Po stopách svatého Vintíře Svatý Vintíř nebyl nikdy prohlášen za svatého. Ale popularita světce byla silnější. Jeho vliv, působení a obliba byla taková, že prostě svatý je, církevním postupům kanonizace natruc. A protože byl benediktin a současník svatého Vojtěcha, je i Vintíř spojen s vodou. Jeho stopy nás neomylně vedou na Šumavu. Byla to zvláštní doba, tehdy na přelomu prvního tisíciletí. Málo o ní víme, přesto hodně pro Šumavu i celou zemi znamenala... Vintíř je jistě zajímavé a dnes neobvyklé jméno. Hádáme se s Němci, jak vzniklo. Němci říkají, že jde o německé jméno Günther (Gintr), z čehož vzniklo české Vintr, Vintíř. Češi tvrdí to samé, ale naopak. Faktem je, že ten „náš" svatý Vintíř byl Němec jako poleno, dokonce byl vysoce urozeným mužem z rodové přízně samotného císaře Jindřicha II. Narodil se asi v roce 955, o něco málo dříve než svatý Vojtěch, s kterým se velmi pravděpodobně musel znát. Nicméně zpočátku je nespojovalo nic. Mladý Vintíř se věnoval diplomatické službě, přestože údajně neuměl ani číst ani psát. Byl přítelem a rádcem německých císařů Jindřicha II. i Konráda II., na jehož dvoře se seznámil s Přemyslovci Oldřichem a Jaromírem, kteří se uchýlili pod ochranu císaře před pronásledováním jejich bratrem Boleslavem III. V roce 1005 nastal u Vintíře obrat. Osm let po smrti svatého Vojtěcha se vzdal majetku a vstoupil do benediktinského řádu. Na rozdíl od poněkud nesmiřitelného Slavníkovce Vojtěcha, byl Vintíř stále spíše diplomatem. Když se nakonec po etapě bratrovražedných přemyslovských hádek o trůn v Čechách ujal vlády Břetislav I., stal se Vintíř jeho dvorním rádcem, údajně byl i jeho kmotrem. Vintíř evidentně tíhnul k německému císařství, ale byl i přítelem knížete Břetislava, stál tedy na obou stranách. Však mu to bylo a také je stále vyčítáno. Palacký ho dokonce přímo označil za donašeče a špiona, který v českém pohraničí sloužil Němcům. Spíš ale byl Vintíř člověkem, který se snažil o kompromisy a sloužil jako prostředník, kterého snášely a poslouchaly obě strany. Přes všechno jeho snažení byla politika a chtivost panovníků silnější. Jindřich III. vpadl v roce 1040 na trestnou výpravu do Čech, ale byl v bitvě u Brůdku ve Všerubském průsmyku Břetislavem odražen. Vintíř opět vyjednával, tentokrát o propuštění zajatců. A snad není náhodou, že právě v tomto roce Vintíř odchází do úplné samoty do poustevny na Březník. Možná byl unaven věčnými půtkami panovníků o moc a vliv, možná znechucen množstvím zbytečné smrti a násilí. Bylo mu už na tu dobu neuvěřitelných 85 let a jeho politické ambice a ideály byly už asi dávno pryč. Příští rok Jindřich III. vpadl do Čech znovu a tentokrát vyhrál. Břetislav I. se pokořil a podrobil. Vintíř už ale Březník neopustil. Dle legendy se ještě měl umírající Vintíř setkat s Břetislavem, který v té době na Šumavě opět lovil. Světec umírá v devadesáti letech na poustevně na Březníku, a jeho ostatky byly slavně převezeny do Břevnovského kláštera v Praze. Přítomnost Vintíře na Šumavě nebyla náhodná. Jeho stopy můžeme reálně sledovat na turistické Vintířově stezce. Teoreticky už z Břevnovského kláštera, prakticky zatím stezka začíná v Blatné, pokračuje přes Sušici, Hartmanice, Prášily až do německého Niederaltaichu. Tam byl domovský klášter benediktinů, kde Vintíř vstoupil do řehole. Působil zde opat (svatý) Gotthard, další významná postava, která velmi ovlivnila jak Vojtěcha, tak i Vintíře. Benediktini z Niederaltaichu vlastnili na Šumavě rozsáhlá území, a spravovali zemskou stezku, kde vybírali i clo. Vintíř později založil další benediktinský klášter v Rinchnachu. I pražští břevnovští benediktini na Šumavě dostali pozemky od knížete Oldřicha i Břetislava. Řeholníci tak získali rozsáhlé území, které začali kolonizovat, zcela v duchu benediktinského hesla "Ora et labora" (Modli se a pracuj). Je tedy logické, že i Vintíř se pohyboval a pracoval hlavně na Šumavě. K stáří se stále více uchyloval k samotě meditací a duchovních kontemplací. Jedním z míst, kde se dají jeho stopy najít, je kopec Líšný u Rabí. Uchýlil se sem z nedaleké benediktinské základny v Nezamyslicích na Prácheňsku, kterou pomáhal díky svým kolonizačním zkušenostem budovat. Vintířova studánka pod Líšnou Skalnatý hřeben hory Líšná začíná dnes hned u silnice mezi Rabím a Sušicí, na dohled od známého hradu. Ale romantický a snad nejkrásnější pohled na hrad Vintíř nikdy neviděl, Rabí v jeho době ještě neexistovalo. Vápencový kopec Líšný vysoko nad údolím Otavy byl opravdovou samotou, vhodnou pro poustevníka. Bohužel, dnes svahy kopce hyzdí lom na vápenec, který sice už není v činnosti a svahy a těžební patra už se milosrdně skrývají v náletových porostech, ale jizva lomu zůstane v krajině už navždy. Na skalnatém hřebeni nahlodaného kopce najdeme to, pro co jsme sem přišli - zbytek kaple Všech svatých, vystavěné na počest a ve jménu svatého Vintíře. A dole v údolí za lomem - při staré cestě na Budětice, pak můžeme dohledat i znovuobnovenou Vintířovu studánku. Přišli jsme sem za Vintířem, za osobností, které kraj významně ovlivnila. A zda jsme se s ním setkali? No jak jinak - jeho energetická stopa, přítomnost duchovní bytosti, projev, intuitivní inspirace, myšlenkové asociace - věřte, či ne, to vše se tu dá nalézt a získat. Zkrátka řečeno, dá se s ním tady popovídat i dnes. Nahoře v troskách kaple i dole u vody krásného a chutného pramene. Jeho poselství je velice aktuální, smutné, leč i plné podpory: " Šumava vždy byla zkoušeným a trpícím územím. V tomto území se koncentrují velká pozitiva, ale i problémy. Nic tady nejde snadno a lehce. Nádhera a autentičnost, rozlehlost a silná energie šumavského Podlesí, podhůří i samotného hřebene leží ve zvláštním protikladu proti drsnosti a syrovosti života. Území stíhané lidskými tragediemi v podobě stovek smrtí z úrazů a nepřízně počasí, tisíci tragediemi z údobí válek v hraničním území, odsuny a novými kolonizacemi, i přírodními katastrofami větrných i kůrovcových kalamit. Nedobytné hraniční pásmo železné opony, vojáci a totální devastace desítek osad a malých měst. Zmar duchovnosti, zánik cest a lidských životů a lidského prostředí. Nepřiměřené ochranářství, kouskování šumavské přírody, nepochopení a nesoulad života lidí a Země. A přesto Šumava stále zůstává kouzelná, znovu a znovu vstává po každé katastrofě, znovu a znovu ožívá lidským snažením i přírodním bujením a obnovou. Ta síla musí být zřejmá každému, kdo sem jednou přijde. Šumava nabízí něco unikátního, co jinde není. Snad ze vzdoru, z tvrdohlavosti, ze síly Šumaváků, z hlav lidí i z energie matky Země povstává mocná síla, kterou lze jen obdivovat a ctít. Síla věčné obnovy a znovuzrození. Zvlášť v těch územích, kde momentálně vítězí kůrovec nad stromy, můžeme cítit energie konců, úzkost zmaru a smrti. Ale také jakousi zdvihající se sílu železné pěsti přírodní obnovy. Jakoby se cosi velikého nadechovalo a rozpřahovalo k mávnutí obrovskou tlapou, která smete stávající, aby šmahem vytvořila prostor pro něco nového. Nemám strach o Šumavu - ta nezahyne nikdy - alespoň ne dříve, než celá země a my lidé." Dobrá voda u Hartmanic Pramen dříve patřil a dnes znovu začíná patřit k nejznámějším pramenům Šumavy. Vzhůru k němu! Od Líšné nás čeká dlouhá pouť podél Otavy, přes Sušici až k Anínu, kde se od řeky odkloníme a vydáme se kolem kopce a kostela Na Mouřenci. Ten mimochodem také vystavěl sv. Vintíř na místě údajné pohanské svatyně Morany. Stoupáme dál k Hartmanicím na levém břehu, kde vysoko nad Otavou nalezneme horu Březník. A na jejím vrcholu je skála, kde míval svatý Vintíř svou poustevnu a kde také v roce 1045 zemřel. Na severním úbočí kopce pak stojí samoty osady Dobrá voda, kde vyvěrá slavný pramen a stojí kostel. Kostel je jako jediný na světě zasvěcen právě sv. Vintíři. Ještě před válkou se sem konala velká procesí a vodou se léčila řada věřících. Rázný konec poutím učinil až komunistický režim. Už od Hartmanic se běžný občan dál nedostal. Oblast kolem Dobré vody patřila k vojenskému prostoru kolem Prášil, který plynule navazoval na železnou oponu. Osada postupně upadala a kostel byl zcela vykraden a zničen. Na Dobré vodě bydleli jen lesáci, vojáci a kdoví kdo ještě. Desítky samot a celých vesnic zmizely pod náporem poválečného odsunu a následného uzavření hraničního pásma. Šumava se ve svém vzhledu vrátila snad o stovky let zpět. To, co lidem uškodilo, pomohlo přírodě. A tak dnes, při návratu k normálu, musíme uvážlivě hledat kompromis. Jak složité to je, ukazují potíže a dohady kolem kůrovce a celé ochrany Národního parku Šumava... Ale vraťme se raději k vodě. Ze silného pramene na Dobré vodě tekla stále, ale odtékala bez užitku. Pochopitelně ani nedaleký vrchol Březníku s Vintířovou skálou nebyl přístupný. Vždyť odtud se dalo přehlédnout celé údolí náhorní plošiny kolem Prášil, která byla cvičištěm a střelnicí. Vrchol byl tedy střežen, aby zvědavé oko civilisty nespatřilo výkvět sovětské vojenské techniky. Na úpatí skály dnes opět stojí obnovená kaplička v místě, kde snad Vintíř míval poustevnu. Přestože turistická mapa tvrdí opak, u Vintířovy skály pramen nenajdeme, ten je dole u kostela. Jeho voda je skvělá, a probouzí chuť k cestování, vzbuzuje touhu spatřit a poznat. Také kostel je dnes znovu upravený společnou silou Čechů i Němců. Vnitřní výzdobu tvoří mimořádné skleněné plastiky i oltář. Duchovní síla odkazu benediktinských ideálů a tradic se tady dá nalézt i dnes. A jak je to s energetickým působením? Vrcholová skála Březníku je silným energetickým místem. To opět potvrzuje, že benediktini měli znalosti o geomantii a osvojovali si schopnosti jejího vnímání. Snad to potvrzuje i dochovaný nápis z obrazu z kaple pod vrcholem, který vyjadřoval legendu o setkání Vintíře s Břetislavem I.: "Ó Břetislave, na tomto místě takový poklad skovaný, který tobě před časy milý byl, nyní ale nám i budoucím, všem, který tebe zbožně hledati budou, příjemný bude." Těžko říci, co se tím míní, snad může mluvit o v té době stále probíhajícím odklonu od tzv. pohanského animismu a o případném návratu k němu. Kdo ví, ale na procítění a příjemné působení energetického místa se to dá vztáhnout víc než případně. Snad konečně dnes, po tisíci letech se znovu otevírá brána vnímání a souladu s přírodou, která byla násilně zavřena ortodoxním křesťanstvím. Svatý Vintíř je určitě významnou duchovní inspirací i dnes. Navázal na svatého Vojtěcha, a rozvinul jeho schopnosti i činnost. Přidal k jisté ultimativnosti a nesmiřitelnosti Vojtěchově i moudrost a schopnost kompromisu. Poutnická berla Vintířova už nebyla jen nástrojem k úderu čisté a agresivní síly, ale i nástrojem moudrosti a pomoci. Berla v rukou Vintířových byla nástrojem rovnováhy a subtilních energií ukazujících řešení i další směr. Jiří Škaloud
|
|
|