.... seriálové čtení .... Zahraniční cesty za poznáním - aneb doma toho nemáme? Pomalu, v průběhu let, jsem si všiml jedné maličkosti - cestujeme. Nic neobvyklého, jsme přece hrdí členové unie a můžeme cestovat, kam chceme, že? Vždyť i proto jsme cinkali klíči, ne? Mám zde ale na mysli jiný druh cestování, než na Costa Brava, Bibione, Djerbu - objevné cesty za poznáním. Je všeobecně známo, že některým Čechům je jejich kotlina malá. Doma jim nic není echt. Jo, to ve světě, tam je hej! Tam exkrement nesmrdí. A tak vyrážejí, cestují, bloumají světem a nechávají se unášet jeho svody. Končí to klasicky - obrazně řečeno - jako v tom filmu Slunce, seno - sedí na pláži a cpou se řízky. Neboť řízek, to je domovina a ta ve světě není. Lidé kolem mne, přátelé, kamarádi, ti všichni cestují. Cestují za poznáním. Někteří úmyslně, jiní jaksi ani o tom nevědí a teprve za hranicemi všedních dnů jim to dojde. Nevážíme si domova, nevážíme si tady toho, co máme. My tady totiž máme vše potřebné k našim cestám za poznáním (teda kromě moře, velehor a jiných přírodních divů). Máme tady naši zemi nabitou informacemi a poznáním, ale to my nevidíme, protože v tom a vedle toho žijeme, tudíž nám chybí odstup, abychom si to uvědomili. A k tomu nám slouží ony výlety po světě. Teprve tehdy, když vyjedeme, tak objevíme jiné obzory, můžeme sledovat, porovnávat a poté vyhodnocovat. Začneme si uvědomovat že „tam" to je jiné, že „tam" mají to, či ono a najednou si pomaloučku uvědomíme, že my to doma vlastně máme taky. Jenom to nevidíme. Co mám na srdci? Že nerozumíte? Vysvětlím. Slyšel jsem vyprávění, jak to někoho táhlo do Anglie. Ale strašně. Byl na jednom místě několikrát. Nevěděl proč, stálo ho to majlant, ale pak na to přišel. To místo, kam se stále vracel, bylo jeho předchozí působení, byl to jeho domov a on tam vlastně objevil svůj hrob, coby anglického šlechtice. Potřeboval to ke svému uvědomnění na cestě, dát střípek do mozaiky poznání a jít dál. Jiní cestují do Austrálie, Ohňové země, Mexika, Nového Zélandu pijí tu halucinogenní houbu, poznávají, rozšiřují si obzory. Další jezdí na pěší poutě do poutních místech světa, či nechávají na sebe působit menhirové aleje a dolmeny ať na Carnaku či na Korsice. Všude to probíhá obdobně - objevují sami sebe, uvědomují si bytí. Vše toto pachtění a cestování vede k jedinému - k uvědomnění si věcí mimo rodnou hroudu, na které doma žijeme, ale jaksi bez patřičného odstupu je nevidíme. Jsme uvězněni v kleci, potřebujeme vypadnout mimo ni. Docvakávají nám věci, na které bychom doma nepřišli, jaksi bychom je neviděli, neuvědomili si je. Zaplaťpánbůh za to, že můžeme cestovat, objevovat a uvědomovat si. Posílení se vracíme z cest do rodných míst, kde rozvíjíme nabytá poznání a již se těšíme na další dobrodružné výlety. A jak je to se mnou? Úplně stejně přátelé. Doma to nevidím, venku mě to trkne. Libor Domas
|