Stopy k západnímu oknu mířící,

slzy po kamenech kanoucí.. 

Jenom klídek, výdech, nádech.

A co ten mrazivý pocit v zádech?

Neohlížet!  Jen vpřed do dáli,

to bychom si moc, moc přáli.

Strachu ranec v batohu - to dám, to dám!

Bože, to snad ustanu.

Ač nepoznáš to v první chvíli,

ten pocit v tobě sílí, sílí -  

že tvé kroky jsou pod ochranou,

zas síly v srdci zaplanou.

A Slunce zase vychází,

snad celý vesmír ho provází.

Obzor zas láká na cestu,

pryč strachu! , křičíš v protestu!  

Věřit v něco, to je príma,

vyprat se dá snad každá špína.

Ten poslední flíček, co zůstane,

hezky obkresli, ať vyvstane.

Udělej z něj cudnost svou,

vždyť to mé je i chybou tvou.

Až třikrát se budeš ptát, až třikrát zvonek zazvoní,

až vzdáš se cesty daleké a přijmeš tu, co nevoní.

Pak dojde ti, žes´ v dálce marně hledal jen,

hledej uvnitř a najdeš cestu ven.

Najdeš cestu domů... cestu domů.