Neratov Kostel Nanebevzetí panny Marie v Neratově patří k velmi silným energetickým místům v Čechách. Patřil k esoterickým i politickým středobodům už za komunistů, kdy trpěl stejně jako nepohodlní lidé. Dnes se pomalu znovu stává slavným - se vším, co k tomu patří - s pozitivy i negativy. Historie tohoto poutního místa je dlouhá a dramatická. Neratov nalezneme v údolí horního toku Divoké Orlice, ležícího mezi Orlickými horami a horami Bystřickými. Korytem řeky probíhá dnešní hranice s Polskem. Údolí svou energií už patří ke Kladsku (které ovšem patří geomanticky k Českému kotlíku). Přes vysokou polohu a nepřístupnost údolí, je tady osídlení docela staré. Už od 16.stol je Neratov zmiňován coby Bärenwald, jehož obyvatelstvem byly němečtí skláři. Vedla tudy stará cesta do Kladska. Tradice zázračného poutního místa začala až v baroku, kdy vznikla milostná soška panny Marie. S její pomocí a silou zdejšího pramene se záhy "zázračně" uzdravily stovky poutníků. Tak jako v řadě míst, i tady vznikly časem lázně. I stavba nového kostela na sebe nenechala dlouho čekat. Stál kousek dál od toho dnešního, který ovšem vznikl ještě později, až v 30-tých letech 18.stol. Pravděpodobně podle plánů G.B. Alliprandiho kostel stavěl stavitel Reina, který zde také po úrazu zemřel. Podle pověsti zde i straší. A jak to bylo dál? Sláva, sláva, pýcha a pád... jak to bývá. 10. května 1945 zasáhla kostel střela z pancéřové pěsti z rukou ruského vojáka. Asi se mu nelíbil. Kostel vyhořel. Zdejší ještě stihli po válce vybudovat nový krov, a pak byli všichni odsunuti (krov nikoliv). Kostel chátral, střecha shnila, stropy se propadly, omítka opadala. Ale co to? Energie místa přesto stoupala. Kdo jel kolem zřícenin kostela, ten byl vždy ohromen. Místo volalo, prosilo, žádalo, přitahovalo. Genius loci neslábnul s postupující devastací, naopak, sílil k palčivosti a výzvě. Ruina měla být zdemolována a to dokonce z politických důvodů. Ale přesto k tomu nikdy nedošlo, kostel zachránilo cenné rokokové schodiště, které nakonec převezli jinam. Ale demontáž schodů stála tolik, že na demolici už pak nezbyly peníze. Kostel stál dál, místo sílilo a nakonec se dočkalo „záchrany". Po roce 89 byl kostel přidán k národním památkám a znovu opraven. A nutno dodat, že skutečně netradičně a moderně. Prosklená střecha, přiznané kovové konstrukce a krovy, dřevěné doplňky, plánovaný skleněný oltář, osvětlení. Vnitřní prostor tvoří zajímavou a dech beroucí svatyni, evokující románskou strohost, ale se syrovou moderní duchovností bez příkras a ozdob. Znovu slouží církevním účelům, kéž by byly i ekumenické, nenárodnostní, očištěné od dogmat, zločinů, hříchů a omylů minulosti i současnosti. Otevřené stejně jako dveře do kostela, kde není co ukrást, ale je spousta toho, co tam lze obdivovat. Venkovní pramínek zázračné vody stále crčí ve stínu kostela. Jeho vodu už ale mnoho lidí nevyhledává. Že by doba léčivých zázraků už pominula? Či se zázraky přesunuly jinam? I kostel dostal jinou funkci, přestal být poutním místem. Dnes je symbolem nápravy a snad i smíření a obnovy. A energie místa? Kostel s novou omítkou a s opravenou střechou hodně změnil charakter i sílu energie. Stavba i místo se zklidnilo, ztratilo dramatickou naléhavost a apel. Z divoké až agresivní naléhavosti tzv. „pasivního" odporu, od výčitky a volání se vrací zpět ke klidné síle. Příroda znovu ustoupila, Genius loci se změnil. Dva silné pozitivní energetické body jsou uvnitř kostela a jsou vytvořené a soustředěné matkou Zemí i hmotou stavby. Koncentrovaná energie slouží tomu, komu patří kostel. Krásný důkaz "nestrannosti" a služby matky Země i Universa všude a všem. Nikoliv podle politických či církevních ambicí a přání. Je vždy jen na nás - lidech, k jakému účelu, v čí prospěch, a jak dobře tyhle energie využijeme. Ať už vědomě, či nevědomky. Pokud využijeme kostel v Neratově ke službě a pomoci v široké paletě názorů, jazyků, vyznání a proudů, v co nejširší toleranci věr a smíření, pak jeho síla poroste až k nebi, a zastíní i daleko slavnější místa. Dáme-li průchod laskavosti, jaká proudí od těch nejvyšších duchovních bytostí Nebe i Země... A zajisté - je i druhá, špatná cesta. Jiří Škaloud Foto: autor, Petr Brzobohatý, Vladimír Masopust
|