Genius studené vody Chceme-li se seriózně věnovat hydroterapii a léčivým účinkům pramenů a vody vůbec, nelze vynechat muže, který celý tento obor, či spíše myšlenku přivedl na svět. Vincenz Priessnitz, zvaný též vodní doktor či genius studené vody. Navštivme Mekku hydroterapie - Gräfenberg u Frývaldova. Jména Gräfenberg a Frývaldov vám možná mnoho neříká. Přesto to byla svého času světoznámá jména. Až válka, nenávist, ideologie i jazykové čistky odstranily historická jména a nahradily je těmi, které dnes známe asi více – Jeseník a Priessnitzovy léčebné lázně… Mekka hydroterapie, místo, kde Priessnitz znovuobjevil kouzlo a zázraky pramenité vody. Vincenz Priessnitz byl původem sedlák ze statku na Gräfenbergu, hospodařící na kamenitých stráních nad Frývaldovem, tedy nad dnešním městem Jeseník. Priessnitz opravdu nebyl vzdělanec, i v pozdější době, když už byl bohatý, se stěží naučil číst a psát. Však také budil pohrdání a odsudky ze strany učeného lékařského stavu. „Šarlatán, který zabíjí hloupé a důvěřivé, nadutý hlupák bez vzdělání a podvodník“, tak ho nazývali. A později také "vodní doktor", či "genius studené vody", který sklízel uznání ze všech koutů světa. Nebýt dokonalé a téměř zázračné účinnosti metody, kterou Priessnitz vyvinul na základě pokusů na vlastní osobě, byl by ukřičen, ba odsouzen za porušování zákona, za tmářství, pověrčivost a šizení důvěřivců. Jako bych slyšel dnešní skeptiky, je to stále stejné, to nové, nejisté, neprokázané, někdy i hloupé, má přetěžké podmínky v boji s ubíjející samolibostí sebejistých zastánců oficiálních a tzv. ověřených metod. Geniální myšlenky se ovšem často rodí jako slabé, neuvěřitelné a nevěrohodné, a bohužel vždy v sourozenectví myšlenek planých a falešných. Úkolem pro genia a moudrost je poznat a oddělit ty skvostné od těch planých. Tak tedy vzhůru k slaboučkým a přesto tak neuvěřitelně silným pramenům v kopcích v okolí Frývaldova. Čeká nás pěkná kopa práce – navštívit alespoň část z více než osmdesáti pramenů a studánek s výtoky zázračné vody, a projít a odhalit energetický systém celého údolí a okolí. A pokusit se přijít na kloub tomu, co stojí za silou zdejší vody a za zázračným úspěchem hydroterapie Vincenze Priessnitze. To zatím s jistotou neodhalil nikdo… Sej vítr, sklidíš kamení Vraťme se ale na začátek. I když – kde vlastně začíná léčba vodou? U Priessnitze jistě ne. Čistá voda vždy patřila k základům medicíny. Zranění i nemoci všeho druhu se léčily tím, co bylo k dispozici, tedy motlitbou, bylinami a omýváním. Už Keltové zakládali své „nemocnice“ u pramenů, i Zdislava z Lemberka léčila kouzelnou vodou pramenů, a všechny válečné středověké lazarety se zakládaly tam, kde byla čistá voda. Přímým předchůdcem a snad i inspirací Priessnitzovi byl tajemný "čaroděj" doktor Kittel z Jizerských hor, který také sílu vody objevil a uměl využít. Kouzlo vody lidé znali, či aspoň tušili odedávna. A jak se rozvíjela moderní medicína, tak na něj čím dál víc zapomínali. Vincenzu Priessnitzovi tedy patří hlavně ta zásluha, že tuto znalost uvedl znovu k životu, obhájil jí před hlupáky a nedůvěřivci, a dal jí rámec moderní léčebné metody. Zvolme tedy "začátkem" rok 1799, kdy se na usedlosti Gräfenbergu narodil Vincenz s nejistou perspektivou druhorozeného syna. Na gruntu, kde sedlák na neúrodných polích seje ve větru prach a sklízí kamení. Bez vzdělání, bez jakékoliv perspektivy zvednout hlavu a ruce od země. A navíc v prokletých místech. Na Gräfenbergu v té době stále ještě byla v paměti tvrdě vryta vzpomínka na inkviziční hranice pro takzvané "čarodějnice". Nejen Velké Losiny, ale celé Jesenicko prošlo hrůzou „kladiva na čarodějnice“. Sice to bylo v Priessnitzově době již před dvěma sty lety, ale takové neusmířené a nespravedlivé smrti lidé a hlavně Země nezapomíná. I dnes se do lázní z města jezdí kolem bývalého šibeničního vrchu, zvaného Přední vršek. Naleznete tam památník čarodějnických procesů. Je to k uzoufání hezké místo, kde se vám tuze chce žít, a kde na vás přesto padá úzko, smutek a strach, místo s těžkým mementem mori a s prokletím. Místo, kde zemřeli stovky nešťastníků, mučených a upálených za čarodějnictví. V inkvizičních procesech můžeme hledat a nacházet hluboká poškození našich duší. Z této doby sedí v lidech strach ze zvůle duchovní moci, a také strach z nového, strach vybuzený vynucenou zradou toho nejcennějšího, co člověk má – myšlení a invence. Ve společnosti, kde se vyčlenění ze stáda poslušných křesťanských ovcí trestá mučením a hranicí, a kde vládne tmářství, záměrně udržované krvavýma rukama zplozenců církevních pekel, tam se nové myšlenky rodí velmi těžko. O to větší obdiv si to pak zaslouží. V šestnácti letech, po smrti bratra a oslepnutí otce, se Vincenz stává hlavou rodiny. Ke vší té bídě a neštěstí utrpí mladý sedlák těžký úraz, když ho při dřině se dřevem přejede naložený vůz. Lékaři nad ním zlomili hůl, Vincenz se loučil se životem, a pak přesto přišel zlom – z téhle životní zkoušky ho zdvihla vlastní vůle žít a také jeho voda. Vůle přežít s pomocí toho, co měl k dispozici z přírody a svého místa. S pomocí drastických a syrových metod tepelných šoků, pití vody, zábalů i tvrdé životosprávy se Vinzenz na svém gruntu sám vyléčil ze smrtelného zranění. S pomocí síly vody i země z vlastního gruntu, kde je každý dobrý sedlák bytostně spojen s matkou Zemí. S užitím síly, kterou později pomohl předat tisícům dalších, kteří přišli s žádostí o pomoc a byli ochotni poslouchat a následovat jeho příkladu. Na své osobě získal zkušenosti, jak kombinace místa, pevné vůle, odhodlání a vodní terapie funguje. Z toho vyplývala jeho skálopevná jistota ve fungování metody – nebyly to žádné teorie, či dokonce jen výzvy, esoterické tlachání, prázdná víra a klam, ale syrová realita a tvrdá životní zkušenost. Vše se zpočátku dělo bez velké finanční perspektivy a současně i za silného odporu místních lékařů, často i protizákonně, jen s odhodláním předat vlastní zkušenost a trochu pomoci bližním. Už od roku 1822 Priessnitz léčil ve svém domě pacienty, ale lázně oficiálně vznikly až po vleklých sporech o povolení v roce 1837. Neopakovatelný úspěch Avšak pozor! Z téhle mojí ódy na hydroterapii Vincenze Priessnitze jakoby vyplývala její universálnost a dokonalost. Není tomu tak. Po pronikavém úspěchu a přesvědčivých výsledcích lázní na Gräfenbergu začaly všelijaké "vodní" lázně vznikat všude po světě jako houby po dešti. Vždyť prostá studená voda je dostupná téměř všude, není to žádná vzácná minerálka. Přestože metody hydroterapie fungovaly (a fungují) víceméně všude, přesto žádný další lázeňský dům již neslavil takové pronikavé úspěchy jako Priessnitzovy lázně. Vedoucí lékaři, vědci i majitelé lázní jezdili na Gräfenberg, doslova kopírovali všechna zařízení a zejména léčebné postupy a mohli si hlavy ulámat, jak a v čem je tajemství úspěchu. Nikde to nefungovalo tak dobře a spolehlivě jako tady. Kopie nikdy nedosáhly kvality originálu. Zkusíme přijít na to, proč to tak bylo, ale až příště. Teď je nejvyšší čas se vydat na průzkum pramenů. Prameny jižního svahu Dnešní lázně Jeseník leží severně od města, v místě původní usedlosti Vincenze Priessnitze, tedy na svazích Studničního vrchu s předvrcholem Předního vršku. Mezi novějšími budovami lázní naleznete i muzeum v historicky prvním lázeňském domě z roku 1822. Poloha na jižním svahu ubírá pramenům sílu, na druhou stranu sem Slunce dodává spoustu vlastní ohnivé energie, která se svým účinkem vhodně doplňuje se silou vody. Množství vody v tělese Studničního vrchu se zdá být neuvěřitelné. Vytéká tady až padesát pojmenovaných i bezejmenných pramenů, a jen v pozdním létě a na podzim ty nejvýše položené zdroje dočasně vysychají. Název Studniční vrch je tedy víc než oprávněný. Navštívit všechny prameny v jednom dni se vám nepodaří. Pokud ovšem strávíte v místním okolí více dnů, nabízí se řada cílů k výletům. Doporučuji zakoupit si mapku s polohou pramenů a pečlivě plánovat okružní cesty. Kolem pramenů dnes vedou už dvě naučné stezky. Protože doba socialistického lázeňství přinesla značnou devastaci roky neudržovaných pramenů, jsou dnes prameny postupně znovu upravovány a obnovovány. Stavbičky prameníků jsou si podobné - voda byla vesměs přivedena z výše položených jímek trubkami do kamenných pomníčků. Časem se trubky ucpaly či prorezly a mnohé prameny se tak zastavily, stavbičky se rozpadly. Na druhou stranu, když se podíváte na předválečné snímky některých prameníků, uvědomíte si, že návrat k přírodnější podobě řadě pramenů prospěl. Místo lázeňských cest jsou dnes zarostlé lesní chodníky, místo zdobených mramorových a pompézních pomníků mechem porostlé zvětralé kamení. Dnes je už velká řada pramenů zase obnovena, většinou s příjemnou střídmostí a bez okázalé pompy. Držme palce, aby se kompromis mezi přírodními zdroji a lázeňskou hygienou podařilo udržet! Vody v pramenech si můžeme rozdělit podle vodotečí do několika skupin. V jednom údolí se většinou potkáte se stejnou energií vody, i když existují i výjimky. Vyplatí se hledat ty nejvýše položené tekoucí prameny, tam většinou naleznete tu nejhodnotnější vodu a nejautentičtější informace. Není tu prostor ani jen vyjmenovat všechny prameny, zkusím se tedy zaměřit aspoň na ty, které mě nejvíc zaujaly a oslovily. S vědomím, že každý pramen má svou cenu, a že na každého čeká právě ten „jeho“. Jitřní pramen Pro mě nejcennějším pramenem jižního svahu je Jitřní pramen. Ještě před válkou se jmenoval "Bömische Quelle" neboli Český pramen, ale v rámci poválečného odsunu Němců a počešťování jmen byl komisionelně přejmenován na Jitřní. Připadá vám to poněkud tragikomické? Jistou logiku to má v tom, že jiný Český pramen měl (a má) své čestné místo na kolonádě nejblíže k hlavnímu lázeňskému domu. Navíc jméno „Jitřní pramen“ má v sobě velikou pravdu a jsem nakloněn si myslet, že v rámci té komise pracoval někdo skutečně vnímavý. Pramen je otevřen průčelím k východu a má skutečně největší sílu ráno, v odpoledni a k večeru se zavírá jako květina. Jeho voda je tím nejlepším, co jsem na jižní straně údolí ochutnal. Když jsem sem přišel, na první pohled jsem myslel, že pramen neteče. Proud vody se totiž v dokonalé tichosti a zdánlivě bez pohybu klenul od hubice k zemi. Vypadal jakoby skleněný či zmrzlý a mizel v jakési kapse, která zase pohlcovala veškerý zvuk tříštění vody. Jakoby ustrnutý v tichosti času i prostoru, aby se rozezvučel jen, když vnoříte ruku či láhev přímo do proudu. Krásný obraz toho, jak vodní informace fungují – bez kontaktu to moc nejde, musíte se namočit, polít, dotknout, nebo nejlépe - napít. Síla Jitřního pramene je veliká, informace jasné a čisté, léčivé schopnosti zaručené. Tady se můžete dozvědět, co a jak tady funguje. Pít tuhle vodu se rozhodně vyplatí. Vilémův pramen Dalším dárkem se mi stal Vilémův pramen – dostatečně silný a přitom poněkud stranou turistického zájmu. Byl jsem tu v době, kdy ranní Slunce na chvíli proniklo mezi stromy a nasvítilo pramen. V lese jinovatka, teplota kolem nuly, no, moc se mi do vody nechtělo! Ale nutkání bylo přesto silnější. Zvláštní pocit, když vám ledová voda stéká po zádech! A důrazná zpráva od vody, kterou jistě poznal i Preissnitz: „ledový chlad přináší horko ohně, oheň přináší smrt vodě.“ Zvláštní zpráva a spojení, při kterém se mi opět důrazně připomněly čarodějnické procesy. V paměti Země a tím i vody stále jsou… Hydropatické skály S velkou omluvou všem ostatním pramenům se teď vydejme na další důležité místo, které by pacienti určitě neměli vynechat, ať už jsou senzibilně naladění, nebo jen zvědaví. Hydropatické skály jsou energetickým bodem a pravděpodobně i místem dávné svatyně. Jsou chráněné poměrně silnou ochrannou zónou, která prozrazuje dávný lidský zásah. Skály naleznete poblíž Jitřního pramene, u naučné místní stezky. Zatím jsou neznačené, ale odbočka ze značky se připravuje. Pramen tu žádný není a skály jsou spíše malou skalkou, utopenou v lese. Vzhledem ke vzrostlým stromům tu není ani výhled do kraje, přesto je to místo pro účinnost hydroterapií a lázní hodně důležité. Ale i o tom až příště… Jiří Škaloud
|
|
|