Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Co je to, čas?  (2.díl)

Touto otázkou jsem končil svoji úvahu Tělo času - co to je? K napsání mě inspiroval Ernst Muldašev ve své knize Hledání města bohů III. - V objetí Šambaly. Jak jsem se knihou (když jsem ji četl podruhé) prokousával, tak pojem času a úloha člověka v něm dostávala konkrétnější podobu.

Při prvním čtení této knihy jsem sice pochyboval o autorově zdravém úsudku, no ale budiž, každý jsme nějaký. Nyní, při čtení jeho úvah na téma Člověk čas a Člověk Mysl, jsem se společně s autorem dostával do jiných rovin uvědomění.

„No, ono snad opravdu něco na tom bude", říkal jsem si při čtení jeho řádků. A bylo. Vnímám to trochu odlišněji než E. Muldašev, ale i tak jsem se dopracoval k dechu mně vyrážejícímu poznání. On v podstatě nazývá čas myslící substancí - myslící energií. Za pomocí této substance - energie či veličiny, jsou bytosti ve vícerozměrných světech schopny tvořit. No, a že nám by to šlo taky, kdybychom tuto substanci ovládali.

„Jo jo kamaráde, zlatý voči", proletělo mě hlavou.

Ale proč ne? A už jsem byl zahryznutý do myšlenky a nepouštěl jsem se jí. Dost mně tuto myšlenku podpořil rozhovor se šamanem Donem Sergiem, který říkal, že v solar plexu je centrum tvořivosti a zhmotněných přání. A že pokud má jedinec v tomto místě dostatek energie, tak vesmír nemůže jinak, než tvořit dle přání jedince. A už to jelo.

No jasně, co my jsme tady na Zemi? Čas a prostor. Vše má své místo a svůj čas. Času je podřízena příroda, nic není hned. Takže, pokud si já stáhnu do svého solar plexu - Těla času - svůj vlastní čas z mého bytí kdesi - Člověka času - tak jako tam, tak i tady jsem schopen v podstatě tvořit okamžitě. Protože tvoření je podřízeno času. Vše má svůj čas.

A mám solar plexus vyčištěný? Mám. Asi tak před dvěmi - třemi měsíci nastala náhodná událost zcela mimo moji kontrolu, která toto, zcela mimo mě, zařídila. Pracoval jsem na tom, abych si tam stáhnul co největší množství energie. Ani jsem si tak energii nestahoval, jako ji tam spíš ukotvoval. Když bylo v mých očích „hotovo", tak jsem se mezitím v knize prokousal k Člověku Mysl - Času a k Tělu času. A pak byl již krůček k následujícímu sledu událostí.

Jasně, centrum síly zhmotňování mám vyčištěné, mám ho naplněné, můžu začít pracovat. Když teda to moje JÁ má kdesi tu sílu okamžitého tvoření, neboť nezná čas a přesto tuto substanci používá, tak když se já napojím na to své JÁ (Člověk čas), přesněji řečeno na jeho čas a stáhnu si ho do těla (Tělo čas), kdo, nebo co mně zabrání tady tvořit stejně jako tam mé JÁ? Ha? A bylo. 

Mechanizmus byl jasný. Stávám se tímto uvědoměním Tělem času v mém prostoru tvořitelem. Mám způsob, jak v prostoru tvořit tady a teď, neboť k tomu používám substanci, které je zde vše podřízeno - času. Přesně jak říkal šaman Don Sergio. Kdo má dostatek energie v solaru plexu - tedy času - je schopen okamžitého tvoření, neb vesmír nemá jinou možnost než ten čas poslechnout. Jo, já to věděl, že budu nejlepší z nejlepších! A bude to fungovat?

Víte, vždy jsem si kladl otázku, proč jsou bohatí lidé úspěšní (abstrahuji od toho, že drtí ty, co jsou pod nimi a jdou přes mrtvoly). V čem je ten mechanizmus? V čem tkví? Tak jsem si přehrával svoje zkušenosti ze své práce. Měly jediného společného jmenovatele - čas. Šéf vždy přišel pouze s jedním - chtěl to. Chtěl to, nic ho nezajímalo. Chtěl to. Hned. Chtěl to hned. V čase hned. On sám sobě a ani nám, nedával jinou možnost než tu, že to bude hned. Tudíž nastavil naše centra času na tvoření teď a tady. On sám sobě nekladl omezující otázky kdy, případně zda-li to vůbec vyjde. Neměl pochybnosti. Poručil času. To je podle mě rozdíl mezi úspěšnými a neúspěšnými lidmi. Úspěšný vůbec nemá žádné pochybnosti a žije přítomným okamžikem, neúspěšný zvažuje, bude-li to v čase životaschopné či ne. Takže dle mého soudu úspěšní a bohatí lidé si (kromě jiného) nekladou časová omezení. Žijí v přítomnosti a jejich časové centrum je naplněné a naprogramované jimi samotnými k teď a tady.

A jak dál? No co, stát se tím teď a tady. Stát se časem. Tvořícím časem. Chodícím časem. Ne nadarmo České přísloví říká, co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. Zřejmě zná sílu přítomného tvořivého okamžiku v čase.

Já jsem čas.

Libor Domas

designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart