkům bylo známo? Snad proto patřila mezi hlavní kultovní rostliny?  Kdo ví?  Napojení na přírodu jim můžeme jen závidět.

Nejčastěji se přisuzuje  obliba jmelí keltskému etniku. Představa, že druidové jmelí sklízeli zlatými srpy bude asi pravdivá jen z části. Kolik by vážil srp vyrobený ze zlata? 
Ale že jmelí uctívali jako posvátnou rostlinu je fakt. Možná i proto, že i oni viděli hranici mezi magickým a reálným světem stejně tak křehkou. I tehdy se jmelí sklízelo kolem Slunovratu a  věšelo se nad vchod obydlí. To proto, že věřili, že spolu s  břečťanem a cesmínou lákala  tato věčně zelená trojice rostlin dobré duchy, aby se v domě ukryli před zimou. Jmelí pro ně také tvořilo ochranu proti požárům, bránilo přístupu zlým silám, posilovalo plodnost všeho živého. A stejně jako nám i jim  přinášelo štěstí. Písemné záznamy Keltové nepořizovali, ale přesto nějaké důkazy existují.
Na území Čech existuje lokalita, kde je archeologicky doložena manipulace se jmelím  keltským obyvatelstvem. Při  odkrývání zásobárny na vodu na vrcholu hory Vladař byly kromě jedněch z nejstarších semen setého máku nalezeny i snítky jmelí.
Na keltském oppidu v německém Glaubergu byla vykopána pískovcová socha v životní velikosti, známá jako princ z Glaubergu. U jeho hlavy ležela zvláštní čelenka z přírodních materiálů, z kůže, dřeva a drátu. Objevila se teorie, že by se mohlo jednat o napodobení dvou koncových lístků jmelí, které svým tvarem připomíná. Jeden je o něco menší než druhý. (viz obr.) Stejně jako u rostliny. Písemné záznamy o obřadním zacházení se jmelím keltskými druidy se zachovaly u Římanů. Psal o nich například Plinius Starší (23-79 n.l.), filosof, historik a válečník. Na obraze, který nakreslil, druid v bílém hábitu ořezává srpem jmelí.

Germáni a Vikingové na této rostlině obdivovali opačné spektrum vlastností. Dle jejich mýtu byl pomocí větvičky jmelí usmrcen jinak nesmrtelný sluneční bůh Baldr, syn Odina a Friggy.
Staří Řekové jej používali jako prostředek proti uřknutí a uhranutí a také věřili, že otevírá bránu do říše mrtvých. V Norsku bylo vnímáno jako znak míru. V Rakousku lidé věřili, že jmelí zavěšené nad štědrovečerním stolem přinese bohatou úrodu a bylo zaoráváno do první brázdy. Irové si z větviček jmelí splétali náramky nebo amulety pro štěstí. Zavěšené nad vchodem do irského domu nabízelo pozvání k jídlu. Ve francouzské části Švýcarska nosily nevěsty na hlavě věneček z klasů ječmene, květů sporýše a větviček jmelí pro zajištění plodnosti. Ve Walesu se to jak bude šťastný rok hodnotilo podle úrody jmelí. Pokud ho narostlo málo, pak se ani štěstí mnoho neurodilo. Ještě že v Anglii této pověře nevěří. Jmelí je tam v současné době chráněno. Roste zde především  na jabloních a hrušních. Ovocné sady jsou zde zdevastované, z původního stavu jich zůstalo pouze kolem dvaceti procent. Farmáři jsou motivováni k výsadbě nových stromů, tak aby se jmelí mělo kde rozrůstat. Na vánoce se Angličané líbají pod jmelím dovezeným  z pevniny.

Jak se s pohanským uctíváním jmelí vypořádala církev? Dle raných křesťanů se traduje, že dříve bylo jmelí mohutný strom. Josef z něho vytesal kolébku pro malého Ježíše,  Římané pak z téhož vyrobili kříž, na kterém byl Ježíš ukřižován. Jmelí se tak zastydělo, že seschlo a stal se z něj drobný keřík. Od té doby rozdává radost všem, kteří pod ním projdou, aby si pověst napravilo. Dříve se jmelí nazývalo dřevo kříže (Lignum crucis). Způsob obživy keříku pak pro ně znamenal symbol přijímání Kristova těla a krve. Jmelí se totiž vyživuje dvěma způsoby. Od svého hostitele si bere jen minerály a vodu. Stavbu svého těla si zajištuje pomocí fotosyntézy (Jmelí je poloparazit).

Co ještě přispělo k tajemné pověsti jmelí? Obtížně se získává. Není možné ho jen tak utrhnout. Vše co získáváme s překážkami a námahou nabývá v našich myslích na hodnotě. Žije mezi nebem a zemí. Země se nedotýká ani kořeny. Roste "vzhůru nohama" a do strany.  Jeho semena klíči za světla, jako u málokteré rostliny.
Poupata najdeme na jmelí už v květnu, ovšem květů se dočkáme až v únoru, a bílé bobule podobné perlám dozrávají uprostřed zimy následujícího roku. Za nepříznivých podmínek, kdy dozrává máloco.
Jmelí je prostě jiné. Někomu se může zdát, že se vzpírá nastaveným pravidlům a není to jeho nejoblíbenější rostlina. Někdo ho může obdivovat jako symbol odvahy a svobodomyslnosti. Jmelí ale ze svého nadhledu přeje lásku a štěstí všem.

Zcela odlišný názor na jmelí budou mít zahradníci a lesníci na Moravě, kde je v poslední době silně přemnožené a ničí stromy.  Zatím se nenašel způsob, jak zajistit optimální soužití. Ale roste jen tam, kde mu to podmínky dovolí. Tedy na oslabených stromech. Ale to už je jiný příběh.

Pokud nám tato magická rostlina zprostředkovává napojení do vyšších sfér, tak jak to keltští druidové tvrdili, pojďme toho využít. Je ten pravý čas.

Čas vánoční, čas slunovratový.

Iva Danková