Menhiry na Slánské hoře

Asi nikoho nepřekvapí, že Slánskou horu nalezneme ve Slaném. Středověké město bylo založeno na západní straně pod kopcem, ale předchozí starší osídlení využívalo přímo samotný vrchol. Před tím, než byla větší část čedičového kopce odtěžena, byla zde významná archeologická lokalita. Nálezy hovoří o souvislém osídlení už od neolitu, tedy nejméně posledních sedm tisíc let. Městu i hoře daly jméno slané prameny, které dříve vyvěraly na severním úbočí kopce, a které se ztratily až po novodobém zničení vrchu lomy. Tak nás chtivost a touha po naprosto běžném kameni a štěrku připravila o přírodní unikát minimálně národního významu. Dnešní Slaný pramen, který nalezneme v Nezamyslově ulici, nabízí prostou, nicméně výbornou a sladkou studniční vodu.

Sůl byla vždy opravdu nad zlato, a je tedy pravděpodobné, že území s takovými prameny bylo využíváno a ctěno od nepaměti. Tedy vyjma nabubřelé časy poroučení větru dešti... Historické i geologické skutečnosti, které známe o Slánské hoře, jsou argumentem a důkazem, že kopec byl významným místem, kterému se nevyhnuly ani mytické megalitické kultury. Kopec kdysi byl pravděpodobně centrem, či svatyní, "ozdobenou" menhiry. Z vrcholových partií byly tyto menhiry později svrženy a je spíš zázrakem, že několik z nich je stále k nalezení na svazích hory. Důkazem o jejich umělém původu je jejich materiál. Jedná se o klasické "sluňáky", tedy o křemencové balvany, oblíbený to materiál pro vytvoření menhiru. Na čedičové hoře nemají moc co dělat, a je tedy pravděpodobné, že sem byly vytaženy z údolí uměle. Mimochodem - ten větší má něco kolem dvou tun, tedy opět pěkné sousto. Křemence jsou zvláštní kameny, které zaujmou svými oblými tvary, jindy zas vrásčitým povrchem i s přirozenými otvory. Může za to geneze jejich vzniku, která je dosud poněkud záhadnou - jisté je jen to, že se jedná o sedimenty. Kameny tedy vznikly jako usazené vrstvy, a až později byly erozí rozlámány a opracovány do dnešních podob. K tomu, že se dochovaly napomohla veliká odolnost a tvrdost materiálu. V našich krajích často nahrazovaly křemence pazourek - jejich vysoká tvrdost i štěpnost jim dávala vlastnosti cenné pro výrobce a uživatele kamenných nástrojů. Například buližníky z okolí Přezletic byly štípány předchůdci člověka už před neuvěřitelnými 700 000 lety. (viz. Zlatý kopec) Není tedy divu, že tenhle kámen byl velmi ceněn. Menhir z křemence tak mohl být v době kamenné (krom jiného) i symbolem bohatství a moci. Pokud jste v té době měli vynikající kámen a taky sůl, měli jste to nejcennější, co tehdy existovalo. Slánská hora je navíc uprostřed oblasti, kde nacházíme dnešní poslední zbytky českých menhirů, často právě ze sluňáků. A opět povzdechnutí - materiál křemenců sloužil pro výrobu diabasových žáruvzdorných cihel, a tak obrovské množství těchto kamenů skončilo ve vyzdívkách vysokých pecí. Zničený kopec Písečná by mohl vyprávět, že i s pomocí menhirů jsme tavili ocel a budovali socialismus...  

Všechny nepřímé důkazy tedy nasvědčují, že Slánská hora byla bohatým sídlem a že tamní kameny jsou opravdu menhiry. Přímým důkazem pak pro nás budiž senzibilní vnímání, které toto potvrdí. A to je již důvodem, proč se na Slánskou horu vydat. Nikoliv je za poznáním a zálibou, ale i k návštěvě kamenů, které naši pozornost potřebují. Ono se to totiž s aktility a menhiry má tak, že jejich zdánlivě nevyčerpatelná energie potřebuje občas "restartovat", nebo alespoň doplnit. Nejen využít a vytěžit přírodní zdroje a pak plakat nad lidskou hloupostí a nenávratnou ztrátou. Nejen tedy měřit energie a energetické linie či účinnost kamenů, nejen si brát energii a léčit své neduhy, ale také poctivě vracet, pomáhat, udržovat i opravovat... Tak by měl vypadat vyvážený stav úcty vzájemného respektu a spolupráce. Přes všechny více-či-méně zdařilé pokusy novodobých stavitelů menhirů a kromlechů, stále ještě ty nové nemají v sobě to "ono" důležité. Naše schopnosti zatím stále nestačí... Byla by tedy veliká škoda přijít o ty poslední z nich, které jsou autentické a dosud funkční podle původních programů.

Kameny jsou k nalezení podle přiložené mapky. Nejlepší je sledovat trasu naučné stezky, a pozorně se dívat. Při stoupání jižním svahem nahoru, odbočují lesem doprava nenápadné valy, snad pozůstatek prastaré vinice, či záhumenky. Na jedné z teras, asi sto metrů stranou vpravo od naučné stezky na jižním svahu nalezneme větší z menhirů. Jeho vrásčitá struktura nemůže nikoho nechat na pochybách.  Menhir leží na boku, jeho pozice není původní.

Druhý menhir je přímo v cestě naučné stezky na svahu severozápadním, kousek pod vrcholem s Kalvárií. Sledovat NS je poněkud složité, neboť se zběsile kroutí, a v zatáčkách jsou značky viditelné v různých směrech a lidmi tu jsou vyšlapané zkratky. Můžete tak kámen nechtíc minout. Oba kameny jsou energeticky aktivní.  A po naší návštěvě víc než před ní. To není chlubení, jen pouhý důsledek. Přijeďte také, a pohlaďte kameny po zvrásněných zádech. A pokud poznáte, jaké bylo, třeba konejte i v duchu původního poslání.  

Jiří Škaloud

zima 2011