Tělo času - co to je? Poprvé jsem o těle času četl v knížce Ernsta Muldaševa Hledání města bohů III. - V objetí Šambaly. Mám rád tohoto poutníka, objevitele a cestovatele. Velmi hezky popisuje, jak o věcech přemýšlí, jak se snaží, aby na to přišel, a ono to o to víc nejde, popisuje svoje niterné pocity během jeho cest za bádáním a objevováním něčeho, co tu bylo, je a my to přesto nevidíme. Jeho prožitky i cesta jsou mně velmi blízké. Byl mně nejednou inspirací a zdrojem k mým vlastním objevům a novým myšlenkám. Za to mu vzdávám tímto dík. Znova pročítám jeho knihy o hledání města bohů. Nyní, po letech v nich objevuji nové věci, které tam, když jsem je četl poprvé, rozhodně nebyly! A o to se budu klidně i hádat! Jedna z takových věcí, která tam nebyla, je zmínka na různých místech knihy o těle času. Rozvíjí teorie, které potom v závěrečném dílu vysvětlí (ještě nevyšel), že člověk má také tělo času a proč. A toto tělo je s ním spojeno a částečně mu i podléhá. Ha! Blbost! Tělo času. O tom bych JÁ musel něco vědět! Protože jsem toho přečetl mnoho, zažil ještě víc a nikdy jsem o něčem podobném neslyšel. Pche! Neuvědomoval jsem si, že o těch věcech, které popisuje ve svých knihách, jsem víceméně neslyšel nikdy. O těle času se autor pouze zmiňuje, rozvíjí úvahy jak a proč čas stlačit, co z toho, ale tělo času blíže nevysvětluje. O to více živná půda pro mé úvahy. Zpočátku jsem to ignoroval a čekal, s čím se vytasí v posledním díle knihy. Ale několikerá zmínka na různých místech mě pak donutila - přesněji, vzbudila můj zájem - se tomuto věnovat blíž. Představoval jsem si, že mám dvě těla - jedno to fyzické a druhé to časové. A najednou jsem viděl, jak to časové, pojmenoval jsem si ho pro sebe "duchovní" nebo také "tělo poznání", je na míle přede mnou. Já jsem stál tady a mé časové tělo - bylo tam. A prst mě směřoval někam hodně daleko. Aha, co to je? Nechápal jsem. Jak je možné, že já tady a ono tam? No plácal jsem se v tom. Stále jsem nemohl přijít na to, jak je možné, že mě mé časové tělo předběhlo o drahný kus. A pak to pomalu přicházelo. Zamrznutí. Stání na místě. Byť jak poznání, tak intuice něco zažívaly, tak to něco rozhodně nebylo v souladu s fyzickým tělem, s realitou tady a teď kolem mě. Mé časové tělo - tělo poznání, předběhlo mé fyzické tělo. Co se poznání týče, tak to poslední dobou rostlo. A to dost rychle. Ale nějak mám problém toto poznání uchopit a uplatnit v mém fyzickém životě. Můj fyzický život - tělo - zamrzlo v čase. Nehnulo se ve svých skutcích (fyzickém životě) v souladu s mým poznáním dál. Což tělu poznání vůbec nevadilo a valilo si to svojí cestou dál. A byl tu rozkol - fyzicky jsem stál na místě a nedokázal využít, uchopit a přenést do mé současné fyzické reality to, na co přišlo a zažilo mé tělo poznání. Byl jsem paralyzován. Nejhorší na tom bylo to, že jsem si toto uvědomoval, ale až zpětně. Vždy, po prožité události, jsem si začal uvědomovat, že jsem to celé provedl jinak, než jsem chtěl na základě svého poznání. Viděl jsem chyby a špatná rozhodnutí, která jsem v tu chvíli nevnímal a neviděl. Zpětně jsem si uvědomoval, že byť jsem se vnímal v místě a čase, nebyl jsem tam. Nebyl jsem tam s plným vědomím, byť v tu chvíli jsem si myslel, že ano. "Tak přece jenom tělo času existuje!", říkal jsem si. No jo, ale co s tím? Dohonit tělo času! No jasně, jako prd, blesklo mému fyzickému tělu hlavou. Šel jsem do toho - šel jsem dohánět. Bylo to obtížné, musel jsem se k dohánění vracet. Poprvé do sebe těla plně nezapadla. Cítil jsem se nesvůj. Nebyl jsem to já. Jako kdybych byl otevřený. Něco někam nedosedlo. Tak jsem do toho šel podruhé. To už byly silnější prožitky. Celkem mě dalo dost práce, aby si to sedlo. Po zapasování obou těl do sebe byl stav prožitku velmi zajímavý. Když jsem skončil, byl jsem dost unavený. Nevím. Nevím, co to se mnou udělá. Nevím, udělal-li jsem dobře. Nevím, jestli to pro mne nebude mít netušené časové následky, posunuté vnímání času, reality, časovou smyčku? Přechody z času do času? Když jsem se rozhod spojit tělo fyzické i tělo poznání (času) do jednoho, řekl jsem si, že se na toto ptát nebudu, ani se tím zatěžovat. Protože o tom nic nevím. Pouze se dohaduji, domnívám se = tudíž omezuji se. Dopředu si kladu možné překážky či omezení, které si třeba nebudu schopen sám odstranit. K čemu to? K ničemu, tak proč sebe sama dopředu omezovat a spoutávat něčím, o čem ani nevím, že je? Pryč s tím! Zatím mě moje okolí vnímá a vidí. Neztrácím se jim. A neztrácím se sám sobě? Uvidím, jak se to bude vyvíjet ve fyzickém čase. Budu zase mimo svoji časovou realitu tady a teď? Co je to, čas? Libor Domas
|