Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.

Z toulek po Lužických horách

A je tady žhavý pondělní podvečer, klímám ve vlaku, kde klima jako obvykle nefunguje. Po ne zrovna vydařeném pracovním dni mi do sluchátek zní Mike Oldfield a jeho Five Miles Out a za oknem se pomalu houlí šedé mraky. Kdyby už chtělo zapršet...

Pomalu se probouzím ze snění - nebo ze vzpomínek? - na krásně prožitý víkend. Ten vandr vlastně začal už kdysi dávno... Dlouhou dobu mě lákala různá „tajemná" místa, nedávno mě uvítal Ortel a vynechat jeho většího a známějšího bratříčka Klíč prostě nešlo. Plánování probíhalo už od jara, lákalo mne na Klíči přespat, jenže to podmiňovalo počasí, nesmělo by pršet, přeci jen přístřešek v rezervaci by nebylo to pravé ořechové. Navíc ty husté vrstevnice ve mně vzbuzovaly respekt, přeci jen nejsem žádný horal. Nakonec padla volba právě na minulý víkend, počasí hlásili bez deště a celkem snesitelné teploty. Ovšem ve čtvrtek už předpověď slibovala třicítky... No nic, jiné volno už jen tak nezískám.

Vyrážím v pátek dopoledne, abych byl na oběd v Retro bufetu v Novém Boru. Posilněn kuřecí kapsou šlapu do zatím mírného „městského" kopce a po překonání státní silnice do Rumburku konečně nasávám sytou lesní vůni. Lesní studánka zrovna nepřekypuje vodou, proto se rozhoduji natáhnout své kroky až ke Kamzičí studánce. Kupodivu kopec není tak prudký, jak „slibovala" mapa. Studánka - nebo spíše studánky - byly dvě, dokonce přímo uprostřed cesty. Před nimi bylo posezení a informační tabule.

Ze všeho nejdřív páchám rituální očistu, abych smyl civilizační špínu. V panujícím teple je to i příjemné osvěžení. Voda je křišťálově čistá a moc dobrá. Také sundávám na dva dny hodinky - obojek civilizačního běsnění. Chvíli courám po blízkém okolí a brzy si mne „vybírá" statný buk, u nějž se nabíjím, trošku i cítím jistou úlevu a mírně povznášející náladu. Pln sil nahazuji batoh s přívažkem pěti litrů kamzičí vody a stoupám vzhůru k nebesům...

Tady už začíná ostřejší kopec, ale pořád to není to, co očekávám. Náročnější úsek mě však čekal jen ze Sedla pod Klíčem po odbočku na Klíč samotný. Odtud je cesta na vrchol zase mírnější. Nikdy bych nečekal, že se bez potíží dá vyjít na Klíč jen s jednou pauzou...

Po cestě mě lákala spousta borůvek, přeci jen je to tu dost vysoko a teprve tu dozrávají. Vrchol Klíče mě překvapuje, očekávám větší prostranství. Vůbec to ale nevadí, je to úžasné místo a tak rychle shazuji zátěž a skáču na vrcholové skalisko. Už jen ten rozhled a zvláštní tvar skály mě naplňuje krásným pocitem sounáležitosti s přírodou, na jednom místě poblíž vrcholové značky se mi dokonce začíná motat hlava. Dosyta nasávám atmosféru, kochám se úžasným výhledem a fotím ostošest. Nacházím i celkem obstojné místo na spaní, leč velmi hlučná blízkost státovky hatí mé plány... Po asi hodině se na skalisko škrábe jakási mladá infantilní blondýna se svým rusky hovořícím přítelem. Poslouchat skoro seriálové plky o jakémsi Damiánkovi se mi daří pár minut, poté vyklízím pole. Cestou dolů potkávám ještě dvě funící dvojice a po „najetí" na modrou značku opět nacházím klid...

Pln energie šlapu po silničce směrem k Psímu kostelu, který chci prozkoumat stran možnosti spaní. Opět se ale „nepotkávají" cesty na mapě a v reálu, takže zahýbám o něco dále a šlapu jiným údolím, což vyjde najevo až druhý den. Údolí je dosti podobné tomu na mapě, jen mi nějak nesedí jakási asfaltka. Po dlouhém hledání se usidluji v malém bočním údolí, kde není vidět stop po černé zvěři. Zatím.

Hladový jak kanadský vlk sápu flák uzeného masa a chleba, kafe mám naštěstí uvařené z domova. Po jídle se ještě chvíli courám po louce nad údolíčkem, měkké podvečerní barvy sytě vybarvují okraj lesa, posed i protější kopce. A okolo zní neuvěřitelný koncert cvrčků...

Ukládám se se západem slunce, obklopen mlčenlivými stromy a skalami. Cvrčci pomalu balí nástroje a v nastávajícím tichu se pomaličku odebírám do říše Morfeovy. Jenže tato zřejmě neměla otevřeno, neboť z okraje údolí se začínají ozývat dosti nepříjemné chrochtavé zvuky a nervózní dupání, tohle ježek neudělá. Ani ten ze sádry. Zvuky se blíží a nějak mi není příjemně po těle. Beru proto prázdnou PET láhev od vody a zuřivě ji mačkám. „Pan domácí" chvíli vyhodnocuje podivné praskání od nezvaného hosta a po nějaké chvíli vyklízí pole. Co na tom, ještě dlouho se mi nedaří usnout...

Probouzím se zpocený jak myš, tropická noc a ranní horko dělají své. Snídám opět své oblíbené uzené s chlebem a naštěstí studenou kávou a po sbalení rance mílovými kroky upaluji do potoka. Smývám ze sebe vedro a noční zážitek. Voda je krásně ledová a osvěžující. Energie nabraná předchozího dne se pod stříbrnými krůpějemi probouzí a rozlévá se mi do všech částí těla. Zase je mi nádherně...

Kráčím dolů údolím a očekávám Mlýny, ale cedule s názvem Prysk je jiného názoru... Po pár krocích včerejšího omylu nelituji, otevírá se mi pohled na krásný a dosti zajímavý kostel, má totiž věž umístěnou nad vchodem do areálu. Páchám něco málo snímků a pokračuji dále do vsi. Po cca kilometru mne informační tabule navádí zhruba zpět přes kopec do správného údolí. Od výstupu na vršek se už jen tak potuluji po cestách, vychutnávám si krásu Lužických hor, nohama čechrám hebkou hustou trávu a je mi moc fajn...

Zrovna když si na sestupu do údolí fotím okolní kopce, hopká proti mně ze zatáčky zamyšlený zajíc. Zastavuje až tři metry ode mne, ale než na něj stačím zaostřit objektiv, dochází mu, která bije a bere do zaječích. O pár kroků dál mne k smrti vyděsí jakási splašená jelenice, kterážto vystřelí jak raketa kousek ode mne. Klesám dále do údolí a místo pohodlné štěrkové cesty podél potoka si vybírám lesní stezku za potokem. Opět mne provázejí úchvatné přírodní scenerie, znovu mne leká tatáž jelenice, až nakonec sestupuji zpět k potoku. Ten je zde vedený pod cestou silnou trubkou, pod níž velká voda vymlela krásnou tůň, kterou bych z  pohodlné štěrkové cesty neviděl. Znovu si dopřávám očistnou a osvěžující koupel v průzračné ledové vodě. A znovu ve mně probouzí jakousi sílu a povznesení nad naším pomateným světem. Ani se mi nechce dál.

Po zhruba půl hodině chůze přecházím přes rozpálené Mlýny a zapadám do dalšího lesa, kde si u malého potůčku vychutnávám oběd. Odtud mé kroky vedou k vodopádu na Lučním potoce (leží vpravo u silnice mezi obcí Mlýny (Kytlice) a rozcestím Křížový buk). Jenže vlivem horka nějak nedávám pozor a ono neznačené místo přecházím. Po cca kilometru stoupání po žhavé silnici si nadávám do hlupáků, ale brzy se ukazuje, že má zacházka měla hlubší smysl...

Vracím se zpět a konečně nacházím v houští lávku, která vede cestičku k vodopádu. Nic moc si od něj neslibuji a jsem velmi mile překvapen. Vodopád je asi šest metrů vysoký, v rohu skal a pod ním je další lávka a vedle lavička. Začínám běhat kol jak smyslů zbavený ve snaze dosáhnout co nejlepšího záběru. Po chvíli na mne při jednou krkolomném závěsu na stromě mrká ze spodku vodopádu malá duha. Slunce se dostává do postavení, kdy prosvěcuje vodní clonu a vytváří nádherné barevné spektrum. Pobíhám kolem, abych „dostal" duhu trochu výš do záběru, stačí ale trochu počkat a je to. Skoro půl hodiny trvá tenhle úkaz a pak začíná pomalu mizet. Jako kdyby „někdo" vedl mé kroky tak, abych k vodopádu došel v tu pravou chvíli... Sedám si na lavičku, zavírám oči a vychutnávám si zvuk padající vody. V hlavě mi tane písnička od skupiny Folkšok „Čemu věřím" - ...mám víc než kapek vodopád, a míň než žebráci a pouště... Znovu si uvědomuji hlubokou pravdu těchto slov. Už nějakou dobu se snažím chytat kapky z různých vodopádů...

A znovu šlapu po asfaltové silnici, která pálí do bosých chodidel, a těším se na odbočku do lesa. Po ní pak kráčím do mírného kopce na převis, o kterém jsem něco zaslechl mezi kamarády. Po menším hledání jej také nacházím, ale předtím cítím vůni dýmu. Neklamná známka toho, že tu nebudu spát sám. Vítám se se čtyřmi kamarády z osady Free North, kteří zrovna odcházejí do hospody. Snaží se mně zlákat s sebou, ale nikdo mne na vandru z lesa nedostane ani párem koní. Nabízím jim, že pohlídám věci a připravím něco dříví na večer. Nakonec odevzdaně souhlasí. Vychutnávám si praskání smolných klacků a vůni kouře, courám po okolí a sbírám dřevo na další úžasnou noc ve skalách... Tyhle chvíle toulek přírodou jsou příliš vzácné, než aby je člověk vyměnil za obyčejnou hospodu, a dobití baterek mi musí dlouho vydržet. Alespoň zase do příště...

Myšák,

http://fotomysak.bloudil.cz                                                         

Majestátní hora Klíč
Ornament z Kamzičí studánky
Mezi nebem a Klíčem ...
Den šel už spát
Kostel v Prysku
Lesní tůňka
Vodopád na Lučním potoce
Přichází duha...
Barevná sprška
Sedm barev stříbra
Mezi skalami
designed by Panavis & Panadela | contents ©2024 Putující | powered by Online Shop Panavis v2.8 & Quick.Cart