Dobrš u Volyně ● Ovládací zdroj v srdci krajiny ● S odstupem času a zatím naposled, se vracíme k našemu loňskému letnímu putování Šumavským podhůřím. Na základně v Záhoříčku u Čkyně a posléze na Srní jsme zde pobyli plných šest dní. Odměnou nám pak byla návštěva míst, která se před námi postupně otevírala a my jen intuitivně „koordinovali" naše cesty. „Sedm rytířů před-šumavského valu", tak jsme si nazvali pět silných míst (Boží kámen, sv. Anna, Kbíl, Ostrá a Ostrý vrch), se záložním zdrojem v Česticích a ovládacím zdrojem na Dobrši. Když jsme sem s přáteli v srpnu přijeli, první co bylo slyšet, bylo: „Co tady budeme dělat?" Obešli jsme zavřenou a jen zčásti rekonstruovanou tvrz a už šel proti nám a vítal nás s radostným hlasem, úsměvem na tváři a jiskrou v očích. Místní průvodce, historik, kronikář a znalec místa pan Rezek. Moc děkujeme za takovéto okamžiky, náhody a setkání - najednou bylo vše jasné. Jen zašel pro pár klíčů a stal se pro tento den úžasným průvodcem Putujících. Co o vzniku Dobrše říkají legendy? Byl na přečínském potoce mlynář, který si rád v lesích přilepšoval lovem. Vydal se jednou do míst, kde říkalo se „V Dobří". Spatřil tam obrovitého rysa, který se chystal skočit na spícího muže pod bukem. Mlynář neváhal a šelmu střelil kuší, ta padla mrtvá na cizince. I ukázalo se, že je to sám kníže Oldřich, který do těchto míst zabloudil při lovu. Zachráněný panovník dal mlynářovi do erbu kolo se zlatými loukotěmi, okolní lesy a přízvisko Koc, podle nebezpečné kočky. První Koc si pak V Dobří postavil hrad a nazval jej Dobrš. Jelikož Kocové přáli lidem i krajině, zakrátko se stala tvrz významným bodem Pošumaví, o čemž svědčí dodnes zachované dobršské památky. Asi nejsilnějším energetickým bodem Dobrše je zvonice kaple sv. Jana a Pavla, zasvěcená k odhánění hromů a blesků. Stojí na vrcholku výrazného kopce a „zvláštní náhodou" na mnohem starším místě předkřesťanského kultu boha Peruna, slovanského boha hromu, blesku a bouří. Přestože tento vrchol byl z vojenského hlediska jednoznačně výhodnější pro stavbu tvrze - nestalo se tak. Tvrz stojí dole pod kopcem a vrcholek zůstal svatyni a pozdější kapli. Zvláštní a velmi silné místo je chráněné starými stromy, a ochrannou aurou se odděluje od ostatní zástavby. Ještě se sem vrátíme závěrem. Třetím silným místem na Dobrši je kostel Zvěstování Panny Marie, plný pozoruhodností. V raně gotické stavbě s románským původem nalezneme unikátní a velmi zachovalou nástěnnou malbu a sochařskou výzdobu s keltskými prvky a symboly, např. s tzv. Zeleným mužem. Tento poměrně častý zdobný prvek není dodnes s jistotou objasněn. Může jít o ranně křesťanskou verzi jakéhosi ďábla, či démona přírodních sil. Plastiku záhadné tváře, které z úst raší dubové ratolesti, nalezneme na svorníku žeber klenby nad hlavou. Přesto se zdá být zvláštní, že se těmto plastikám dostává značné pozornosti a vyskytují se na čestných a viditelných místech zejména těch nejstarších kostelů. Pozice v nejvyšším bodu kostelní klenby, odkud zelený muž shlíží, je jistě velice dominantní. Mnoho plastik zelených mužů vznikalo později v období renesance, ale tehdy už nebyl jejich původní smysl znám. Jistě může jít i o představu „Dubového krále", či dokonce boha Cernuna, symbolu plodnosti a přibývajícího roku. Ve smyslu archetypu může být mužským oplodňujícím principem matky země. Ovšem jeho proniknutí do křesťanských chrámů muselo jistě být velmi jasně „ideologicky" vysvětlené. Tady na Dobrši snad máme silnou nápovědu - plastika zeleného muže není totiž jediná. Paty žeber totiž podpírají další tváře - tentokrát zvířecí. Najdeme tvář medvěda, lišky či vlka a další lidskou tvář. Nadvláda Zeleného muže zvířatům se zdá být nezpochybnitelná. O propojování a prorůstání starších věr do křesťanství je poměrně dost dokladů, a plastiky Zelených mužů mohou být jedním z nich. Na Dobrši dále nalezneme moderní sochu „levitujícího Krista" a unikátní dřevěnou křtitelnici z lipového dřeva, která ani po staletích není dotčena červotočem a je v naprosto zachovalém stavu. A když jsme u té vody, v zatáčce silničky pod Dobrší najdeme kapličku nad studánkou „Dobré vody". Panna Marie, patronka srdce čistého, si tu vzala dohled nad starým pramenem. A tak, díky panu Rezkovi, zastavme se na rozloučenou s tímto místem znovu na vršku, ve zvonici Jana a Pavla. Čeká nás tu jeden z nejkrásnějších zvonů naší vlasti. Dvoutunový obr z roku 1561 z dílny mistra Brikcího, je vyzdoben stejným reliéfem jako „známější" Zikmund v chrámu sv. Víta v Praze. Kdysi dávno, když vzduch nebyl plný nečistot a popílku a dobře přenášel zvukové vlny, byl prý zvuk zvonu slyšet až v Praze. Před několika lety se dostal i na poštovní známky naší země. Odborníci odhalili, že reaguje i na světlo fotografického blesku a jemně „zacinká". A pokud budete mít to štěstí, pan Rezek si vás k němu posadí a v správný okamžik udeří... Na několik vteřin se vám zastaví srdce a vaše hlasivky zvuku nevydají. A vy? „Zvon si vás naskenuje, rozloží na nejjemnější částečky hmoty a ve svém zvuku pošle krajinou. A vy s láskou zjišťujete, co je to láska v srdcích bezedná. A jak funguje ovládací zdroj v srdci krajiny." Petr a Vlaďka Brzobohatí srpen 2010
|