Imbolc, aneb den, kdy taťka Vesmír mamku Zemi svedl.                 

Zaříkání při Imbolcu:

Tajemství, chůvo má, otevři bránu,
Nekonečné dítko, přistup blíž.
Vítám tě, pravdo znovu narozená,
vítám tě, Jaro, vstoupit smíš.
Cestuješ světem v temnotách chladných,
přinášíš oteplení, ryzí jas.
Budiž požehnán, svatý čase Imbolcu,
prozařuješ duše všeho jsoucna,
přinášíš zrození nevinným a toužícím
z hlubin do výšin,
z výšin do hlubin,
do srdcí všech duší.                            

(cit.: http://www.unicornis.cz/zacatek/carodej/stranky/17.6x0.htm)

Vítej jaro!

V tomto předjarním čase už tvé dary s dychtivou pokorou očekáváme a přijímáme s úctou a láskou v  srdcích našich.

Děkujeme ti zimo, ale jaro - už vítej! 

Všem čtyřem ročním obdobím,

všem čtyřem živlům rádi sloužíme,

a s radostí vlastní uctíváme,

ale tebe jaro milujeme.

Vždyť bez tebe, jaro.... neumíme žít.

Vždyť bez tebe, jaro.... nejsme nic.

Jsme zrnkem písku v poušti,

Jsme kapkou vody v oceánu,

Jsme pukem na větvi puklým díky tobě,

I listem a květem vonícím.

Ó jaro, bez tebe jde míň než nic.

Jen s tebou tančíme a zpíváme,

S tebou si hrajeme a radujeme se,

S tebou všechny zvony světa se rozezní,

A všechny květy života rozvoní,

vody tebou zavlní, hory zazelenají,

louky provoní a zvěř a lidé počnou nový zářící den,

kéž každoročně přijdeš zas, když nastane tvůj čas.

Tak jako teď přicházíš!

Vlaďka a Adéla Brzobohatá