Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Po stopách a ve stínu sv. Vojtěcha

Stopu svatého Vojtěcha sledujeme už potřetí, a stále to není zdaleka vše. Tenhle velký poutník se něco nachodil, a tak není divu, že při sledování jeho činnosti u pramenů a studánek se nachodíme (a najezdíme) napříč celou zemí i my. Dnes od Domažlic až k Voticím. Dvě studánky, které spojují svatovojtěšské legendy, jsou přesto každá jiná.  

Vojtěška

S pramenem Vojtěška už jsme se setkali v Praze u Břevnovského kláštera. Další pramen tohoto jména nalezneme až u Domažlic. Pár kilometrů severně od tohoto města leží osada Milavče, kde se studánka Vojtěška nachází. Jedná se o silný pramen skvělé vody. Kde se tady Vojtěch vzal? Pojďme se podívat na historii místa. Znalcům archeologie je jistě povědomý pojem milavečská kultura. Jde o pozůstatky osídlení z pozdní doby bronzové. Lid této kultury obýval v průběhu 13. stol. př. n. l. valnou část západních Čech. Z mohyl v okolí Milavče pochází řada velmi cenných a řemeslně dokonalých bronzových výrobků, včetně toho nejznámějšího - velikého kultovního kotle na čtyřech kolech. Ten dnes nalezneme ve sbírkách Národního muzea, a najdeme ho vyobrazen i v erbu obce Milavče. Kvalita a bohatství mohylových nálezů svědčí o tom, že místní kraj byl střediskem této kultury. Kopce kolem Milavče byly rozsáhlými mohylníky a tedy územím, patřícím mrtvým. Pramen vody mezi nimi jistě mohl sloužit oběma stranám. K náboženským účelům a duchovní práci, ke komunikaci i k obětem bohům i předkům. Voda k tomu má zajímavé dispozice, ale o tom za chvíli. Od milavečské kultury je k Vojtěchovi ještě tuze daleko. Kraj čekají ještě stovky let osídlení Keltů, nájezdy a nadvláda Germánů, možná i výboje Římanů přes nedalekou hranici dávné Římské říše. Až někdy kolem roku 400 našeho letopočtu se tady objevili první Slované. Střediskem jejich osídlení se stalo hradiště Tuhošť (či spíše Tugost) poblíž pozdějších Domažlic. Mimochodem německé jméno Domažlic - Taus, je odvozeno právě od názvu tohoto původního hradiště. Opevněné sídlo pravděpodobně střežilo mladý přemyslovský stát u Všerubského průsmyku, kudy vedla zemská stezka. V bezpečí na Tuhošti přespávali poutníci, a tak je velmi pravděpodobné, že se zde zastavil i svatý Vojtěch při legendárních cestách do Říma v letech 993 a 995. O tom jsme si povídali již dříve v souvislosti s činností Vojtěcha a benediktinů na Nepomucku. Stejná misijní a christianizační činnost benediktinů se dá předpokládat i na Domažlicku. Zvláště proto, že benediktinům Břevnovského a později i Ostrovského kláštera část tohoto území patřila, území a podíl na zemském clu jim věnoval přímo kníže Boleslav II. při založení kláštera v Břevnově. Nebylo jistě náhodou či projevem zvláštní řehole, že benediktinům připadly takováhle zdánlivě pustá území kolem zemských hranic, pustiny, které ovšem v budoucnu benediktinům přinesou neskutečné bohatství dřeva, zvěře i rud. Znalosti země a geomantické schopnosti, vědomosti, staré knihy i schopnost si všímat historických osídlení a stop těžby po předchozích civilizacích, přinesly benediktinům velké výhody a znalost toho, co má skutečnou hodnotu. Na vojtěšskou legendu patřící k milavečskému prameni upozorňuje už Bohuslav Balbín na základě ještě starších údajů. Zdejší pramen byl odjakživa považován za léčivý a má i věšteckou schopnost. K prameni patří poněkud zvláštní pověst o pasákovi, který z žertu zatroubil spícímu Vojtěchovi do ucha, a za trest potom sám ohluchl. Také vám to připadá jako poněkud pomstychtivý a neadekvátní trest za hloupý žert? Vypovídá snad oklikou cosi o nesmiřitelnosti, prchlivosti a tvrdohlavosti Vojtěchově? Ať tak či tak, od těch dob se v Milavčích zásadně netroubilo, a ještě v devatenáctém století se místo troubení na rohy používalo práskání bičem. Příběh s pasákem je zobrazen na obraze v pramenné kapli. Podle jiné legendy se při návratu z Říma právě tady Vojtěch dozvěděl o vypálení Libic a vyvraždění svých příbuzných. Pramen pak vytryskl jako projev slzí a žalu samotné země. V každém případě pramen byl na území benediktinů, a vzhledem k Vojtěchově činnosti s vodou se dá předpokládat jeho působení i na zdejší pramen.

Vše je obráceně

A jak je to s místní vodou dnes?  Snad zvláštní je, že Vojtěchův vliv a působení tady nepocítíte. Žádné náboženské boje či výměny božstev. Ale prožít můžete něco ještě mnohem staršího a bytostnějšího. Měl jsem velmi zvláštní pocit, že nezkoumám já vodu, ale něco zkoumá nás. Nejsilnější dojem byl tělesný a poněkud komický - chtělo se mi strčit hlavu přímo do pramene. Do té ledové a prudce tekoucí vody, která láká a slibuje, že odplaví únavu i chmury. Tohle nutkání vyústilo v nápad aspoň potopit fotoaparát (naštěstí vodotěsný) a vyfotit, jak vidí voda nás - lidi nad pramenem. Zvláštní pohled i dojem! Jakoby zdejší voda byla tak nějak obrácená. Není to voda, která slouží člověku, tady je to naopak - člověk nějak slouží vodě. Ale odměna je víc než dostatečná - voda přebírá myšlenky, čistí mozek, odebírá negativní energii, bloky a rozvazuje zašmodrchané uzly v myšlení. Umyjte si v ní hlavu! V tom je velice mimořádná a léčivá.     

Svatovojtěšský pramen a kaple na Větrově

Přeleťme teď o sto dvacet kilometrů dál do středních Čech. Na vrchu Větrově (675m n.m.) u Votic nalezneme kapli svatého Vojtěcha. Kaple je uzavřená a prázdná, jen při vojtěšských poutích se sem přináší kopie původního oltářního obrazu. Vrchol je krásným energetickým místem, nicméně jeho síla není velká, či spíše snad není nikterak nápadná. Kaple vznikla až v roce 1680 na popud majitele panství. V severním svahu kopce se nalézá i poměrně silný pramen, dnes poněkud poničený stavbou vodovodního sběrníku. Místo by si zasloužilo revitalizační snahu místních. Přímo u studánky stojí i honosný pramenný altán, ovšem i ten by zasloužil obnovu k původní slávě. Původně stál na kraji lesa a od altánu byl výhled až do Ameriky, a to i za mlhavého počasí! To není můj výmysl, ale skutečnost, jak si na místě každý může ověřit sám. Voda je hojně využívána místními chataři a je pochopitelně zázračná - jak jinak v případě svatovojtěšského pramene. Vzhledem k poloze pramene a skalnímu podloží je voda plná síly země, a tedy jistě vhodná k celkovému posilování organizmu, specielně k podpoře skeletu, proti osteoporóze, i k posilování imunitního systému.

Pověsti napovídají

Od pramene je k vrcholu pár set metrů. Pověst o vzniku kaple je spojená se zázračným objevením obrázku Vojtěcha. Jak se to všechno odehrálo, se můžete dočíst na naučné ceduli pod kaplí. Zajímavější pověst praví, že z děr mezi skalami na svahu na jaře vytéká jakýsi mok pekelného původu. Zřejmě je to mok chutný, neboť čerti jím lákají lidi, aby vlezli do puklin, a tam je pak zadržují až do příštího svátku sv. Vojtěcha. Nikdo neví, proč to dělají, čert aby se v tom vyznal! Ale taková roční pařba nad nevysychajícím mokem, to nezní zas až tak pekelně strašně... V každém případě bylo starodávné čertovské rejdiště ideálním místem pro mravokárnou činnost svatého Vojtěcha, který pekelníkům i obžungrům rázně zaťal tipec. Opět jen můžeme opakovat, že v takovýchto pověstech bývají čerti hlavně pohané, a místa spojená s čerty bývala místa starých předkřesťanských obřadů. Podobným přenesením významu by pekelný mok mohl být samotnou vodou pramene, u kterého se snad konaly pohanské obřady. Ale zazvonil křesťanský zvonec a s pohanskými rituály i s případným mokem posvátné žertvy byl konec. Ještě jiná pověst praví, že tady kdysi bývala svatyně zasvěcená Svantovítovi. Ale žádné důkazy nejsou, je až smutno, jak vyprázdněná a nejasná je naše nejstarší slovanská minulost. Jak beze stop zmizela historie slovanského příchodu do Čech a jejich víra, jak útržkovité jsou zprávy o stoletích historie naší země. Nevíme - to je nejčastější slovo, které historie a archeologie zná. Pohanskou historii Větrova by mohlo napovídat i pozdější "obsazení" kopce poustevníkem, který dohlížel, aby místo nebylo používáno v původním nekřesťanském smyslu.

Kamenný stůj na Větrově

Určitě nás zaujme i místní zvláštnost - kamenný stůl vedle kaple. Stůl je tvořený masivní žulovou deskou, položenou na čtyřech nohách tvaru osmibokých hranolů. Stůl na fotkách vypadá malý, ale rozměry desky jsou 124x111x18,5cm. Z toho vypočítaná hmotnost je překvapující - deska váží přes 700 kg! To ukazuje, že k vybudování tohoto "stolu" bylo zjevně zapotřebí o trochu víc, než jen nadšení a amatérská snaha. Dílo jistě nevzniklo za den, někdo ho musel objednat, vytvořit, postavit. Těžko věřit, že se jedná o dílo místního poustevníka ze 17. století. Stůl je orientován dle světových stran. Zvláštní pozornost si zasluhuje svrchní strana stolu. Není hladká, jak by člověk u stolu třeba čekal, ale je profilovaná do reliéfu jakousi obrubou, v rozích vykrouženou do obloučků. Poblíž jednoho z rohů je důlek. Nejzajímavější je to, že obruba sleduje pouze tři strany, z té čtvrté - severní, je deska jakoby uťata, obruba tady chybí. První dojem, který na mne deska udělala, je ten, že vypadá jako dolní polovina dveří, i s náznakem otvoru pro kliku. To je ovšem velmi nepravděpodobné. V dolní straně takových dveří bych očekával otvor pro masivní čep, vždyť váha takových "dveří" by byla asi 1500 kg. Druhou možností je to, že se jednalo o polovinu  příklopné desky hrobky. Stůl mohl být z desky stvořen až později. Jistě zajímavé je i to, že přímo na vrcholu Větrova žulové kameny nenajdeme, místní skály jsou jiné. Dole pod kopcem ovšem už žula je. Další možností, prosazovanou hlavně v období romantismu, je, že se jedná opravdu o původní pohanský stolec. Ze severní strany mohla být přistavena svislá stěna, která tvořila jakési "opěradlo". Proto je reliéf obruby u této hrany vyveden až do kraje - deska stolu tu přiléhala ke svislému opěradlu. Případně mohlo být "opěradlo" postaveno přímo na desce. U stolce se nacházejí další fragmenty, které se zdají být též opracované. Pokud by se jednalo o "knížecí stolec", na který se "vyzdvihovali" rodová knížata, byla by to naprosto unikátní památka v rámci celé Evropy. I případné přiřazení stolce do doby Vojtěchovi by posunul tuto stavbičku mezi unikáty. Bohužel oficiální věda se přiklání k daleko pozdějšímu původu. Snad v době husitské se zde konaly mše a přijímání podobojí, a stůl sloužil jako kazatelna. Snad stůl vznikl až v baroku po třicetileté válce, při stavbě kaple, coby venkovní kazatelna. Pravdou je, že precizní opracování nohou i poměrně malá eroze kamenů svědčí spíš pro pozdější původ. Kde tedy získat informace? Ptejte se senzibilů, třeba vám něco řeknou...

Jiří Škaloud,

 léto 2012

Regena 10/2012
Vojtěška v Milavčích
Vojtěška v Milavčích
Detail obrazu
Vnitřek kaple
Vojtěška v Milavčích
Vojtěška v Milavčích
Takhle nás vidí voda
Kaple na Větrově
Kamenný stůl
Kamenný stůl
Pramenný altán
Studánka
Dnešní pramen
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart