Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Čarování v Českém krasu.

Dnes jen tušíme, jak vyznavači kultů matky Země využívali místa, kde Země je otevřená a vodou pramenů můžeme léčit naše bolesti. Pohanské kulty dávno vytlačilo křesťanství, ale Země i prameny - ty jsou tu otevřené i dnes...    

Archeologické nálezy z doby kamenné, předpokládaný keltský kult posvátných bílých koní bohyně Kotyz či Epony, stopy magických praktik a rituálů v jeskyních - to vše je skutečná i esoterická realita Českého krasu. A co o tom vypráví samotná voda? Zkusme si poslechnout její zprávu z hlubin časů i Země... 

Kodská vyvěračka.  Bába Koda byla podle pověstí čarodějnice, která jezdila za temných nocí krajem. Sídlila v jeskyni ve stráni nad Kodou, kde se odehrávaly magické rituály. To vám potvrdí každý druhý senzibil. I existence silného pramene na Kodě je nepřímým potvrzením, že tato krajina byla rituálně využívána. Prameny totiž nikdy nenechaly žádného keltského druida chladným. Novodobá realita je ovšem trochu jiná. Pramen na Kodě je zachycován rybníčkem a voda sloužila k pohonu mlýnu, stojícího na obrovském nánosu travertinů. Ve vodě je dnes bohužel velká koncentrace dusičnanů, což způsobuje, že nezamrzající rybníček je plný řas i mikroorganizmů a kazí nám tak dojem z čisté vody pramene. Ale u výtoku z nezbytné kapličky je ještě voda čistá, vstřícná a upovídaná... První, co mi připomněla, byl kupodivu vtip. 

„Jeskyňář je ten kámen, co se nejvíc hýbe."  Smysl tohoto jeskyňářského vtipu ocení zejména ten, kdo někdy viděl speleology po akci. Obaleni blátem z jeskyní od hlavy až k patě opravdu splývají s jeskynními balvany. Ale vzápětí mi bleskne hlavou, že tahle asociace vlastně není myšlena jako vtip! Vždyť přece hovoří o tom, že vápence vznikly z těl a schránek kdysi živých tvorů! Vápenec je produkt přeměny organického života na anorganickou hmotu. I proto má k živým tvorům nejblíže z celé minerální říše. Území krasu je tedy jakýmsi propletencem živého a neživého. Položivý kámen se rozpouští v objetí živé a přec anorganické vody, aby se následně dostal zpátky do živých těl. I v chemickém složení uhličitanu vápenatého je tento svazek vidět. Ze čtyř základních stavebních prvků života jsou v uhličitanech obsaženy dva - uhlík a kyslík. A ve vápenci se spojují chemickou vazbou s vápníkem. Tento velice reaktivní kov je jedním z minerálních prvků, který nejvíce využíváme. Nejen pro stavbu našich kostí, ale také pro stavbu našich přehrad, mostů a dálnic. Bez vápníku bychom nikdy nezdvihli hlavu k nebesům a také naše civilizace (byla-li by nějaká) by vypadala úplně jinak. Koloběh vody i vápníku stírá hranici mezi našimi kostmi a vápencem. Živel vody s živlem země spolupracují v přírodě i v našich tělech podle zákonů chemie. Je zajímavé, že základní působení živlových energií se dá vystopovat ve všech dějích kolem nás. Ať už v chemických či fyzikálních procesech, nebo v genetice a organickém životě. Kombinatorika základní čtyřky ve spolupráci s „pátým elementem" - to je hermetický základ našeho organického života. A tak se i „koloběh vápníku" dá popsat pomocí změn živlových energií. Déšť pronikající pod zem ztrácí oheň i vzduch. Voda rozpouští vápenec (zvyšuje zemské energie), a tedy neutralizuje vlastní kyselost tvorbou nasyceného roztoku. V jeskyních zase dochází k odpařování vody, a tedy opětovným zvyšováním energie vzduchu voda reaguje vyloučením země - moderně řečeno reaguje sedimentací v sintrech. A ve vývěrech na povrchu je to ještě markantnější - slunce opět dodává chybějící energii, dochází ke zvýšení teploty, a současně opět ke zvýšenému odparu. Také rostliny (život - pátý element) odeberou z vody část oxidu uhličitého. Voda na to reaguje další sedimentací - tentokrát v podobě travertinů a pěnovců. Látka se usazuje na tělech rostlin i na jejich zbytcích a v průběhu věků vytváří porézní, ale pevný kámen. A proces se může opakovat znovu a znovu. Kyselá voda dešťů může znovu rozpouštět i travertiny a vytvářet další pěnovce.

No vidíte, odpověď kodského pramene je vyčerpávající (a to doslova), ale o čarování a vírách našich předchůdců nic. Tak to zkusíme v srdci Českého Krasu, ve Svatém Janu pod skalou.

Ivanka nebo Ivan? Pramen ve Svatém Janu je nejsilnějším zdrojem vody v Českém krasu. Říká se mu Svatý Ivan, ale také Ivanka. Pramen má několik větví, a tak je záhada se jménem rychle vyřešena. Sv. Ivan vyúsťuje do potoka ve viditelném a obdivovaném prameništi v kostele, silnější Ivanka pak mimo objekt kostela na soukromém pozemku. Celkové množství vody dosahuje na úctyhodných dvacet litrů za vteřinu.

Svatý Jan pod skalou je mystické místo. Do takových končin často mířili křesťanští misionáři - bojovníci s „pohanskými čerty". A tak se i tady kdysi objevil misionář - poustevník. A ne ledajaký, vždyť to byl sám poustevník Ivan, syn knížete Obodritů. Bil se s čerty (rozuměj pohany) hlava nehlava, ale ti ho neustále sváděli na cestu hříchu. Ti zatvrzelci zřejmě nemohli pochopit, co že je na tom křesťanství tak úžasného a na oplátku poustevníkovi nabízeli lákadla animistického pojetí světa, které má ovšem k poustevnické askezi hodně daleko. A tak není divu, že (budoucí) svatý Ivan, znechucen neustálým pokoušením od „ďáblů", se rozhodl z jeskyně odejít. Ale zasáhla vyšší šarže. Zjevil se mu svatý Jan Křtitel, Ivanovi domluvil, a dal mu ku pomoci velmi magický předmět - tedy kříž. Od těch dob pohané utřeli nos a jali se ctít víru pravou.  No a možná to bylo i jinak - třeba byl Ivan druid či žrec, prostě pohan, který ovšem v jistou chvíli přijal novou víru kříže. Vzhledem k jeho vlivu i rodokmenu měl pro nastupující křesťanství velkou cenu. A snad i proto komunikoval s kněžnou Ludmilou, která pravděpodobně prošla podobným vývojem.

A co na to říká voda?  No, usmívá se nad lidskou fantazií a tvořivostí, s kterou umíme měnit vlastní minulost tak, aby nám co nejlépe vyhovovala. Až se napijete výborné vody z pramene Ivan(ka), možná se dozvíte tu „nejopravdovější pravdu." Voda vás udrží pěkně při zemi, a zároveň přinese zprávu o tom podstatném, o tom starším a ne-lidském působení. Nese svou živlovou zprávu bez přídechu lidských náboženských svárů a politiky. Zprávu o kontinuitě, o věčném koloběhu, o silách, které nikdo z lidí nemůže trvale ovládnout, ale které každý může využít, nebo i zneužít. Zkrátka nese sílu pramenů, kterou si uvědomovali a uvědomují moudří mystici každého věku i vyznání. O tomhle hovoří pramen ve Svatém Janu pod skalou. Tiše vyvěrá v kostelním prameništi, přebírá duchovnost mystického místa, a nevtíravě zurčí na přepadu do potoka. Uvědomit si velikost naší vlastní člověčí existence v měřítku obrovského přesahu přírody, Země i Univerza, to je ta síla, která sráží člověka na kolena a vhání mu slzy do očí. Nikoliv slzy lítosti nad vlastní maličkostí, ale slzy vděku za to, že jsme si to schopni uvědomovat a třeba i pomalinku společně růst k oné božské velikosti. Slzy a současně úsměv nad krásou viděného a věděného. K takovémuto poznání stačí prameny i příroda, a koneckonců třeba jen čajové lístky ve vypitém šálku. K tomuhle nejjednoduššímu a největšímu poznání nepotřebujeme žádné lidské prostředníky a vykladače víry, ať už křesťanské nebo novopohanské. Tohle vědomí samo o sobě odstraňuje z našich myslí hříchy (ať už je to cokoliv) a nechává tam jen dobro, lásku a hlavně moudrost.  

Jiří Škaloud

Regena 9/2010
Travertinový stupeň v Kodském potoce
Přeliv pramenného rybníku na Kodě
Studánka na Kodě
Studánka na Kodě
Svatý Jan pod skalou, výtok do potoka
Svatý Jan pod skalou
Jeskyně pod klášterem
prameniště, sv. Ivan
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart