|
|
Děkuji všem, co v řádcích i mezi nimi umí číst, a často i jen tak se zavřenýma očima snít. Rozum někdy zap(vyp)nout nejde, ale když se pár přátel sejde, dostaví se rádci, uděláme dobrou práci. Cesta domů Stopy k západnímu oknu mířící,  slzy po kamenech kanoucí.. Jenom klídek, výdech, nádech. A co ten mrazivý pocit v zádech? Neohlížet! Jen vpřed do dáli, to bychom si moc, moc přáli. Strachu ranec v batohu - to dám, to dám! Bože, to snad ustanu. Ač nepoznáš to v první chvíli, ten pocit v tobě sílí, sílí - že tvé kroky jsou pod ochranou, zas síly v srdci zaplanou. A Slunce zase vychází, snad celý vesmír ho provází. Obzor zas láká na cestu, pryč strachu! , křičíš v protestu! Věřit v něco, to je príma, vyprat se dá snad každá špína. Ten poslední flíček, co zůstane, hezky obkresli, ať vyvstane. Udělej z něj cudnost svou, vždyť to mé je i chybou tvou. Až třikrát se budeš ptát, až třikrát zvonek zazvoní, až vzdáš se cesty daleké a přijmeš tu, co nevoní. Pak dojde ti, žes´ v dálce marně hledal jen, hledej uvnitř a najdeš cestu ven. Najdeš cestu domů... cestu domů. Vlaďka Brzobohatá
|
|
|
|
|
|